Ukázka z knihy:
SLOVO ÚVODEM
V Sovětském svazu vždy existovala státní tajná služba, od samého vzniku sovětského státu. V prosinci 1917 byla založena Čeka, jejíž název je akronymem Všeruského zvláštního komisariátu pro boj s kontrarevolucí a sabotáží. Během roku 1918 se Čeka pod velením nekompromisního polského bolševika Felixe Dzeržinského stala nejobávanější institucí v celém průběhu ruské občanské války. Čeka popravovala muže, ženy i děti, a to při jakémkoli náznaku podezření. Většina odhadů uvádí, že v důsledku činnosti Čeky, která byla rovněž nazývána „andělem pomsty revoluce“, bylo zavražděno asi 300 tisíc lidí; avšak je docela možné, že toto číslo přesahuje jeden milion. Příslušníci Čeky byli rekrutováni převážně z národnostních menšin, které trpěly dřívější konzervativní carskou rusifikací, a proto byli při plnění rozkazů mnohem důslednější. Pod správu Čeky také spadalo velké množství pracovních táborů, ve kterých lidé umírali po tisících.
V roce 1922 byla Čeka reorganizována a začleněna pod správu GPU (Státní politická správa), která brzy vešla ve známost jako OGPU (Sjednocená státní politická správa). Zakladatel Čeky Felix Dzeržinskij zemřel v roce 1926, předpokládá se, že přirozenou smrtí. Jeho socha byla v Moskvě, na místě zvaném Lubjanka, k vidění až do roku 1991. S pokračující stalinizací sovětského státu získávala tajná policie bezprecedentní kontrolu nad celou společností.
V roce 1929 se Stalin rozhodl zlikvidovat kulaky jako třídu a zničit jednou provždy ukrajinské národní cítění. Začala kolektivizace a uměle vyvolaný hladomor. Agenti OGPU deportovali miliony lidí a statisíce jich popravili za sebemenší náznak odporu. V roce 1933 Stalin vyvolal hladomor, kterému podlehly miliony lidí. Uvádí se, že v letech 1929–1933 zemřelo v důsledku kolektivizace na 14,5 milionu sovětských občanů. V roce 1934 byla OGPU reorganizována na NKVD (Narodnyj komissariat vnutrennich děl – Lidový komisariát pro vnitřní záležitosti). Stalin poskytl NKVD neomezenou kontrolu a organizace se zodpovídala pouze jemu samotnému. Jako první stanul v čele NKVD Genrich Jagoda, člověk zlý a plný zášti. V prosinci 1934 pak začal teror, který do té doby sovětská společnost neznala.
Záminkou k rozpoutání tohoto teroru, který trval až do konce roku 1939, bylo zavraždění Sergeje Kirova – pravděpodobně na přímý Stalinův pokyn –, který byl Stalinovým důvěrníkem a předsedou leningradského výboru strany. V posledních měsících roku 1934 bylo popraveno asi tisíc lidí, kteří se údajně podíleli na spiknutí proti Kirovovi a tisíce dalších NKVD deportovala do sibiřských táborů GULAG, které rovněž spravovala. V roce 1936 pak teror dosáhl svého nejhrozivějšího vrcholu.
Přední straničtí činovníci Zinovjev a Kameněv byli popraveni mezi prvními. NKVD se potom zaměřila na řadu dalších vedoucích členů strany. Sám Jagoda byl v boji o moc, o vedení tajné policie odstraněn a nahrazen Nikolajem Ježovem, který byl nazýván „krvavým trpaslíkem“ a jeho éra označována za „Ježoviádu“ nebo dobu Ježova. Jagoda byl popraven a Ježov dostal od Stalina v roce 1937 neomezenou vládu. Teror dosáhl svého vrcholu. NKVD zatkla a popravila miliony lidí a celý velitelský sbor armády se stal obětí její čistky. V roce 1938 byl Ježov vystřídán Stalinovým blízkým přítelem Lavrentijem Berijou. Ten podobně jako před ním Ježov provedl v NKVD rozsáhlé čistky a Ježova nechal popravit. Pak nastala nacisticko-sovětská kolaborace a NKVD společně s gestapem operovaly v okupovaných polských zónách. NKVD dala popravit více jak 4 000 polských důstojníků v Katynském lese poblíž města Smolensk. A když začala válka s Německem, jednotky NKVD okamžitě zastřelily každého vojáka, který odmítl bojovat nebo se chtěl dát na útěk. Některé pěší jednotky NKVD byly nasazeny během Velké vlastenecké války, zvláště u Moskvy, Leningradu a Stalingradu. Tyto jednotky měly na svědomí vyvraždění celých vesnic, které byly podezírány z kolaborace s Němci, a mnoho příslušníků národnostních menšin bylo odvlečeno do sibiřských gulagů. Po skončení války rozpoutala NKVD teror na okupovaných německých zónách. Tři a půl milionu Němců bylo odvlečeno do gulagů; o většině z nich již nikdo nikdy neslyšel. V roce 1946 byla NKVD opět reorganizována a od té doby byla až do roku 1991 označována známější zkratkou KGB (Výbor státní bezpečnosti). Přesto její povinnosti a metody zůstaly z valné části zachovány až do smrti Beriji a Stalina v roce 1953. Teprve předseda politbyra Nikita Chruščev ji zbavil některých jejích privilegií a přestal uplatňovat hromadný teror jako politický nástroj.
