Ukázka z knihy:
Kapitola 1
Roku 1515 bylo Janu Kalvínovi šest let. Žil ve francouzském městě Noyon asi sto šedesát kilometrů na sever od Paříže. V městečku tak zapadlém by měl vládnout klid a mír a nehrozily by mu žádné události, stejně jako na obloze nad ním. Nebylo tomu ale tak. Stála tam velká katedrála a biskupský palác. Noyonský biskup byl velice vlivný člověk, jeden ze dvanácti královských pairů, kteří vládli Francii. Po celá staletí Noyon přitahoval velké osobnosti historie. Karel Veliký, který se stal největším králem ve francouzských dějinách, tam byl roku 768 korunován na krále Nuestry. A Hugo Capeta, krále, který založil velmi dlouhou dobu vládnoucí francouzskou dynastii Kapetovců, korunovali roku 978 také v Nyonu.
Kalvínův otec Gerard, sekretář mocného biskupa, říkával, že „Noyon vůbec není zapadákov“.
Janovu otci táhlo na padesátku, byl energický a bystrý a záhy dosáhl významnějšího postavení než jeho otec. Děd Kalvín byl sudařem. Žil pouhé dvě míle odtud v Pont l’Éveque, což znamená Biskupský most. Byl to most přes řeku Oise. Třebaže vrby z obou stran spouštěly své větvoví s proutky až na hladinu řeky Oise, nevzbuzovala mnoho sympatií. Zařezávala se do jílovitých břehů, a proto mohla zavést rybářské boty do míst, která vzbuzují hrůzu, přivolávají smrt, a z nichž není naděje na vyváznutí. Dědeček Kalvín byl nějaký čas lodníkem a plavíval se po této řece. Všechno, co vyroste v úrodném okolí Noyonu, lze kdykoliv lodí dopravit do Paříže. A tak starý Kalvín tu a tam nakoukl do okolí. Ačkoli zůstal doma v Pont l’Éveque, synové mu do jednoho vyrazili do světa. Snad je k tomu přimělo i otcovo vyprávění, co všechno viděl. Strýček Richard, Gerardův bratr, se nakonec díky svému umění pracovat se železem usadil v Paříži a stal se mistrem zámečnickým.
V Noyonských církevních kruzích se Janův otec neúnavně snažil zařídit, aby jeho tři synové měli slušné příjmy. Něčemu takovému se říkalo beneficium. Pro Janova staršího bratra Karla otec vyjednal místo kaplana v katedrále. Beneficium by mu pomohlo k pohodlnějšímu životu. Pro malého Jana zkoušel Gerard sehnat něco podobného. Časy byly zlé, otec Gerard zaslechl, že král František I., třebaže měl krátce po korunovaci, je zrovna tak panovačný a mocichtivý jako anglický vladař Jindřich VIII. Král František se stále víc snažil ovlivňovat udělování beneficí a zdálo se, že takové finanční požehnání budou moci za nějakou dobu získat jen známí králových přátel.
„Antonín nejspíše nedostane nic,“ šeptalo se s povzdechem o Janově malém bratříčkovi.
Janova matka Johanka byla dcerou majetného kupce Le Franca z Cambrai. Její otec však už žil na odpočinku a bydlel stejně jako Jan a jeho rodiče v Noyonu hned vedle Obilného trhu. Kalvínovi obývali nepříliš honosný, ale prostorný dům mezi ulicemi Des Porcelets a Fromentiere. Maminka vychovávala Jana úsměvem a laskavostí. Byla to žena jak krásného zevnějšku, tak i dobré pověsti. Ovšem Jan slýchal říkat cyniky, že ženy jsou bohyněmi před svatbou a po ní až do smrti služkami. Zdálo se, že tento cynizmus je na místě. S výjimkou náboženských úkonů byla maminka stále v jednom kole. Uklízela, prala, vařila a lopotila se v zahradě. Lidé, kteří pracovali stejně tvrdě jako Kalvínovi, jedli zeleninu a mívali jen trochu masa. Ženy podávaly chléb a polévkový vývar ze zelí, mrkve, lociky, měsíčních fazolí a brambor.
„Naučil ses dneska latinu do školy, Honzíku?“ ptávala se ho maminka.
Taková otázka vrátila Jana zpátky na zem. Chodil do školy. Lidé ji nazývali Kapetova škola, ne snad aby vzdali čest Hugovi Kapetovi, ale protože studenti nosili malé kapuce. Vyučovalo se většinou latinsky – v jazyku mše, katolické bohoslužby sloužené knězem. Latina byla v církvi, k níž malý Jan patřil, jazykem Písma svatého, které ovšem zatím nesměl číst, ale i jazykem významných a vzdělaných lidí na celém světě, jak Jana poučoval otec.
