Ukázka z knihy:
KRUH Z MALIČKÝCH
„Co ty! Přišla sis zase hltnout hospodského žvástu?“ oslovil žertovně Štěpán učitel obecní tulačku, které říkal celý kraj Šupíta.
Šupíta má poněkud zakalený rozum, ale ví, co se sluší a patří na panský žert. Štěpána učitele si tuze váží. Už když byla malým dítětem, byl v jejích očích mocný pán. Učil – ach, nosívala mu tenkrát každé jaro i léto na podvazku zmije a nikdy nevyzradila své tajemství, jak je vlastně ulovila na stráních. Nyní se stejně hloupě pochichtává jako tenkrát; její větší dcerka se tupě tiskne k jejímu lokti a malý, křivičnatý synek se drží levačkou její sukně. Pravou rukou se důležitě zadloubal v nose.
„Nu, Julišo!“ křičí Štěpán učitel na hostinskou, „nalej jim misku čehosi!“ ukazuje na děti.
Juliša se mračí. Něco zabručí navztekaným rtem, no bodejť, snad to tak nespěchá, sama je viděla přicházet. Všichni to vědí kolem, že miska čehosi – je polévka. A pravda, to jen dětem; Šupíta by raději sklenku něčeho ohnivého. Ale nedostane. Dnes ne, jako včera. To tak, aby se jí rozum pomátl ještě víc. Hostinská Juliša ji zná. Nejednu zkušenost s ní už udělala: jak ta hlupačka hloupá umí nadávat, ani se nezdá.
Šupíta měla muže na práci v rajchu. Ona byla pleva a on jak vyšeptalé zrno. Před šesti týdny si obarvila kostečkový šátek na černo a nosila lidem na odiv smutek.
„Dětem tátu zabili,“ rozhlásila po vsi, ale stal se ten div, že se včera Šupák, jak říkali jejímu muži, vrátil do vsi.
Štěpán učitel ho potkal při návratu: „Zase se jen jdeš podívat na děti?“
„Ne. Nadobro.“
„Hoho!“
„Tam už to hoří,“ tvářil se Šupák vychytrale.
Nyní si Štěpán učitel nemůže odepřít, aby se nezeptal Šupíty: „Tak co? Tátu máš doma?“
„Ne,“ odsekla Šupíta chvatně a oči jí neklidně zatěkaly. „Ne, ne. Dali mi za muže Kubu Júzu. A dali mi Baraníka.“
„I jdi, blázne,“ okřikuje ji hostinská, ale Štěpán dobrácky shovívá:
„Co to zas pleteš?“
„Marijko, dones to dětem!“ poroučí hostinská dcerce.
Marijka z hospody si usedla vedle Šupítina chlapce a zbožně poslouchala na všechny strany – ó, v hospodě chodí slovo tak pěkně od úst k ústům dokola a ona sem smí jen málokdy. Je třeba vynahradit si chudé chvíle prudkostí zážitku.
„Zlá věc je vojna,“ obíral se svými myšlenkami Štěpán učitel.
Hostinský Jura se po něm podíval, jako by mu nerozuměl. Pak sklapl pootevřená ústa, až se mu tučný lalůček pod bradou znatelně zachvěl:
„Pah, vojna!“ mávl rukou a pochybovačný úsměv mu pohnul pravým už stařecky svraštělým líčkem. Oko se seškvířilo a dostalo lišácký výraz. „Vojna? – Je daleko.“
„Byla daleko. Kdysi byla, ale už není, Juro, není.“
Hostinský Jura se dívá do učitelových očí, jako by toužil vidět na jejich bělmu hopsat hnědou blešku. A pak se směje:
„Zkazila tě bába Gustina. Ta ustavičně odkudsi na zem přivolává strašidla.“
„Jen se hloupě směj,“ pokyvuje vážně hlavou učitel.
„Je to lepší než pláč. Nikoho tím nezarmoutím.“
„Já jen, abys nebyl sám zarmoucen. Frontu jsi slyšel dnešního rána hřmít?“
„Co-co, frontu! Dunělo v lomě –“
„Chacha,“ směje se starý učitel se šibeničním humorem lidí, kteří neriskují mnoho – jen svůj vlastní holý život. „Nic nevíš – a tam a tam na východ od nás padají bomby –“
„Jaja, co bomby?“ ptá se vcházející vyjevená hostinská Juliša, která nese v klíně zástěry vejce, posbíraná na slepičích hnízdech.