PRVNÍ ČÁST
Syn strany
(1) ÚNIK
Osmého listopadu 1946 okolo desáté večer přišel do mé cely ve švédském vězení během večerní pochůzky noční dozorčí úředník. Už jsem se pokusil sníst večeři, ale bez valného úspěchu. Seděl jsem na kraji postele a tiše sledoval, jak se blíží. Jeho obličej byl zasmušilý a vážný jako vždycky. Měl jsem pocit, jako by se mi žaludek stáhnul na velikost ořechu. Kývl na mě a chystal se něco říct, vtom se ale objevil nějaký muž a dvě nebo tři minuty s ním hovořil. Připadalo mi to jako dvě nebo tři hodiny. Pak se obrátil ke mně a k dozorci, který stál kousek za ním, a hlasitě řekl, „Otevřete dveře.“ Opět jsem musel čekat, než se dveře cely otevřou. Pak mi podal ruku a usmál se. Byl to ten nejnádhernější úsměv, jaký jsem kdy viděl.
„Vyhrál jste,“ pravil. „Jeho Veličenstvo Gustav V. schválilo váš azyl.“
Nebyl jsem schopen slova. Pokusil jsem se něco říct, ale nešlo to. Nedokázal jsem zadržet slzy, jež mi vhrkly do očí a stékaly po tvářích. Znovu jsem se posadil na postel a složil hlavu do dlaní, abych zakryl obrovskou úlevu.
„Promiňte, pane,“ řekl jsem posléze. „Hodně to pro mě znamená.“
Ucítil jsem, jak mi jeho ruka zlehka poklepala na rameno. Popřál mi dobrou noc a zase odešel.
Dveře cely nechal otevřené.
Byl jsem z pekla venku.
(2) REVOLUCE
Myslím, že všechno začalo strýčkem Alexejem. Nikdy jsem o něm nevěděl nic jiného než to, co utrousil otec léta poté, co podnikl krok, jenž změnil náš život. Nebýt jeho, byl bych se s největší pravděpodobností narodil v jiné zemi, v jiném světě. Můj dědeček byl totiž bohatý a liberální, avšak loajální k carovi. Když strýčka posílal do Evropy, nenapadlo ho ani ve snu, jaké důsledky bude mít jeho tamní pobyt.
Strýček opustil Vinnickou oblast na Ukrajině a cestoval po silnici a železnicí do Německa. Nepochybně si připadal jako všichni mladí ruští džentlmeni, kteří se v těch časech vydali do ciziny: choval se dychtivě, vzrušeně a trochu vyděšeně z nálepky „barbarského Rusa“. Evropa byla uhlazená, rozšiřovala své obzory, a přestože se mu tehdy asi stýskalo, stálo to za to. Koneckonců mluvil velice dobře francouzsky, a je nějaký jazyk vytříbenější a civilizovanější než francouzština? K cizinci, který uměl francouzsky, se lidé chovali zdvořile a uctivě.
Když se za pár let, co utekly jak voda, strýček vrátil do vlasti, byl to někdo jiný. Stal se z něho skoro nemluva. Když s ním lidé mluvili o něčem, co se týkalo okresu, nebo mu sdělovali čerstvé novinky, poslouchal vcelku zdvořile, ale jakoby blahosklonně. Většinou si vystačil sám a s druhými se přestal takřka úplně stýkat. Lidi kolem změna provokovala, i když si příčiny nedovedli vysvětlit. Zdálo se, že ze všeho nového je nejméně dráždil plnovous, který začal nosit.
Jednou vzal strýček Alexej mého otce, svého o pár let mladšího bratra, na procházku do přírody.
„Víš, že jsem nějaký čas pobyl v Curychu, bratře Michaile,“ řekl.
„Pamatuji si, žes mi o tom psal, bratře,“ odvětil můj otec.
