Ukázka
PROLOG
Velké ruské nákladní auto, prohýbající se pod těžkým nákladem, zajíždělo pomalu a se skřípotem do kubánského cukrového mlýna. Mistr přerušil hovor s pomocníkem a pozoroval podivný náklad, naložený na korbě auta.
„To musí být nějaký omyl,“ zamumlal. „Co budu dělat s takovým množstvím krabic?“
Když za nákladním autem uviděl přijíždět volhu, zvědavě k ní přistoupil a zaťukal na okénko. Řidič na chvíli zastavil a stáhl okénko. G-2. Státní bezpečnost. Kubánská KGB, organizovaná podle ruského vzoru. Už nebylo třeba vysvětlování, a také žádné nedostal.
Nákladní auto zaparkovalo vedle obrovských bubnů ocelových drtičů, osázených stovkami zubů. Několik dělníků se přišlo podívat, co je v krabicích. Když však zpozorovali přísný výraz na mistrově obličeji a příslušníky tajné služby, vylézající z volhy, rychle se otočili. Motor naskočil a bubny s ohlušujícím řevem vířily jako o život. Čtyři vojáci začali vykládat nákladní auto. Vyprazdňovali krabice do ozubených bubnů a vířící lopatky trhaly, drtily a žvýkaly jejich obsah na sladkou kaši. Nebyla však z cukrové třtiny, byla mnohem vzácnějšího původu, vždyť to bylo Slovo Boží, Slovo pravdy, světla, lásky a slitování.
Mlýn, obklopený mořem vlnící se cukrové třtiny, hrozivě vyčníval nad plochý horizont. A z jeho komína líně stoupal oblak kouře pálených Biblí.
Ten den bylo do jeho hladových úst naházeno sto tisíc Biblí. Jen kožené vazby byly ponechány na peněženky.
Dr. Herbert Caudill, baptistický kazatel žijící v tu dobu na Kubě, informoval o mnoha podobných incidentech, při nichž byly ničeny Bible a křesťanská literatura. Nic se nezměnilo. Dnes, o deset let později, kubánský pastor Noble Alexander spolu s dalšími křesťany vypráví, že za patřičné propagandy pro západní křesťany bylo v havanském knihkupectví oficiálně prodáno 3 000 Biblí, a pak jich 270 000 „nešťastnou náhodou“ shořelo. V dávných dobách křesťané pálili špatné knihy (Skutky 19,18–19). V Havaně „špatní lidé“ pálí křesťanům Bible.
Kubánské střely dlouhého doletu působí Američanům velké obavy. Kubánci mají panický strach ze střel jiného druhu. Z té nejmocnější zbraně na světě, která strhává hradby zla, z Bible.
Čtyři roky jsem působil jako učitel na křesťanské střední škole britské kolonie Grand Cayman, jižně od Kuby. Tehdy jsem četl knihy Richarda Wurmbranda, Haralana Popova a bratra Andrewa. Jejich zprávy o utrpení a triumfech křesťanů za komunismu se hluboce dotkly mého srdce.
Avšak v různých jiných církevních publikacích jsem četl o náboženské svobodě a dostatku literatury v komunistických zemích. Komu jsem měl věřit?
Dnes najdete pastory a kněze hlásající určitou věc, a jiné, kteří ji popírají. Stál přede mnou náročný úkol. Mám hledat světlo pravdy, nebo zůstat v pohodlné nevědomosti?
V létě roku 1972 jsem odletěl do Ameriky, abych se dověděl více. Prostřednictvím četby a rozhovorů na různých místech Spojených států jsem přišel na některé skryté i zjevné způsoby pronásledování křesťanů, žijících pod rudou vlajkou. Na jednom shromáždění v Dallasu jsem se seznámil s farářem Petrem Deynekem mladším, jehož rodina byla aktivně zapojena do duchovního boje pomocí rozhlasového vysílání. Jak jsem cestoval a dovídal se více, měl jsem pocit, že jsem „v soukolí“. Nevěděl jsem, jak se bude pohybovat, ale Bůh ano.
Pak Michael Wurmbrand popsal techniku shozu evangelia u pobřeží Číny, Albánie a Sovětského svazu. Balíčky s evagneliem, zataveným do plastikových obalů, odnášel mořský proud do méně přístupných oblastí.
Kuba byla naprosto nepřístupná, byl to „ostrov, spoutaný řetězy vody“.
Tento způsob distribuce je diskutabilní. Někteří křesťanští bratři, které mám rád, ho považují za marnotratný. Snad. Když by to bylo možné, pak turisté nebo tajní kurýři by mohli být mnohem efektivnější. Pouštět Chléb života po vodě je vskutku neortodoxní. Z hlediska pravděpodobnosti dokonce stupidní. A přece i William Tyndale použil podobný způsob k rozšíření Božího slova mezi prostými lidmi Anglie 16. století. Ukryl Písmo do žoků s bavlnou, které se pak na lodích dostaly do vnitrozemí. Tyndale byl pro své evangelizační nadšení upálen na hranici. Kdyby nebylo jeho neortodoxních metod, Angličané by měli světlo až o sto let později. Tyndalova Bible připravila cestu budoucímu anglickému překladu King James Version.