„No, ja. Bomby. A vajíčka jsou taková křehká věc. Spadne na ně dům – a co potom?“
Juliša si oddychla. Jaké štěstí, že učitel žertuje:
„Nu což, vajíčka dřív sníme.“
Ne, nedunělo v lomě. Přišlo to hned příští den, jako by se to vyvalilo s mlhou s hor. Za časného rána Marijka ještě odpočívala na lůžku; ještě bylo vše, ona, nebe i zem, objaté snem. I můru na vnitřní straně okenního skla unavil krouživý tanec. Můra nečeká na kohoutí signál rozbřesku jako čekávají lidé; již před hodinou jí podle všech lyšajských moresů ztrnula nemotorná, huňatá křídla v uložení do rakvového víka na hmyzím těle.
Marijka se protáhla na lůžku. Kalné rozednívání ji upomínalo barvou přísvitu na popel, ale nebyla to nikterak mrtvá barva popelu: najednou odtud vyskočila prvá jiskřička ptačího předzpěvu. Pták nevyzpíval zrána píseň celou. Ukončil náhle. Cosi neodbytného v dálce klapalo, rachotilo jak nutné zlo, hlomozilo jak příšera budoucího neštěstí, až to Marijku vyhnalo z postele k oknu.
„Vozy! Samé vozy!“
Koňský dusot a rachot vozů zněl pod okny a nade vším poletovala směsice hlasů, jimž nerozuměla. Jen občas zachytila zřetelné slůvko „halt!“, které si podávala lidská hrdla od vozu k vozu, když bylo třeba zastavit transport.
Marijka se chvěla za okénkem rozčilením a úzkostí, jako by to bylo zimou.
Otec Jura splašil svým křikem celý dům:
„Vojáci!“
Trén se zdál být nekonečný. Procházel vesnicí ještě celý den. Poslední jeho část se usadila ve vsi. Na dvoře hospody i školy se tísnila spousta vozů. Navečer přijelo množství nákladních aut.
Velící důstojník se usadil nahoře v hostinském pokoji tlustého Jury. A Jura chodil po domě a div nekulhal na obě nohy, naříkal tajně, ouvekal jako by nosil těžké břímě: má pěknou dceru. Má poklad – a teď na ně přijde vojna. Co se jí naukrýval před vesnickými chlapci. Však se mu pomstili minulého roku v noci na prvního máje. Nakreslili vápennou štětkou na vrata jeho hostince velké, baculaté srdce. Prokláli je rovněž vápenným šípem a vpletli okolo bujarý nápis z nepříliš zručných, opilých písmen:
„Chtěla bych – ale nesmím.“
To všechno za to, že ji chovali, jako by byla z cukru. Jura tenkrát musel jít sám vrata umývat a Juliša mu pomáhala. Marijku by k té práci ani za živý svět nedostali – a ani ji nenutili.
Nyní jsou ve vsi vojáci. Co nevidět bude večer – a pak noc na krku. Někdy je těžké být otcem krásné dcery.
Marijka, ukryta za záclonkou, se dívala po očku do kraje. Poslední paprsčité světelné řady a slunečné clony se kladly na hlučnou ves. Byla ve svém pokojíku jako ve vězení. Vězení jsou tichá, bez života. Život a podivný život se rozkládá za okenním sklem. Protivné háčkované záclony matou dívčí výhledy.
Najednou sebou zděšeně trhla, ale ke zdi se nepřitiskla, od okna neodstoupila: od školy s kopce jel tryskem jezdec na koni. Poznala, že je to sám důstojník, který u nich bydlí ve vedlejším pokojíku.
Kůň odfrkává vzdechy únavy a jezdec dopadá do vrzajícího sedla s jednotvárným přímlaskem kožených kalhot.
Kdo je to? Na Marijku padá hrůza. Odpovídá jí její srdce: šílený člověk. Šílený jezdec, přisátý ke koni, nahrbený touhou po úniku ze života. Kam chce dojet? V této vsi nekončí svět, zde lze jen o zeď hospody srazit koňovi i sobě vaz a tak prohrát již jednou konečně závod se smrtkou, vedený řadu let – a odejít kamsi daleko, kam stěží dohlédají vytřeštěné jezdcovy oči a kam za čímsi děsným, nepostižitelným směřuje v troufalém posuňku vpřed vysunutá brada.