„Napadlo by tě, koho jsem tam tehdy potkal?“
„Pověz, bratře,“ pravil otec.
„Potkal jsem Vladimíra Iljiče Uljanova-Lenina.“
Otec se zarazil.
„Lenina? Ale Alexeji, to je fantastické. Jaký je? Jak se to stalo?“
Strýček Alexej vzal ruku mého otce do dlaní a pevně ji stisknul.
„Stává se z tebe muž, bratříčku Michaile,“ smál se. „Když jsem se rozhodl, že ti to řeknu, věděl jsem, že se nemýlím.“ Pak vážně dodal: „Ale musí to zůstat mezi námi.“
Oba mladíci si ještě dlouho povídali, avšak jejich spojenectví bylo uzavřeno prvním stiskem rukou. Od té doby se stali společníky v tajné záležitosti, jež je však zároveň jako neviditelná bariéra oddělovala od rodičů, dalšího bratra a tří sester. Nebyla ale tajemstvím pro mnoho jiných mužů, z nichž někteří už získali proslulost a někteří používali jména, jež jim nepatřila, a těm lidé naslouchali s velkou úctou. V postranních sálech restaurací se konalo bezpočet setkání, kde zkušenější tichým hlasem zasvěcovali méně zkušené, a hodně se mluvilo o úsvitu pravdy, spravedlnosti a svobody, a také se vysvětlovala Kniha. Kladly se a zodpovídaly otázky. A i pomalejším a méně inteligentním se dostávalo povzbuzení, protože i jich bude třeba.
To bylo první stádium.
Později přišly na pořad dne důležitější záležitosti. V roce 1915 se otec v osmnácti letech stal členem komunistické frakce sociálně demokratické strany. Žil vědomím sociální nespravedlnosti, opájel se revoluční romantikou a byl zapálen pro hlásání Věci.
Naše země válčila s Německem a ruské jednotky pod vedením velkoknížete Nikolaje Nikolajeviče krutě strádaly. Říkalo se o něm, že je skvělý voják, ale byl to aristokrat. Jak válka pokračovala, strana dělala, co mohla, aby jednotky na frontě měly málo ošacení, jídla, čisté vody a nakonec skoro žádnou munici. V době, kdy revoluce vypukla, byl její úspěch prakticky zaručený.
Můj otec pro ni horoval, avšak tentokrát sám, neboť strýc se nakazil tuberkulózou a byl velmi churavý. Krátce nato zemřel. Rodina se rychle rozpadla. Dědečkův majetek zkonfiskoval stát a na staroušky dolehla bída a zklamání. Šok z toho, že dva synové jsou na straně plenitelů, starý muž nepřežil. Jeho myšlení nešlo tak daleko, aby si představil větší dobro, jež vzejde z jeho momentálního ožebračení. Bohatství, které on a jeho předkové nashromáždili a spravovali, vzalo za své.
Otec to samozřejmě považoval za naprosto správné, protože to bylo „nutné“ – tehdy se to slovo hojně používalo. Tvořili jsme nový řád, protože ten starý se nedal vydržet. Nový řád nemohl být nesnesitelnější než starý – v tom spočívaly naše naděje. V krvi utiskovatelů spočívaly obrovské naděje utiskovaných.
V Presně kdysi tekla krev. Tolik krve, že se později tomuhle moskevskému obvodu začalo říkat Krasnaja Presňa. Na tomto místě otec prošel křtem podle nového řádu. Třesk a rachot pušek a palba kulometů, muži v čapkách a tmavých pláštích, úprk v malých skupinkách ulicemi s bombami na ničení barikád.
Byl nastolen pořádek anebo cosi jako pořádek, a můj otec se vrátil na univerzitu studovat chemické inženýrství. V řádném termínu absolvoval s vyznamenáním a dal se k rudé gardě, aby se aktivně zúčastnil občanské války, jež stále ještě zuřila v mnoha částech země. Jeho oddanost věci revoluce nikdy neochabla.
Ve dvaadvaceti letech se stal místopředsedou Gubsovnarchozu (oblastní sovět lidového hospodářství) černigovské oblasti. Právě tenkrát, kdy vstoupil do této funkce, se seznámil s mou matkou.
Začátkem roku 1921 podnikl služební cestu do Běloruska. Jednou v noci se kvůli velmi špatnému počasí opozdil a uvíznul bez dopravního prostředku kdesi na periferii Minska. Dovlekl se k nedalekému domu, představil se a požádal o nocleh.