Křesťané obou táborů snadno přijímají Tyndalův příběh, protože je to minulost. Existují stovky podobných „přijatelných“ případů. Ale je mnohem těžší přijmout něco podobného dnes, protože jsme tím zmateni. Když slyšíme zprávy o utrpení a hrdinských činech věřících lidí, bojujících a triumfujících nad svými nepřáteli, příliš často neradi přemýšlíme, studujeme nebo se modlíme dříve než k tomu zaujmeme stanovisko. Raději dáváme přednost tomu, aby nám jiní řekli, čemu máme věřit. V tom je velké nebezpečí, neboť pro vlastní spokojenost neslyšíme zoufalý nářek našich bratří v otroctví.
Za svého pobytu v Kalifornii jsem se seznámil s rumunským lutherským farářem Richardem Wurmbrandem, který za nacistů a komunistů prožil čtrnáct let nepopsatelného utrpení. Jeho žena Sabina trpěla více než tři roky v komunistických pracovních táborech.
Jsem Bohu vděčný za to, že jsme se mohli potkat. Trvalou inspirací se pro mne stal příklad jejich stálé, obětavé lásky a nesobeckého zasvěcení se Tělu Kristovu. Za invazí evangelia na Kubu stála úžasná finanční a modlitební podpora Wurmbrandovy misie. Společenství s nimi a s dalšími trpícími svatými, kteří je znali, mi bylo velkou duchovní posilou v temných dnech.
Během dalších sedmi let, kdy jsem studoval případy křesťanů v utlačovaných zemích, bydlelo v mém domě mnoho křesťanů z Rumunska, Bulharska a Ruska. Byli to všichni bývalí vězňové, uvěznění pro svou víru a svědectví, Vasil Rascol, farář David Klassen a jiní. Skutečné příběhy, ne historie. Příklady těchto svatých v ohni mi dodávaly odvahu ve chvílích, kdy jsem ji nejvíce potřeboval.
Když jsem se toho léta vracel na Grand Cayman, dopravní letadlo se s burácením hnalo vymezeným koridorem nad Kubou. Vzpomněl jsem si na svůj první let před rokem. Na klíně jsem měl, stejně jako tenkrát, Bibli, otevřenou na žalmu 139,10.
I kdybych vzlétl na křídlech jitřní záře,
chtěl přebývat při nejzazším moři,
tvoje ruka mě tam doprovodí,
tvá pravice se mne chopí.
„Jak nádherné a příhodné verše,“ zašeptal jsem.
V budoucích dnech se staly tyto verše ještě mnohem vzácnějšími a příhodnějšími, a podobně tomu bylo s celým Písmem.
Těsně před přistáním na Grand Caymanu, kdy letadlo rozsvítilo světla, naplnil moje srdce zvláštní pocit předurčení. Dole pod námi byl zotročený ostrov hladových mas lidí. Lidí zoufale toužících po naději a hledajících světlo. Lidí bezmocně tápajících v temnotě za třtinovou oponou. Kdo pronikne za tuto oponu? Kdo pozdvihne jejich obtížená srdce?
Byl jsem ochoten zapojit se do práce. Což Písmo neříká: „Pouštěj svůj chléb po vodě, po mnoha dnech se sním shledáš“ (Kazatel 11,1)? I moře se může stát nositelem naděje a světla. Srdce mi hořelo nad biblickým oddílem „na křídlech jitřní záře“. Avšak rýsovala se ještě jiná možnost. Vždyť i obloha může vydat své poselství pravdy…
Šíření křesťanské literatury z letadla není nová technika. Světová misie ji používala po léta v Mexiku a dalších zemích. Bill Bright a Dick Halverson se o to snažili z míst v Jižní Karolině. Piloti-misionáři shazovali v džungli dárky, obrázky a traktáty. Tato silně neortodoxní metoda evangelizace vyvolala útoky některých křesťanských komunit. Některé z nich byly oprávněné. Většina však ne.
Někteří si kladou otázku, zda mé uvěznění bylo oprávněné. Ptají se, co bychom udělali my ve svobodném světě komunistům, kteří by ze vzdušného prostoru zaneřádili literaturou naši zemi. Avšak ve svobodných zemích není takového přístupu zapotřebí. Komunisté tisknou své materiály v mnoha západních zemích veřejně. Křesťanská literatura však v jejich vlastních zemích vydávána není.