Večer se snesl do kraje, ale nepřinesl utišení. Ve vsi to vřelo jako v kotli cizí ryčnou řečí.
Také v hostinci tlustého Jury byla spousta vojáků. Ustaraná, uběhaná Juliša neví, z kterého konce jít dřív. Marijka sem nesmí – není to nic pro ni. Občas jen vykoukne z úkrytu za záclonkou na skleněném čtverci dveří. Jindy ji odhánějí od špinavé práce a dnes ji postavili k pozinkovanému čtverhrannému dřezu s horkou vodou, s kusem rozpuštěné sody a s použitými sklenicemi.
„I tvoje ruce dnes potřebujeme,“ řekla máma Juliša a dívala se na dceru starostlivě, když ji poučovala: „Sem do kuchyňky nikdo cizí nepřijde. A venku se neukazuj.“
Všetečný, všudypřítomný stín obecního blázna vchází do šenkovny.
„A – Šupíta! Tys nám tu scházela!“ mračně ji měří Juliša.
Šupítina strhaná tvář s poloslepýma očima je dnes naladěna do vlídnějšího výrazu. Šofér od zásobovacího oddílu ji pohostil: dal jí dvě hrsti krystalového cukru. Uložila si je s papírovým smotkem do nehlubokého kapsáře. Její měšec je ustavičně poctěn chudobou a ona je zemský tvor, který byl již od dětství naučen myslet tak trochu žaludkem. Radostně poděkovala pánovi. Ó, dobré to bude. Uvaří dětem pohankovou kaši – a osladí sobě i jim život. Tátu nemají. Ti, co za ní v noci chodí – pah, to není on, žvatlá dál ve sdílnosti bláznů. To je Kuba Júza a Baraník. Tátu dětem zabili. Šátek na hlavě nemá kostečkovaný, ale černý. Stejně černý smutek nosí ve svém srdci. Kuba Júza ani Baraník mezeru v její hlavě nezaplní. Táta už nepřijde, aby s ní i dětmi pojedl kaši. Ti dva, co lovívají dřevěnkou v její míse, jsou vetřelci. Okrádají ji o všechno, o její chatrnou tělesnou sílu i o poslední sousto. Baraník řekne:
„Králíka jsem ti donesl.“ Ale ona mu ho hodí na hlavu. Až teprve když ho chlap sám uvaří, sedá i ona s dřevěnkou k jeho míse.
„Co tys mi za ženskou,“ nespokojeně i spokojeně vrčí Šupák. Pomlaskuje nad prvním chutným soustem: „Umím to líp přistrojit než ty.“
Jako vždy jindy i nyní při vstupu do hostince se děti drží máminých sukní. Ustupují však stranou, když do dveří vchází německý důstojník.
Nastala zlověstná pauza.
Obličej důstojníkův v té chvíli podivně zbledl a oči se mu rozšířily. Pravá ruka uchopila levou přesně za masitou postranní část dlaně pod malíčkem. Z vytřeštěných očí hovořil stále děs a cosi je omžilo jako neproniknutelná opřádka šílenství. Zlýma očima se vpíjí do tváře vyděšeného, malého Šupítina chlapce.
Co se stane? Co nyní přijde? strachuje se Marijka v úkrytu.
Důstojníkova ústa začala nejprve blekotat nesouvislá slova, která vyústila ve výkřiku:
„Marš! Heraus! Herrraus!“
Šupítiny křivičnaté děti se zděsily. Nevěděly, co se po nich žádá. Přitiskly se ještě mocněji k matčiným sukním. I bláznivá matka představuje dětem jistou ochranu.
Důstojník se ještě silněji rozkřičel, jeho tvář se nyní rozpálila a zrudla odleskem vnitřního požáru – ale děti ani nedutaly.
Šupíta si mnohé nemůže v hlavě srovnat, ani když je okolo ní klid – natož potom nyní. Stojí a kouká. Kouká a stojí. Jak to pochopit? Jeden z nich – také měl tuto šedozelenou uniformu – jí dal dvě hrstě cukru, které starostlivě opatruje pod rukou ve vlastním kapsáři. A druhý šedozelený ji vyhání i s dětmi ven z hospody.
Marijka se neudržela ve svém kuchyňském vězení. Vylétla jako střela ze dveří:
„Jdi ven, Šupíto, podám ti polévku oknem!“
Polévku jim podají oknem – to je nejdůležitější v dnešním podvečeru: zmizely děti, zmizela Šupíta.