V pohodlném a prostorném domě bydlel vdovec Kolosov a jeho tři dcery. Kolosov kdysi spravoval rozsáhlé pozemky a nyní měl v oblasti na starosti správu lesů. Avšak otce zdaleka tak nezajímal vdovec jako jedna z jeho dcer, krásná mladá žena jménem Zinaida. Také ona cítila, že otcova návštěva je důležitou událostí v tichu, v jakém žili, a vynasnažila se, aby se u nich cítil příjemně a jako doma. Myslím, že toho večera si jeden o druhém udělali velmi jasný a určitý obraz, a když otec musel následující den ráno pokračovat v cestě, opouštěl dům nerad.
Otec odjel, ale Zinaida na něho nemohla a ani nechtěla zapomenout. Právě naopak, stále víc toužila se s ním znovu setkat. Nakonec se rozhodla a pod nějakou záminkou se vydala za otcem do Černigova.
Když o tom přemýšlím, nevěřím, že by tenkrát otec nějak zvlášť pomýšlel na ženění. Potřeby doby a požadavek neúnavně pracovat, aby byl z chaosu vykřesán řád, podle všeho nijak nepřály šťastnému manželskému životu. Zinaida však měla na manželství úplně jiný názor, a protože ženy někdy vládnou argumenty, jež se obejdou beze slov, její hledisko převážilo a otec si ji vzal. Já se narodil za necelý rok.
Hvězda mého otce stále stoupala. Brzy ho poslali do Charkova a jmenovali šéfem Ukrogosspirtu (ukrajinské větve státního průmyslu lihu a alkoholu). Tuhle funkci vykonával až do Leninovy smrti v roce 1924, po níž ho povýšili: udělali z něho v Moskvě šéfa Prodosilikatu (Národní výbor pro sklářský, keramický a příbuzný průmysl). Stal se i členem Ústředního výkonného výboru bolševické strany.
(3) BEREZNIKY
Ohlížím se zpátky a v mysli se mi plynule vynořují vzpomínky. Vybavuji si barvu matčiných vlasů v záři ohně i šíři otcových ramen, když usedl k práci a já se na něho díval zezadu. Nebo teplo vyhřátých tmavých ložnic, poletování a měkké dosedání sněhových vloček na okno, a jak přitom ležím na poddajných matracích. Vzpomínám si na bázeň před otcem a na ustrašenou lásku, kterou jsem k němu pociťoval, na pocity bezpečí a jistoty, jež ve mně vzbuzoval, když jsem byl hodný.
Paměť je moje nejrozvinutější schopnost. Od svých pěti let si dodnes dokážu vybavit dlouhé úseky prakticky bez přerušení.
V roce 1927 jsme všichni, totiž otec, matka, mladší bratr Valentin a já, tenkrát pětiletý, bydleli v Moskvě na Pokrovském bulváru číslo 14/6. Vzpomínám si, že jsme mívali chůvu, jež se starala o mě a o Valentina. I když jsem o tom v té době nepřemýšlel, později jsem si uvědomil, že to byl luxus, který otec dopřál matce v dobré víře, že významná funkce a pevné přátelství se členem politbyra a lidovým komisařem pro těžký průmysl Ordžonikidzem ho víceméně staví mimo dosah pokoutní kritiky. I když totiž fakticky někoho zaměstnával, nekořistil z jeho práce pro svůj osobní zisk. To by byl kardinální prohřešek.
Chůva byla stará Němka, jejíž jméno poruštili na Karina Petrovna a kterou striktně poučili, že nám nemá zkoušet vštěpovat nějaké náboženské nesmysly. Slovo „Bůh“ bylo přísné tabu. Ještě se ale nedalo počítat s tím, že by člověk dlouhá léta žil a občas na to slovo nenarazil, a tak nám je vysvětlili a definovali jako vynález buržoustů, účelově používaný v komplotu k ovládání a usměrňování dělníků. Neboť otci šlo o to, aby nás co nejdéle udržel v izolaci před rizikem nákazy.
Ukázalo se však, že uposlechnout zákaz je pro poctivou Karinu Petrovnu příliš obtížné. Pocházela z rolnického rodu, a pro takové lidi je Bůh stejně skutečný jako srdce v těle. Tuhle ideu, jak tenkrát každý věděl, měla pomalu překonat váha rozumu a vliv propagandy. Chudák Karina Petrovna však v okamžicích úzkosti či rozmrzelosti nebyla schopná najít slovní vyjádření pro city, jež by neobsahovaly jméno našeho Stvořitele. Říkávala: „Dobrý Bože, zachraň nás!“ nebo „Pro lásku svatého Boha!“ atd. Nikomu jsme to neprozradili, i když jsem už z kontaktu s ostatními dětmi věděl, že Bůh je mrtvý, aniž bych měl nejmenší ponětí, co to Bůh je. Její neopatrnost jsme však nelítostně využívali jako zbraň proti ní, a když neudělala něco, co jsme chtěli, vyhrožovali jsme jí, že budeme žalovat rodičům. Když jsme šli na procházku, občas jsme míjeli zchátralé budovy, působící zvláštní omšelou krásou, jež se nyní obvykle využívaly jako skladiště a o nichž jsme věděli, že také kdysi mívaly něco společného s Bohem. Když jsme ty budovy viděli, upozorňovali jsme na ně Karinu a smáli se, zatímco ona potřásala hlavou a něco mumlala.