Sedm let pravidelného shozu literatury nad Kubou nebylo žádné krátkodobé vzplanutí, ani činnost typu Jamese Bonda, zabalená do laciné fráze „v Ježíšově jménu“. Bylo to mimořádné úsilí proniknout s evangeliem lásky na tento ostrov strachu.
Někteří považují pašování Božího slova za činnost pro křesťany příliš exotickou. „Proč být jako James Bond a vzpírat se vrchnosti? Mějme tuto věc pod kontrolou, vždyť existují legální cesty. Sám apoštol Pavel přece říká, že máme respektovat vládní moc. Vládce ustanovuje Bůh, že ano?“
Záměrem této knihy není diskuze na toto téma. Nicméně musím zaujmout stanovisko. Všichni křesťané jsou povinni poslouchat a respektovat vrchnost. Co je císařovo, odevzdat císaři. Ale nepatří mu všechno. V Ježíšově době se ti, co byli u moci, obávali, že živý Kristus využije nestabilní politické situace a nahradí je. Překroutili duchovní záležitosti tak, aby vypadaly politicky. Tento klam byl rozhodujícím faktorem Ježíšovy smrti. „Když proti němu nezakročíme…,“ uvažovali, „přijdou Římané a zničí nám toto svaté místo i národ“ (Jan 11,48). Při další příležitosti stojí Petr spolu s jinými apoštoly před týmiž muži a vyzývá je: „Boha je třeba poslouchat, ne lidi.“ (Skutky 5,29) Rahab se dopustila zrady proti vlastní zemi, když poslechla vyšší Boží zákon a spustila zvědy z hradeb (Jozue 2,15). V epištole Židům, 11. kapitole Bůh její víru oceňuje. V knize Skutků je psáno, že apoštol Pavel šel v poutech do Jeruzaléma a později i do Říma. Podrobil se ochotně autoritě vrchnosti, protože věděl, že je to Boží plán (Skutky 19,21; 21,13–14; 23,11). Potřebujeme duchovní moudrost, abychom věděli, kdy podrobení službě pomůže a kdy bude na překážku. Pavel, který kázal podřízenost v občanských záležitostech, často utíkal před vrchností, jež chtěla zničit Boží dílo.
Pavel definuje autoritu v 1. epištole Timoteovi 2,2, Římanům 13,3, Židům 13,17 a 1. Petrově 2,14. Podle těchto definic Bůh v průběhu dějin stál za vládami podmínečně. Samozřejmě neměl žádný respekt vůči těm, které ho neposlouchaly. Farao byl trestán pohromami. Herodes pro své odpadlictví zemřel v krutých bolestech. Kolikrát jen ve Skutcích sv. apoštolů Bůh přestoupil občanský zákon a vysvobodil své učedlníky ze žaláře?
Naším prvořadým úkolem je naplňování velkého pověření. To je naše nejvyšší poslání. I Bůh začal používat Samuela a pak Davida s Jonathanem, aby obešel Saulovu duchovní autoritu. Protože se král Saul „ode mne odvrátil a mými slovy se neřídil“, Bůh zamítl jeho svrchovanost. (1. Sam. 16,1–3, 15,11) z tohoto hlediska nejsou v Božích očích uznávány komunistické vlády. Pašování křesťanské literatury není ilegální, protože naší nejvyšší autoritou je Bůh. On nás vyslal do celého světa s evangeliem.
Naneštěstí jsme my na západě ve svém uvažování o konfliktu mezi křesťany a vládou rozporuplní. Proč podporujeme křesťanské krátkovlnné rozhlasové vysílání do komunistických zemí, ale zavrhujeme různé způsoby „pašování“, protože se zdají černé a podvodné? Je nějaký rozdíl mezi mluveným a psaným slovem? Když pronikne naše rozhlasové vysílání na Kubu nebo do Sovětského svazu, je v očích komunistů legální? Jestli ano, proč Sověti v těchto zemích vydávají biliony rublů na vysoce účinné rušící systémy?
Moralistická terminologie nás může zavést do rozumové spekulace nad situací. Dověděl jsem se o hladových ovcích, které nemají potravu, a Ježíš říká: „Pas mé beránky!“ Dověděl jsem se o Kubě, zemi, která oficiálně užívá náboženské pilulky, ale s ničením Biblí je vyplivne. Jestliže vážně nemocný pacient nebude užívat tabletky normálním způsobem, pak musíme – stejně jako lékaři – použít „hroznou, neortodoxní“ metodu, která mnohému dítěti nahání hrůzu. Musíme dát injekci přímo do krevního oběhu.