Marijka se bázlivýma očima zavěsila do důstojníkovy tváře, ale on neviděl nic z její jiskrné krásy; neviděl rozevřené rudé rty a pod bílým čelem tmavé, hnědé oči.
Co vlastně viděl? Náhle se uchopil v zoufalém gestu oběma rukama za hlavu a z hrdla se mu vydral prapodivný sten. Snad to není smích? Je to cosi kolotavého odkudsi zdůli srdce. Smích? Opravdu smích? Nebo pláč? Podobnou řečí hovoří beznaděj.
Šenkovna se rozžila obvyklým šumotem hlasů. Opar cigaretového kouře rozmazal výrazy lidských tváří. Tu a tam cinkla sklenice o tácek.
„Co tu pohledáváš?“ drcla Juliša ze zadu do dcerčiných zad.
Marijka se odloudala do kuchyňky. Hrdlo jí drtil strach. Bála se šíleného člověka. Stále slyšela v duchu onen příšerný zvuk zoufalé bolesti, stále viděla důstojníka, který se v ztřeštěném tempu rozběhl po dřevěných schodech ke svému pokoji.
Časné ráno přineslo vysvětlení.
Marijka šla po špičkách okolo zavřených dveří důstojníkovy ložnice a najednou ji upoutal tmavý pramének, který vyvěral zpod dveří.
Zastavila se.
I její srdce jako by se na okamžik odmlčelo v hrudi.
„Krev!“
Otevřela bez rozmyslu dveře.
V ranním šeru se na zemi černala velká kaluž.
„Krev!“
Znovu vykřikla. Ó, mnoho krve! Ona ji vídala jen v nepatrných krůpějích, píchla-li se o trn ostružiníku v lese Pod horou nebo škrábla-li se srpem, který tak dobře uměla vybrušovat do ostří břitvy. I sebe schopnější ruka se může o takové ostří zakrvavit.
Utéci! Hrůza posílá člověka pryč – ale nohy neposlouchají. Hrůza také člověka přikove k zemi. Oči se jí nemohou odtrhnout od tváře, rozšklebené smrtelnou křečí. Tak, zrovna tak zarputile se tvářil zvečera včerejšího dne na Šupítiny děti.
Asi čtyři kroky od mrtvého vojákova těla leželo bílé, krví neposkvrněné psaní.
Marijka se pro ně s hrůzou sehnula. Pohyb byl prkenný, zcela mimovolný, její tvář v sobě neodrážela sebemenší cestu myšlenky, snad by se stejně sehnula pro smítko slámy, pro klacík dřeva, pro pohozený cár novin. Bude tu třeba uklidit – ó hrůzo! Pracovní úkol se jí promítl v hlavě se všemi vedlejšími činy: lopatkou seškrabat sedlinu krve.
Otřásla se. Teprve nyní odtrhla oči od mrtvého a nepřítomně se zadívala do své dlaně.
Dopis! Nemůže soustředěně myslet a mrtvý ji neustále znepokojoval natolik, že setrvává na jednom místě. Cizí písmo, cizí řeč. Nikdo ji ve vsi nezná, snad jen baby Höldöszky a Štěpán učitel. Kdoví, bude-li nahoře ve škole, nebude-li ve městě u syna?
Marijku však znovu obešla hrůza. Pocit, který ji před okamžikem spoutal na jednom místě, pojednou ji vyhnal ze šera místnosti.
Pozpátku došla k východu a rychle přibouchla za sebou dveře. Seběhla dolů do výčepu.
Bylo tu víc než rušno. Otec Jura a mama Juliška se po neklidné noci hádali a vyčítali si včerejší dřinu. Nic nového pod rodným krovem, bývá to i jinde tak. Ti dva chutnají odpornou sedlinu z bývalé lásky; nápoj už je dávno vypit, zbytek vyvěral, manželské drobné hádky a starost všedních dnů rozkradly lidskou náklonnost. Otec Jura byl bručoun a mama Juliša hašteřilka. Stálým předmětem jejich hádek byly peníze.
„Krev!“ vhodila Marijka ode dveří do jejich sporu zoufalé slovo.
„Co?“
„Zastřelil se!“
„Kdo?“
„Zastřelil se. Bledý důstojník.“
„Kde?“
„U – u nás?“
„Nahoře.“
Hostinská Juliša zavyla.