Jednou, když s námi byla venku, dopustila se jiné nepředloženosti, tentokrát ale mnohem vážnější.
Stalo se, že jsme šli okolo obchodu, v němž se prodával cukr a před nímž stála dlouhá fronta lidí, trpělivě čekajících, až budou obslouženi. Inu, ve vládních obchodech, či spíše v obchodech vyhrazených pro pracovníky vlády, kde jsme vždycky nakupovali, se nikdy nečekalo a vždycky bylo všeho dost. Veliký rozdíl mezi obyčejným obchodem a obchodem pro vládní personál byl nápadný na první pohled. Karina ukázala na dlouhou řadu lidí, kteří klidně a poslušně stáli před obchodem.
„Podívejte na ty chudáky,“ řekla. „Někteří čekají hodinu, než dostanou svůj příděl cukru, pokud ho vůbec dostanou, a my máme, nač si vzpomeneme. Máte, hoši, velké štěstí. Nevím, co se to dneska děje, ale před válkou nikdy nic takového nebylo.“
Co to Karina řekla? Řekla, že staré věci byly lepší než nové. Zachvátilo mě rozčilení a pocit důležitosti, jako bych přistihnul zloděje, a spolu s bratrem jsme jí za ty řeči hlasitě dali co proto. Zapřísahala nás, abychom na to zapomněli, že to tak nemyslela, ale naše rozhořčení, kruté a zvířecké, bylo příliš velké, a když jsme přišli domů, pověděli jsme otci a matce, co se stalo.
Žádné další napomínání, žádné otázky. Karinu Petrovnu propustili bez doporučení. Řekli jí, ať si sbalí věci a jde. Neměla práci a neměla kde bydlet, a tak se určitě záhy připojila k armádě žebráků, kteří v té době zamořovali Moskvu.
Tehdy mi bylo šest let.
Vzpomínám si, že den poté, co jsme přišli o Karinu Petrovnu, nastal 7. listopad, den velkých přehlídek na počest proletářské revoluce. V osm ráno bylo chladno a vzduch měl krásnou krystalickou čirost podzimního rána. Na protokol se dbalo málo nebo vůbec ne, a pokud šlo o tribuny pro vládní zaměstnance, kdo přišel první, ten zabral nejlepší místa, jež skýtala široký rozhled po Rudém náměstí. Sedělo se v řadách na jednoduchých dřevěných lavicích, a Leninova hrobka byla ještě dřevěnou stavbou.
Přijeli jsme časně, a tak jsme měli místa nejen blízko Leninova hrobu, ale i dobrý výhled na slavnostní průvod na náměstí. Vzpomínám si na Stalina, jak přicházel k hlavní tribuně. Měl na sobě pomačkaný vojenský plášť a jeho suita složená z členů politbyra, tajemníků a ochranky předváděla zajímavý výběr oblečení: někteří byli v uniformách, jiní v civilních oblecích vybledlých barev, jež stylem připomínaly výstroj, jakou bychom čekali u nočních strážných. O stylu jsem ještě samozřejmě neměl ponětí, ale ten obraz mám stále před očima, a od těch dob jsem měl s čím porovnávat.
Také na jednotky předvádějící slavnostní defilé byl otřesný pohled, neboť ty nespočetné zástupy vojáků vůbec nepřipomínaly armádu. Uniformy jim nepadly, pochodovali nepravidelně a byli ozbrojeni po zuby jako bandité z krváků. Zřejmě se ale cítili dobře. Energicky pochodovali a hesla provolávali z plna hrdla. Vzpomněl jsem si na to zvláště o mnoho let později, když jsem byl přítomen jiné přehlídce, jiného 7. listopadu.
Asi po roce, na podzim roku 1929, obdržel můj otec vytoužené jmenování Sovnarkomu (Rada lidových komisařů). Stal se šéfem výstavby a rozvoje velkého chemického výrobního kombinátu v Bereznikách, který měl být největší v Sovětském svazu a v první pětiletce získal nejvyšší prioritu. Téměř okamžitě se vydal převzít novou funkci, přičemž rodina měla za ním přijet až na jaře, abychom byli ušetřeni nepohodlí cesty v kruté zimě.