Jaká ironie, že mnoho křesťanů napadá pašování literatury stejně jako komunisté. „Nemůžete míchat politiku s evangeliem,“ tvrdí. „Měli byste kázat jen čisté evangelium.“
Jan Křtitel přišel o hlavu, protože aplikoval evangelium na Herodův hřích. Káral ho za to, že se oženil s manželkou svého bratra. První křesťanský mučedník Štěpán byl ukamenován, protože jeho „čisté evangelium“ obvinilo sanhedrin z vraždy. Světlo pravdy některé lidi osvěcuje, zatímco jiné něco stojí. Není to světlo pozitivní nebo negativní, náboženské nebo politické. Ryzí Boží slovo prosvěcuje jako reflektor každou oblast našeho života. Svět se příliš z jasu té záře netěší, protože bolestivě zjevuje temnotu jeho zla. Nicméně jsme děti světla, a naším posláním je prostoupit svět světlem Boží pravdy.
A k tomu je určena tato kniha. Tento můj příběh není triumfem jednotlivce nad systémem. Je to svědectví o Boží vítězné lásce, o Boží věrné ochraně a o Božím trpělivém vedení v ideologickém pekle.
J-80 ... Nouzové přistání
Noc se už snášela, když jsme se blížili ke kubánskému pobřeží, k našemu prvnímu kontrolnímu radiomajáku nad Punta Allegre. Mel Bailey bojoval se silným turbulentním bočním větrem a snažil se udržet kurz otřásajícího se letadla. Na začátku sedmdesátipětikilometrového přeletu jsem otevřel násilím zadní dveře Cherokee Six a zapřel je kusy lepenky. Chtěl jsem každou minutu vyhodit určité množství evangelizační literatury, ale kvůli silnému náporu vzduchu na dveře jsem tento svůj komplikovaný plán okamžitě vzdal a začal pracovat, jak nejrychleji jsem mohl. Měli jsme na přelet jen dvacet minut. Dodal jsem si odvahu, poprosil Ježíše o sílu, a začal jsem rozřezávat provazy dvou a půl kilogramových balíčků a vyhazovat je ven.
Mezitím měl Mel problémy se spojením s Havanou a přepnul frekvenci na Camaguey.
„Centrálo Camaguey, tady je Cherokee J-80, Julie osmdesát. Jaké je počasí nad Kubou?“ křičel.
„… Juli… osm … žádná význam … počas … viditelnost …“ v rádiu praskala statická elektřina.
„Camaguey, letíme do bouřky. Můžete nám dát kurz?“
„Ne … Julie … 'desát…,“ zněla slabá odpověď z řídící věže.
„Máte nás na radaru, Camaguey?“
„Nemáme … Julie osmdesát,“ znovu zazněl hlas.
Pravděpodobně nedaleká bouřka způsobila, že jsme se jim ztratili z monitoru. Pod námi jsem pozoroval světla domů, automobilů a ulic. Třpytila se ve tmě jako drobounké drahokamy. Najde někdo ty traktáty? Budou je číst? Bude dobré símě Boží lásky a naděje zaseto do srdcí lidí pod námi? A ani jsem netušil, že silný turbulentní vítr byl v Božím plánu velkým požehnáním. Odpovědi na moje otázky jsme se teprve měli dovědět…
Dorazili jsme na jihozápadní pobřeží Kuby a přeletěli přesně nad kontrolním odletovým radiomajákem v Simone Reyes. Právě když jsme opouštěli pevninu, vyhodil jsem poslední balík s literaturou.
„Traktáty jsou všechny pryč,“ zakřičel jsem vítězoslavně na Mela.
„Haleluja,“ zavolal a radostně zamával pravou rukou.
„Óóó, jéj! Díky ti, Ježíši!“ smál jsem se.
Letadlo se teď otřásalo mnohem prudčeji, protože jsme se přiblížili bouřce nad mořem jižně od Jamajky. Začal jsem z podlahy odklízet provázky, lepenku a lepící pásku. Z kymácení se mi udělalo špatně. Posadil jsem se v zadní části letadla a pomyslel jsem si: „Pane, bude-li nás to stát jenom tohle pohazování, pak klidně kdykoliv.“ Mel si se svým ve větru se vzpínajícím divokým koněm razil cestu mezi blesky a kumuly. Když jsem se konečně dostal na sedadlo vedle pilota, začal jsem si uvědomovat, jak závažný problém máme. Znovu jsme se spojili s řídící věží v Kingstonu.
„Julie osmdesát, máte radiový dálkoměr?“
„Nemáme,“ odpověděl Mel. „Máte nás na radaru?“
„Nemáme, Julie osmdesát.“
„Jaké je počasí nad Montego Bay?“ křičel Mel.
Před námi bylo vidět bouřkové pásmo táhnoucí se až k Jamajce. Kingstonská řídící věž nás předala příletovému dispečinku v Montego Bay, ale tam nám také nepomohli. Mel naklonil letadlo doleva, aby bouřku obletěl. Jedno radionavigační zařízení přestalo fungovat, druhé bylo nespolehlivé. Ručička automatického zaměřovače se bláznivě roztočila. Před námi se vynořilo cosi jako ostrov a Mel stisknul tlačítko mikrofonu.