„Non scholae sed vitae discimus,“ zdůrazňoval. Malý Jan hbitě překládal: „Neučíme se pro školu, ale pro život.“
Od pondělka do pátku Jan a Karel denně ráno opouštěli domov poblíže Obilného trhu a loudali se uličkami po kočičích hlavách dolů do školy. Šli podle Oisy týmž směrem, kde bydlel v Pont l’Éveque děda Kalvín. Uličky v Noyonu byly úzké, tvořené patrovými a dvoupatrovými domky. Nad jejich červenými střechami z ta:šek nebo nad šedivými krovy z břidlice vykukovaly zvonice a věžičky, protože v městě byly čtyři farnosti, dva kláštery, biskupský palác a nad tím vším se tyčila katedrála Panny Marie se dvěma věžemi a dlouhou lodí. Jako každé významné sídlo, byl tehdy i Noyon chráněn hradbami, které ale v roce 1515 už příliš impozantně nepůsobily. Za hradbami se Janův život zdál pevný a jednoduchý.
Mohl si říkat: „Domov, škola a kostel – to je celý můj svět.“
Jejich farní kostel sv. Godeberty byl pojmenován po noyonské světici ze 7. století. Několik dní po jeho narození – 10. července 1509 – tam Jana také pokřtili pod dohledem kmotra, Jeana des Vatines, jednoho z katedrálních kanovníků neboli starších. Živé vzpomínky na tento kostel provázely Jana celým pozdějším životem, ale nacházel v nich spíše to, čeho si tenkrát nevšímal. „Vzpomínám si, že jsem se jako malý chlapec díval, co se v našem farním kostele dělo se sochami,“ napsal o mnoho let později. „Na svatého Štěpána lidé ověnčili květinami a stuhami nejen sochu světce samotného, ale i hlavy tyranů, kteří ho kamenovali. A když si důvěřivé ženy všimly, že i tyrani jsou ozdobeni, řekly si, že to asi jsou Štěpánovi kamarádi a zapálily každému po svíčce…“
Ale v té době byl malý Jan ještě plný důvěry. Díky matce měl ke kostelu vřelý vztah a pokládal ho za velice zajímavý. Často se spolu bez otce Gerarda vydali, když se k tomu naskytla příležitost, do některého jiného kostela nebo kláštera. Jednou je zaujalo opatství Ourscamp. Klášterní mniši tvrdili, že mají nepředstavitelně cenný poklad: úlomek kosti z těla svaté Anny, Kristovy babičky z matčiny strany. A Janovi dovolili, aby tento ostatek políbil. Že by ta kůstka nemusela být pravá, to mu vůbec nepřišlo na mysl.
Jan se od matky dověděl, že křesťanství do Noyonu přinesl v 6. století sv. Medard, římský šlechtický synek, který se nejprve stal biskupem ve Vermandu. Aby bylo biskupství lépe chráněno, posunul ho o několik mil na jih do opevněného hradiště Noyon. Dožil se devadesáti let. Noyonští věřící uctívali Medarda, ale benediktýni bohužel přestěhovali Medardovo tělo do Soissons, ležícího asi padesát kilometrů odtud. Tam nad jeho hrobem vystavěli klášter. Věřící sv. Medarda prosili, aby je chránil za špatného počasí a aby jim utišil bolest zubů. Vycházeli z početných legend, které o světci kolovaly.
„Ale v Noyonu je přece pochován i náš vlastní světec,“ říkala maminka, „je to svatý Eligius.“
Eligius přišel asi sto let po Medardovi. Byl to všestranně talentovaný muž. Stal se zlatnickým mistrem a navrhoval perlový trůn pro krále Chlotara II. Získal přízeň krále i jeho syna Dagoberta. Když Dagobert I. převzal vládu, stal se Eligius jeho hlavním rádcem. Vyjednával mírové smlouvy, vykupoval vězně a zakládal kláštery a kostely. Zdálo se, že pro něho není nic nemožné. Začal žít mnišským životem podle řehole irského sv. Kolumbána, v devětačtyřiceti letech se stal knězem a po roce, tj. roku 640, i noyonským biskupem. Pak se vyznamenal tím, že obracel na víru Vlámy a jiné barbarské kmeny žijící podél severního pobřeží. V Noyonu založil také ženský klášter. Zemřel jako sedmdesátiletý v roce 660. Stal se patronem zlatníků a vůbec všech řemeslníků pracujících s kovy. Když byl Jan malý, zachovaly se ještě některé Eligiovy spisy, a právě on, a nikoliv Medard, byl patronem noyonské katedrály.