Navštěvoval jsem denní školu číslo 18 proti kasárnám na Pokrovském bulváru, a když jsem školní docházku prvního dubna přerušil, byl jsem šťastný a rozrušený.
Otec nám jako doprovod poslal statného chlapíka, který celou operaci zajišťoval coby staršina přesouvající se jednotky, a navíc projevoval nekonečnou trpělivost s Valentinem a se mnou, vypravoval nám, hrál si s námi a dělal nám společnost. Až do Permu jsme jeli pohodlnými Pullmanovými vagóny, a pak po řece lodí až do Bereznik. Byla to nádherná cesta. Z okna vlaku jsme s Valentinem fascinovaně pozorovali scény, které se před námi odvíjely – třpytivou ranní námrazu na zemi, malé usedlosti s plůtky, za nimiž nic nebylo. Leda kráva, někdy koza či pár hus. A vesničky, shluky domů z hrubých klád s šindelovými či prkennými střechami. Cesta trvala celé čtyři dny.
Otec nás přišel přivítat do přístavu, doprovázen početnou delegací okresních hodnostářů. Uvítání bylo pompézní, jak se patřilo vůči ženě a dětem nejvýznamnějšího člověka v širokém okolí.
Fordkou nás odvezli do nového domova v horním patře velkého dřevěného domu, a všichni, kdo nás přišli uvítat, si na náš příjezd připili vodkou. Hodně se povídalo, všude zněl smích a spousta statných mužů nás strýčkovsky hladila po hlavě. Dům byl příjemně vytopen kamny, v nichž muselo hořet polovinu dne, vznášela se tam vůně nových nátěrů a z nedalekého borového lesa vanula svěžest.
Cítil jsem neurčité vzrušení a zdálo se mi, že pro mne začíná něco nového. Nevěděl jsem ale, že už pomalu končí má léta nevinnosti.
(4) STOUPAJÍCÍ HVĚZDA
Na jeden den si pamatuji velice přesně. Zrovna jsme snídali. Otec už byl v práci.
„Toljo, co kdybychom se dneska šli podívat na ulonovce,“ povídá Valentin.
„Nic takového. Už jsem vám říkala, že nechci, abyste se k těm stvůrám přibližovali,“ napomenula nás přísně matka.
„Ale mami,“ namítnul jsem, „jsou všude. Vždyť je můžem vidět i z okna.“
„To vám bude muset stačit.“
Vyměnili jsme si s Valentinem kradmé pohledy. Nehodlali jsme matku poslechnout, tiše jsme se však dorozuměli, že začít mluvit před ní o téhle věci byla od Valentina neopatrnost a že to dál nemá smysl. Matka se beztak brzy zabere do čtení nebo do šití a my se vydáme, kam se nám zlíbí.
Za chvíli jsme si natáhli čepice a kabáty a vyklouzli z domu.
„Pamatuj si, Valentine, že máma je ženská,“ řekl jsem. „Je měkká a těmhle chlapským věcem nerozumí. Příště nebuď takový trouba.“
„Nebudu, Toljo,“ odvětil.
Brzy jsme zabočili na blátivou cestu a došli tam, kde se před námi vynořila obvyklá scenérie. Popošli jsme ještě o trochu blíž a pak jsme se zastavili a dívali.
Na konci planiny, asi sedmdesát metrů od místa, kde jsme stáli, se tyčila kamenná stěna lomu, u jejíž paty ležely velké nepravidelné kusy odstřelených kamenů. Všude kolem balvanů skupinky lidí opracovávaly, lámaly a vozily kámen. Nebyli to obyčejní dělníci. Nikdo nebyl úplně oblečený, a mnozí chodili skoro nazí. Žen tu pracovalo skoro tolik jako mužů. Většinou byli shrbení a slabí a pohybovali se s groteskní pomalostí lidí na pokraji smrti. Vyvolávalo to hrůzu a svým způsobem nás to ohromovalo. Byli to ulonovci. Na strategických pozicích kolem a mezi nimi postávali uniformovaní příslušníci OGPU, ozbrojení puškami a pistolemi.
Přihlíželi jsme práci oddílu zotročených dělníků. O stravu se u ulonovců příliš nedbalo a ubytování měli víc než bídné. Nevadilo, že hynou jako mouchy, protože jich byly k dispozici miliony. Drobní vlastníci půdy a jejich rodiny, bývalí zaměstnavatelé, všelijací političtí vězňové, odsouzení nepřátelé lidu. Tisíce jich pracovaly na bereznickém projektu pod vedením ULONu (sekce táborů zvláštního určení).