„Montego, tady Julie osmdesát. Pravděpodobně Jamajka na dohledu. Navigační zařízení nefunguje.“
„Potvrzuji příjem, Julie osmdesát, zapínáme přistávací světla. Máte nás v dohledu, pane?“
„Nemáme.“ Mel i já jsme se přitiskli k plexisklu a úzkostlivě pozorovali černou, deštivou noc. Žádná přistávací dráha.
„Zapněte přistávací světlomet, Julie osmdesát,“ navigoval nás klidný hlas.
Mel zacvakal vysílačem. Zapnul a vypnul. Ještě jednou. A ještě jednou. „Montego, vidíte nás?“ Jeho hlas prozrazoval vzrůstající napětí.
„Nevidím, Julie osmdesát.“
Řvoucí motor neustále nasával drahocenné kapky paliva. Čtyři palivové kontrolky byly přímo přede mnou. Dvě ručičky ukazovaly prázdnou nádrž. Další dvě byly nebezpečně blízko.
Najednou jsme uviděli za levým koncem křídla světelný bod. Je to Jamajka? Jestli ano, tak ji mineme a letíme směrem na otevřené moře. Měli jsme záchranný vor i nouzovou výzbroj, ale nouzové přistání v noci a na tak rozbouřeném moři by nás jistě stálo život. V této tísni a nejistotě jsme se naklonili doleva a zamířili jako můra ke světlu.
Náhle motor zaškytal a utichl. Mel instinktivně přepnul na čtvrtou nádrž a motor se znovu probudil k životu. Vrhl jsem ustaraný pohled na Mela, který znovu zvedl mikrofon. „Montego, míříme k nějakému světlu. Dochází nám palivo.“
„Příjem, Julie osmdesát. Stále ještě blikají přistávací světla. Na konec přistávací dráhy posíláme požárnický vůz. Sledujte bezpečnostní maják. Potvrzujete?“
„Potvrzuji, Montego.“
„Julie osmdesát, když dorazíte na ostrov, leťte podél pobřeží. Tak najdete letiště. Můžete klesnout na devět set metrů.“
Pod námi ubíhala čára pobřeží a my jsme se snažili lokalizovat maják. Ale viděli jsme jen malé vesnice. Šňůra drobných světel na pobřeží vypadala jako náhrdelník.
„Julie osmdesát,“ hlas z řídící věže se ztrácel v praskotu radia, „vidíte požárnický vůz?“
„Nevidím, Montego,“ odpověděl pochmurně Mel zápasící s nenasytnými kontrolkami. „A palivo už máme jen na pět minut…“
„Julie osmdesát, zapněte prosím znovu přistávací světlo.“
Naše světlo, jediná nepatrná jiskřička na temné obloze, se neviditelným očím na pobřeží rozsvítilo a zhaslo, rozsvítilo a zhaslo. Právě ve chvíli, kdy nám blesk křižoval cestu, statickou elektřinou zasažené rádio hlasitě zapraskalo a utichlo. „Přistaňme tam na té silnici … rychle!“ Zabodl jsem prst na měřidlo paliva. Po třech prázdných nádržích se motor třikrát zastavil. Byli jsme už dost nízko, abychom viděli lidi podél silnice, jak upřeně pozorují zřejmé nesnáze našeho letadla.
„Přistát na té silnici? Podívej se, vždyť jsou na ní lidi!“ Mel zalapal nevěřícně po dechu.
„Musí uhnout,“ zakřičel jsem zoufale. „Buď přistaneme, nebo se zřítíme!“
Vytrvale jsem se modlil, zatímco Mel se posledním přeletem snažil uvolnit silnici. Zapnul nouzovou frekvenci v naději, že ještě přece jen může vysílat.
„Hlásím nouzové přistání! Cherokee Julie pět, pět, osm, nula! Hlásím nouzové přistání! Cherokee Julie pět, pět, osm, nula! Hlásím nouzové přistání!“
S rukou na škrtící klapce zařadil Mel zpětný chod motoru, aby před přistáním zpomalil. Letěl podél silnice, vklouzl pod pouliční osvětlení. Plánoval dosednout před vozem na odvoz odpadků, který parkoval na kraji silnice. Jakmile srovnal předek letadla do přistávací polohy, ztratil vůz z dohledu. Zvedl jsem ruku, abych ho varoval, ale už bylo pozdě. S rukama před obličejem jsem zašeptal nejmocnější jméno na zemi – Ježíš, a pak jsme asi stodvacetikilometrovou rychlostí narazili do vozu. Kola jsme měli díky nárazu ještě asi padesát cm nad silnicí. Pravé křídlo se ulomilo pár centimetrů vedle mého ramena. Letadlo udělalo vývrtku, a převalovalo a deformovalo se na silnici ještě asi pět set metrů. Pak se ulomilo i druhé křídlo. Při nárazech vypadla většina plexiskla. Nakonec, s pravou stranou letadla nahoře, jsme smykem zastavili.