Život ve středověkém katolickém duchu prostupoval i jiné události Janova dětství, až takovéto náboženství přijímal stejně přirozeně jako jídlo nebo spánek. Často se v kostele účastnil náboženských úkonů, aniž by je chápal. Když se ve škole učili církevním zpěvům a písním, připadalo mu to jako vysvobození z pravidelného vyučování. Tyto zpěvy a písně, které doprovázely mši svatou, se jmenovaly jednoduše podle svých prvních slov. Učili se latinsky „confiteor“, tedy „všeobecnou zpověď“, což se zpívalo na počátku mše. Začínalo to: Confiteor Dei omnipotenti, tj. Vyznávám se Bohu všemohoucímu. Jan se také učil krátkému latinskému zpěvu Sanctus z Izajáše, v němž se vzdává Bohu chvála. Dále Zachariášově písni Benedictus z Lukášova evangelia. Jiným zpěvem z Lukášova Evangelia, který Jan ovládal, byla chvála Ježíšovy matky Marie, tzv. Magnificat. Samozřejmě uměl Agnus Dei: „Agnus Dei, qui tollis peccata mundi, miserere nobis!“ který zpívali celebranti. „Beránku Boží, který snímáš hříchy světa, smiluj se nad námi,“ říkal si Jan sám pro sebe.
Když mu bylo šest let, už nepatřil mezi začátečníky, protože základy latiny už ovládal. Děti ve škole probíraly také biblickou dějepravu. Neučily se jenom zpívat, ale i hudební nauce. Jan si osvojil latinské nápěvy mnoha žalmů. Ale k dokonalému zvládnutí těchto zpěvů nestačilo školní cvičení, od určitého věku bylo i zapotřebí se stát členem sboru, který zpíval při církevních obřadech. A jak časté tyto obřady byly! – Ranní mši se říkalo laudes. Večerní mše se nazývala nešpory. A ještě pozdější mše compline uzavírala den.
„Najde se taková bohoslužba ve svatém Písmu?“ ptal se matky.
„Samozřejmě, musí tam být,“ odpověděla překvapeně.
Jan by se o tom rád přesvědčil, ale nikdo mu nedodal odvahy čítat si v Písmu. V této knize si mohl číst jen kněz. I s kamarády ze školy si četli v latinských mluvnicích, jejichž texty se už po staletí neměnily. Říkali jim Donatus. Vlastně šlo o dvě knihy. Základní mluvnice, tzv. malá učebnice, Ars minor, se vyučovala metodou otázek a odpovědí. Pro pokročilejší studenty tu byla velká učebnice, Ars maior, která neobsahovala jen mluvnici, ale také instrukce, jak se dobře vyjadřovat. Obě učebnice už byly tištěné. Jan věděl, že „daleko na východě“ v Porýní, asi padesát let před jeho narozením, jeden Němec jménem Gutenberg knihtisk. Proto se už nemuseli opisovat knihy ručně. Kdosi Janovi prozradil, že latinské bible se na tiskařských lisech tisknou ve velkém počtu a že jednoho krásného dne si ji bude moci přečíst také on.
Ovšem Janův svět nebyl jen světem objevů, ale také obav. Často se zdálo, že maminka má už na kahánku. Malé děti začínaly znenadání prskat jako tenké svíce. I ty, které byly plné života a samý smích, dostaly náhle horečku a vydechly naposled. Největší hrozbou byla Černá smrt neboli mor. Tato rána přestala být vzpomínkou na 13. století, udeřila znovu, tady a teď. Za Janova života vypukl mor ve Francii téměř každý třetí rok. Objevoval se nevyzpytatelně, takže ani jeden rok nešlo spoléhat na léto bez moru. Nikdo nevěděl, proč se vyskytuje ani jak se šíří. Nikdo nemohl předvídat zda moru padne za oběť jen pár lidí, anebo desítky, stovky či dokonce tisíce.
Pokaždé, když někdo líčil nemoc s „bolestmi hlavy, ‚žaludkem na vodě,‘ zvracením nebo bolestí kloubů,“ se lidem zatajoval dech.
Vždyť to byly počáteční příznaky moru!
Když potom nemocný vzplanul v horečkách, dostal strach opravdu každý. Kdo si nebyl jist, zda je to mor či nikoli, nemusel dlouho čekat na odpověď. Bolestivé dýměje velké jako slepičí vejce naskočily oběti ve slabinách, v podpaží nebo na krku. Smrt přicházela záhy. Do čtyř dnů si pro nebohou oběť přijeli s károu odklízeči mrtvol, sami posedlí hrůzou, a pohřbili tělo někde daleko na morovém hřbitůvku. Říkalo se tomu Černá smrt, protože v posledních hodinách nemocnému, který zoufale lapal po dechu, ztmavla kůže do purpurova.
To byla smrt, která děsila Jana v roce 1515.