Jak jsme se tak dívali, uslyšeli jsme vysoký naříkavý zvuk, který vycházel z rozedraného ranečku pod suchým stromem. Jedna mladá žena vzápětí položila trakař a rozběhla se ke stromu. Pochopil jsem, že pláče její dítě. Cosi jsme cítili ve vzduchu. Najednou jsme celí užaslí uviděli, že zaváhala, neboť strážný na ni křikl, aby zvedla trakař. Neposlechla však a běžela dál. Vzdálenost nebyla větší než dvacet metrů a všechno se událo během té chvilky, než doběhla k dítěti.
„Vrať se, ty čubko!“ křičel vztekle strážný.
Ale žena, hluchá ve svém zoufalém vzdoru, běžela dál a obnažovala si hruď, aby dítě nakojila. Doběhla ke stromu, klesla na kolena, jeden oblý bílý prs připravený pro hladové dítě. Strážný zvedl pušku a dvakrát vystřelil. Padla, ani nehlesla. Nikdo k ní nešel, nikdo se tam nedíval. I strážný se už obrátil zády. A dítě dál křičelo srdcervoucím nářkem.
Cosi jsem vedle sebe zaslechl, obrátil jsem se a uviděl, že Valentin je bílý jako stěna a že se mu chce zvracet. Vzal jsem ho za rameno a tiše jsme se vydali domů. Nakonec přece jen promluvil.
„Je to strašné, Toljo,“ řekl. „Je mi z toho zle.“
„Jsi ještě mrně, Valentine,“ odvětil jsem.
Ulonovci žili v tajze, zavření v beznadějně přeplněných barácích, oplocených ostnatým drátem. Tábor se nacházel asi šest kilometrů od místa, kde jsme bydleli, a otroci pochodovali do práce časně ráno a nazpět v noci v dlouhých pomalých zástupech, podél nichž chodily stráže s puškami a cvičenými psy na vodítkách. V táboře stály podél plotu strážní věže s reflektory a kulomety. Byla přijata veškerá opatření, aby nedocházelo k útěkům.
Avšak jednou v noci se cosi přihodilo.
Malý oddíl vězňů se vracel do tábora mimořádně pozdě, v noci, pod dohledem tří strážných a s jedním psem. Strážný se psem, který se pravděpodobně nedíval na cestu, klopýtl o vodítko, upadl na zem a upustil pušku. Vězeň, který šel nejblíž, bleskurychle, jako by ho vedl zvířecí instinkt, kopl roztaženého strážného do obličeje a pušku mu sebral. Pes zaútočil, ale vězeň ho zuřivými údery pažby ubil. Ve chvíli, kdy si druhý strážný všiml, že se něco děje, a rozběhl se podél oddílu zjistit, oč jde, už měl vězeň pušku připravenou a zastřelil ho. Avšak třetí strážný, který přicházel z opačné strany, stačil střelit vězně do zad.
Kontrola nad vězni byla ztracená, avšak většina zůstala omráčená a schopná jen tiše stát a zírat. Ne všichni. Jeden muž se na zbývajícího strážného zezadu vrhnul a jiný sehnal jednu z opuštěných pušek, takže strážný, stojící tváří v tvář namířené hlavni, byl odzbrojen. Pak ho utloukli a byli volní – aspoň na chvilku.
Myslím, že to, co následovalo, je poučné.
Ze čtyřiceti zbylých mužů a žen se jen sedm mužů a dvě ženy rozhodlo využít situace a prchnout. Ostatní byli natolik ubití, ponížení a hladoví, že dál sami pochodovali do tábora.
Dva z těch devíti, muže a ženu, nazítří chytili za řekou ve vsi Zirjance. Jedenatřicet navrátilců potrestali za to, že svým spoluvězňům nezabránili v útěku. Oba chycené vězně popravili. A těch sedm? Nevím. Mnohokrát mi říkali, a já tomu věřil, že je určitě dostanou. Nikdy jsem ale neslyšel, že by je chytili. Není vyloučeno, i když je to velmi málo pravděpodobné, že je nechytili.
Tak či onak, po tomhle incidentu nám otec zakázal přibližovat se k místům, kde ulonovci pracovali nebo žili, a pokud to nešlo jinak, museli jsme mít řádný doprovod.
V září roku 1932, kdy už první fáze výstavby Berezniků pomalu končila, jsme si všichni dopřáli šestitýdenní dovolenou v známém kavkazském letovisku Soči. Pobývali jsme v rekreačním středisku pro členy ústředního výkonného výboru bolševiků.