„Ven! Okamžitě ven!“ zakřičel Mel ve strachu z ohně. Škubnutím jsem uvolnil bezpečnostní pás, vyrazil dveře, a oba jsme vypadli do horké noci. Rychle nás obklopily hlasy vzrušeně mluvící španělsky. V hrůze jsem se otočil k Melovi.
„To není Jamajka. To je Kuba!“
Bylo to 27. května 1979, v jednu hodinu a dvacet minut ráno. Den narozenin mojí ženy. Na prchavý okamžik jsem zatoužil být doma v Glendal, v Kalifornii. Být blízko ní, dotknout se jí…
Naše aeronautická show se odehrála přímo před velitelstvím tajné policie G-2. Davem se přiřítil burácející ruský motocykl s postranním vozíkem. Mela i mne na něj okamžitě posadili a svištěli jsme ulicemi Manzanilla, pobřežního města provincie, dříve nazývané Oriente. Mel a já jsme měli jen málo času promluvit si. Když jsme uháněli středem ulice a vítr nám foukal do tváří, byl jsem prostě jen vděčný, že jsme naživu, s pevnou půdou pod nohama a bez letecké nemoci. Přidržet se Ježíše a přijímat každý okamžik z jeho ruky, pomyslel jsem si.
Zastavili jsme u chátrající budovy. Zavedli nás dovnitř. Byla to nemocnice. Protože Kubánci ještě neznali naši národnost, chovali se k nám jako k turistům. Seděli jsme v malé ordinaci, Mel naproti mně. Když jsme si sundali záchranné vesty a ohmatali si těla, oba jsme si uvědomili Boží mocnou ochranu a milost. Neměli jsme ani jeden škrábanec, ani jednu modřinu.
„Král vesmíru byl s námi, Mele,“ smál jsem se šťastně. „A bude s námi nadále i zde na Kubě.“
Když jsme opouštěli budovu, na chodbách bylo plno lidí. To je zvláštní, pomyslel jsem si. Proč ve dvě hodiny ráno čeká na prohlídku u lékaře tolik lidí? Až později jsme pochopili, že čekali na nás, aby nás mohli vidět.
Posadili nás do ruského auta a vezli městem. Jeden z pasažérů na předním sedadle četl nějaký traktát. Na ocase letadla uvízlo několik stovek evangelizačních traktátů, a ty se při havárii rozptýlily po silnici. Nečte jeden z nich? Hrůzou mi přeběhl mráz po zádech. Zastavili jsme před malým domem, kde jsme měli počkat na úředníky z přistěhovaleckého úřadu a G-2. V obývacím pokoji jsem na kousek papíru naškrábal jméno a adresu mojí ženy a pokusil se ho dát ženě v kuchyni, protože jsem věděl, že to může být jediná možnost, jak navázat spojení s rodinou.
„Prosím, paní, pošlete to mojí ženě,“ poprosil jsem.
Ale ona zvedla ruce před sebe, jako by se chránila před napadením, a v očích měla strach.
„Nic zlého se vám nestane,“ zaječela.
„Prosím,“ nedal jsem se odbýt.
„Ne, ne! Nic zlého se vám nestane.“
„Ve jménu Božím vás prosím, vezměte si to!“ naléhal jsem.
Sklopila oči a zavrtěla hlavou. Pochopil jsem a vrátil se do obývacího pokoje.
Spěšně nás odvedli k imigračním úředníkům. Bylo jich asi osm nebo devět a vyslýchali nás velmi důkladně.
„Kam jste letěli?“ ptali se.
Mel a já jsme seděli proti nim na pohovce.
„Letěli jsme do Montego Bay, ale v bouřce jsme se ztratili,“ odpověděl Mel klidně.
„Tak vy jste si jen tak jako turisté letěli na víkend na Jamajku, cha?“ posmíval se muž s knírkem, který seděl za psacím stolem. Vzal jeden výtisk evangelia zataveného do plastikového obalu, usmál se, a vyfoukl dlouhý oblak cigaretového kouře.
„A tohle jen tak náhodou padalo při tom z letadla, že?“
Vrhl jsem rychlý pohled směrem k muži, který stál u zdi. Měl na sobě zelenou vojenskou uniformu a vzrušeně telefonoval do Havany. Popisoval literaturu, kterou měl v ruce. Když jsem si uvědomil, že budeme muset zcela určitě na Kubě nějaký čas zůstat, zmocnila se mne úzkost. Když vyslýchali Mela, dozorci mne odvedli dolů po schodech do haly. Cítil jsem vyčerpání, položil jsem si proto hlavu na stůl, a snažil se usnout.
Sotva jsem zavřel oči, zaslechl jsem řev lva. Na Kubě … lev? Znovu zařvání. Zvedl jsem hlavu a zeptal se dozorce: „Není tady poblíž zoo?“ Přikývl hlavou. Znovu jsem si položil hlavu a usmíval jsem se. Daniel. Ten měl několik konfliktů s vládou, ale Bůh byl s ním. A také jsem myslel na svého syna Daniele. Biblický Daniel byl bezúhonný a respektoval vládní moc. Ale když představitel vládní moci přestoupil svoji pravomoc a vstoupil na Boží území, Daniel poslechl Boha a ne lidi. Prorokovo svědectví mi v tu chvíli dodalo sílu.
Když Kubánci poznali, že jsme něco víc než jen turisté, drželi Mela i mne odděleně. Policisté nás dovezli ve zvláštních autech na malé letiště, kde mělo být naše rozbité letadlo naloženo na nákladní auto. Když jeřáb nákladního auta přenášel „trosky“ letadla na vybetonovanou plochu, znovu jsme žasli nad Boží milostí. Zatímco policisté prohledávali letadlo a jeho obsah, posadil jsem se na beton, hlavu opřel o ocelovou traverzu a snažil se trochu vyspat. Moskyti mi to však nedovolili. Odháněl jsem je ve vlhkém, studeném vzduchu, ale bylo jich příliš mnoho a jejich útoky byly neúnavné.
Jeden starý dozorce se nade mnou slitoval a dovolil mi, abych se posadil do postranního vozíku jeho policejního motocyklu. Byl malý, se snědým, kožovitým obličejem a odstávajícíma ušima, které mu vykukovaly zpod vojenské čepice. Prostý člověk se širokým, jednoduchým úsměvem. Sousatavně si mnul hrubými krátkými prsty obličej, aby zaplašil spánek z očí podlitých krví.
„Víte, že je Bůh, a že vás miluje?“ tiše jsem se zeptal.
Mávnul rukou, jako by chtěl moje slova odpálit, a zamumlal: „Věda dokázala, že pocházíme ze slizu, z améby.“
„Cožpak jste se nikdy nedíval do obličeje svých dětí a nežasl nad zázrakem, že se vám podobají, že miliony buněk vytvořily nos a oči, které vypadají jako vaše?“
„Cha! Děti jsou jen sexuální produkt,“ zamručel, pokradmu se podíval směrem k ostatním strážcům a položil prst na rty na znamení ticha. Nechce ke mně být před druhými přátelský, pomyslel jsem si. Dodnes se za něho modlím.
Mel mezitím vysvětloval různý způsob využití nouzového vybavení, které leželo rozložené na betonu kolem rozbitého trupu bezkřídlého Cherokee. Shromáždilo se kolem něj mnoho zvědavých policistů, G-2 a místních strážníků. Několik úředníků probíralo papíry, které jsme měli na palubě.
„Tohle je nouzová vysílačka,“ začal Mel. Shlukli se kolem podezřele vypadajících krabic a balíčků se zvláštním respektem, strachem i potěšením zároveň. Jeden dozorce držel ruský samopal jako hračku. Někteří dozorci mi připadali jako z vyprávění o prvních návštěvách mezi Indiány kmene Auca u Nate Sainta na Písečné stezce v Ekvádoru.
Občas jsem se zasmál, jak Mel s diváky žertoval. „Vidíte, máme pouze jednu nouzovou vysílačku a ta je přivázaná k mojí záchranné výstroji. Kdybychom spadli do moře, bylo by pro Toma lepší, aby plaval se mnou.“ s radostí jsem ho překládal a trochu relaxoval. Jak mohou být tito lidé nebezpeční, ptal jsem se sám sebe s nadějí. Přece jen bychom se odtud mohli dostat jako turisté!
Jak pomalu vycházelo slunce, viděl jsem nákladní auta plná starých mužů a mladých žen, jedoucí na pole s cukrovou třtinou. Bylo nedělní ráno. Jsou to ti „dobrovolníci“, o kterých jsem slyšel? Dobrovolníci, které vybrali z kostelů a poslali na práci?
Nechali nás několik hodin odpočinout. Pak jsme se vrátili na místo havárie. Naši průvodci nám ukázali, kde jsme narazili a jak daleko jsme letěli smykem a převalovali se. Asi tucet dětí základní školy prošel zvědavě kolem nás. Pohladil jsem jednoho malého chlapce po kudrnaté hlavě a v duchu jsem si kladl otázku, zda vůbec někdy slyšel o Ježíši jako Spasiteli.