Rekreační středisko se táhlo skoro osm kilometrů podél pobřeží a jedním či dvěma kilometry zasahovalo do vnitrozemí. Podnebí je na černomořském pobřeží nádherné a příjemné a pro unaveného člověka na dovolené není nic lepšího. V hlavních branách, vedoucích na kavkazskou Riviéru, vás vrátní uvítají a zkontrolují doklady. Hned za nimi se nachází areál určený pro sporty, s tenisovými kurty, kriketovými trávníky, basketbalovými hřišti a tak dál, úhledně rozmístěnými a oddělenými širokými záhony pěstěných květin a pečlivě udržovanými cestičkami. Následuje prostor vyhrazený pro noční život a pro zábavy pod střechou. Velký taneční sál a letní i uzavřené kino, biliárové herny a řada místností pro karetní hry, šachy a dámu. Také tam byly prostorné restaurace, a za nimi stála společná kuchyně. Obytný areál tvořilo asi dvaatřicet vilek se čtyřmi až pěti pokoji, každá na pozemku o rozloze kolem stovky čtverečních metrů; ty pozemky byly od sebe odděleny řadami stromů, trávníky a zahradami, o které se úzkostlivě staraly regimenty zahradníků. Nejpozoruhodnější na těch domech bylo to, že neměly kuchyně. Nevařilo se v nich a všechna jídla se objednávala z kuchyně společné. V kteroukoli denní dobu bylo možné poslat personál pro teplé jídlo, které se dopravuje na podnose s lesklým poklopem. Samozřejmě se tu nikdy nemluví o placení nebo o podepisování účtu za jakoukoli objednávku.
Areálem vedou cesty pro automobily a dva oddělené systémy cest pro pěší, jeden pro rekreanty a druhý pro domácí a služební personál; proto jste jen zřídka vídali sloužící, jak nesou jídlo pro své pány. Na odlehlém konci rezidenční části stojí pět domů, jež se od ostatních liší tím, že mají tři podlaží namísto dvou. Tyto domy jsou vyhrazeny členům politbyra a z jejich oken je výhled na ovocné zahrady a sady, v nichž na dobře ošetřovaných stromech roste hojnost broskví, jablek, hrušek, meruněk, pomerančů a mandarinek. Za nimi je ještě vidět magnóliový háj, což je poslední zajímavost rekreačního střediska, nepočítáme-li vlastní pláž.
Děti neměly do magnóliového háje přístup, ale dalo se tam celkem snadno proklouznout přes zeď. Bylo to nádherné místo, udržované tak, aby působilo tichým a klidným dojmem, jakoby se tam zastavil čas. U nohou laviček a na stěnách jednoduchých altánů rostl mech a půdu pod stromy pokrýval měkký koberec z listí.
Pláž střediska byla bohatě vybavena lehátky na opalování, místnostmi pro masáže a se sprchami. Jedné sprše se říkalo „Šarko“ (skotské střiky – pozn. překl.). Stříkala mimořádně silně a dala se nastavit tak, aby voda tryskala na tělo v určitém rytmu, zatímco člověk zatínal zuby a držel se madel zapuštěných do zdi, jako kdyby šlo o život.
Při prvním pobytu v Soči jsme v areálu potkávali některé téměř legendární sovětské vůdce, například Vorošilova, lidového komisaře obrany a námořních sil, nebo Michaila Ivanoviče Kalinina, předsedu Všeruského ústředního výkonného výboru sovětů.
I když byl areál oddělen od okolí zdí a zvenčí přísně střežen jednotkami OGPU, Vorošilov a Kalinin byli zvlášť hlídaní i uvnitř. Jejich ochranka, pro každého z nich tříčlenná, sloužila ve směnách čtyřiadvacet hodin denně a doprovázela své svěřence všude, dokonce i ve vodě, když si šli zaplavat.
Ještě před koncem dovolené povolali otce neočekávaně do Moskvy, a my jeli s ním. Otec měl hned plno práce. Málokdy jsme ho viděli u oběda, nikdy u večeře, a z těch pár slov, jež s námi prohodil u snídaně, jsme pochopili, že se denně setkává a jedná s lidmi, jejichž jména na nás působila magickou silou. Kujbyšev, Ordžonikidze, Vorošilov, Molotov, ba dokonce sám Stalin. To byli velikáni. Ty úžasné kariéry! A ta moc!
Nakonec to vedlo k otcovu jmenování šéfem Kamstroje – projektu výstavby gigantického závodu na výrobu výbušnin a celulózy v místech, kde Kama ústila do Volhy, nedaleko města Permu. Mělo jít o exkluzivní průmyslový podnik, v němž se počítalo až se sto tisíci zaměstnanci.