Na jídlo jsme se vrátili do hotelu. Tam jsem se poprvé setkal s komunistickou rozporuplností. Když jsme si sedli ke stolu, přinesli nám jídelní lístek. Vlevo byl seznam jídel na starém, zažloutlém a špinavém papíře. Nabídka několika ubohých jídel, většinou z rýže. Vpravo byl nový, čistý, strojem psaný papír. Na něm kuře, vepřové kotlety a ryba. Ten tam vložili pouze kvůli nám. Dozorce, který nám dělal doprovod, byl očividně potěšen, že si může objednat vepřovou kotletu, a jedl ji, jako by byly vánoce i Den díkůvzdání zároveň. Později jsme se dověděli, že pro obyčejné lidi bylo maso jen málokdy, což právě tehdy se stalo po celém ostrově popudem k protestům a demonstracím.
Po obědě nás spolu s několika policisty nacpali do malého Alfa Romea. Mezi Melem a mnou seděl dozorce. Zakázali nám povídat si. Když jsme odjížděli z chudého města Manzanillo, auto jen v zatáčkách skřípělo. Poslední vzpomínka, kterou mám na toto město, je pohled na výkladní skříň, ve které visely jedny šaty a několik umělých jablek. Přestože jsem při havárii přišel o brýle, nemohl jsem nevidět tu chudobu.
Řidič hnal auto největší možnou rychlostí. Asi po sto dvaceti pěti kilometrech jsme dorazili do Hoguinu. Zaslechl jsem v hovoru slovo letiště, a skutečně jsme na letiště přijeli. Rychle jsme prošli otevřeným vchodem ke schůdkům ruského dopravního tryskového letadla kubánských aerolinií YAK-40. Mel i já jsme nastoupili do letadla v doprovodu tajné policie G-2. Když jsem se připoutal, ohlédl jsem se na Mela, sedícího vzadu, a napůl žertem řekl: „Vypadá to, že máme svoje vlastní soukromé letadlo.“
Ale brzy nastoupili další pasažéři a zvědavě po nás pokukovali. Zpozdili jsme let o víc jak dvě hodiny, a mně připadalo podivné, že si nikdo z nich nestěžoval. V totalitním systému se v přítomnosti policie nikdo neodváží projevit. Dovedl jsem si dobře představit, co by asi řekli cestující amerických aerolinií tomu, kvůli němuž by měl let tak velké zpoždění. Svoboda projevu zaručuje právo zanadávat si.
Letěli jsme směrem na Havanu. Přede mnou seděl muž se ženou či přítelkyní a chovali se k sobě velmi láskyplně. Jednu chvíli ji muž držel okolo krku, šeptal jí do ucha a něčemu důvěrnému se smál. Tehdy jsem pocítil bolest, téměř fyzickou bolest nad tím, že moje drahá žena je doma sama a neví, co se se mnou děje. Hlava mi poklesla na okno. Modlil jsem se za Ofélii a děti. V dohledu se objevila havanská zátoka. Protože jsem neměl brýle, neviděl jsem detaily města. V myšlenkách jsem se vrátil k evangelizačním traktátům. Jak krásné místo pro shoz literatury.
Z letadla jsme vystoupili jako poslední a dopadla na nás tvrdá realita, když nám na ruce nasadili pouta a dovezli na velitelství policie G-2. Projeli jsme velikou bránou ve vysoké zdi, obehnané ostnatým drátem, a ocitli se na místě bývalého katolického kláštera, zvaném Villa Marista. Klášter byl přeměněn ve vyšetřovací ústředí Státní bezpečnosti G-2, veřejné policie, z níž mnozí jsou tajní agenti neboli „civilové“.
Na proměně této budovy jsem si uvědomil fyzickou manifestaci duchovního boje, který vede satan proti církvi. Připomnělo mi to černou magii satanské poezie Karla Marxe, kterou napsal jako univerzitní student. Cely této budovy původně sloužily modlitbám. Teď se používají k týrání a nátlaku na lidské mysli a duše.
Svlékli nás, detailně prohledali a poslali do druhého poschodí pro žluté kombinézy bez rukávů, bývalé uniformy Batistovy armády. Mne zavřeli do cely 44, Mela do cely 60.
Moje jediná starost byl spánek. Ležel jsem na zádech na tenké hrbolaté matraci, která pokrývala pryčnu připoutanou ke zdi řetězy. Převracel jsem se ze strany na stranu, ale spánek nepřicházel, protože si moje tělo ještě nezvyklo na tvrdé podmínky. Ale už jsem začínal chápat, že mě Bůh chce mít na Kubě. Z jeho hlediska nebylo nečekané zřícení našeho letadla žádným neštěstím. Ale proč? Co dobrého může vzejít z toho, když shnijeme v komunistickém vězení? Co přinesly traktáty, které jsme shodili?
V mysli jsem se přenesl do šťastnějších časů, na ostrůvek v Karibském moři, tak vzdálený od mojí temné, opuštěné cely.