Otec Jura vztáhl v nehorázném úleku ruce po bílém psaní, svíraném Marijčinými prsty.
„Psaní? Dej sem!“
Znechucen jí hned vzápětí dopis hodil zpět: „Pfí, cizí řeč! – Nedávej to vojákům!“ rozkázal a pak se rozběhl za Julišou, která už cupala rozhodnými kroky hospodyně po uzoučkých dřevěných schodech vzhůru do pohostinského pokoje.
Marijka by se nejraději rozběhla za nimi, cítila se náhle sama v šenku sirá. Najednou ji to napadlo: nemá tak daleko zpět do dětství; jako dítě se bávala mrtvých i samoty.
Dojde pro Štěpána učitele a on jí zjeví celé bílé tajemství, které ji náhle pálí v dlani.
Vyšla. Přemítala, co učiní, nebude-li učitel doma. Doufala, že už se vrátil z města.
Těžký, dusivý stín strachu jí kráčel v patách. A bylo jí pojednou všeho líto. Jak tak naráz zestárla: všechno je pryč – i dětství, ten šťastný čas, kdy ťapkávala úzkou cestou vysoko ke kopci školy jak poslušné děvčátko. Je to dávno a přec je to jako dnes, zvláště, když jí Štěpán učitel pohladil po lesklém, tmavém vlase tak nějak – docela ještě školsky; starý člověk lehko zaspí desítku let.
„Cos donesla?“
„Dopis –“
„Proč?“
„Neumím ho přečíst –“
„Tak málo jsem tě naučil?“
„To je cizí řeč.“
„Tak? A čí to je?“ prohlíží učitel písmo, jako činí lidé, jimž se pokaždé v tazích rukopisu zjeví duše člověkova.
„On – on se u nás v noci zastřelil –“
„Ojojoj,“ upřímně se podivil starý a vyňal z obálky popsaný list papíru.
Četl dlouho. A četl ještě znova.
Marijce se zdá chvíle dlouhá jako půlrok:
„Co píše?“ dechne otázku a chvěje se při ní ještě napůl hrůzou a na půl však zvědavostí.
„Co píše?“ opáčil učitel její otázku. Ani se mu nechce pokračovat dál v řeči. Potřásá hlavou a jen mezi rty slova drolí. „Je to smutné. Kdyby jen smutné, hrozné je to – musel prý se zastřelit. Musel, slyšíš? Zlá setba vždycky vzklíčí. Nebylo cesty, nebylo úniku. Ja, ja. Kdyby si psaní mohla přečíst stará Gustina Fillová, jistě by na to řekla jen tři slova: Bůh ho našel. Bába Gustina je negramotná –“
Marijka netouží svést řeč na starou Gustinu:
„Proč se zastřelil?“
„Trpěl výčitkami svědomí. Marijko, podle téhle bílé, papírové zpovědi, to musel být zlý, hrozný člověk –“
Marijka tak trochu Štěpánovi nevěří. Povídá zde jen hluchá slova a zapomněl na lidské činy. Ty je jí dlužen ještě říci. Potom mu uvěří. Dívá se mu prostince přímo do očí a nesklopí je, jen se její horní ret maličko zavlní k netrpělivému úsměvu. Starý učitel byl po celý život dobrý člověk a jako všechny ostatní děti, se u něho vždy cítila v bezpečí. V jeho blízkosti ani nemůže jen tak lehce uvěřit v cizí špatnost. Nevěří ani, že by ten mrtvý u nich v pokojíku žil hrozný život. Když k nim předevčírem prvně přišel, dokonce se na ni usmál ocelovýma očima – snad byl jen k Šupítiným dětem docela jiný, než ostatní vojáci – ale pak asi toho litoval, slyšela ho přece docela zřetelně plakat. Nebo to nebyl pláč? Asi to byl trpký smích. Němečtí vojáci nepláčí. Nadčlověčsky se brání proti uvadání mysli, proti beznaději, proti rozdrobení v síle. Všichni prý jsou jako jeden muž silní. Odpadávají jenom slabí. Také mrtvý důstojník podlehl v jediné chvíli bezmoci. Před očima jí vyvstala jeho mrtvá tvář a znovu viděla, jak byly jeho oči podlity modrým, podivným smutkem.
„Co hrozného udělal?“ chce Marijka opět a opět měřit vojákovu vinu jeho činy.
„Zabíjel – děti.“
„Ó!“
Proto byl večer zlý na Šupítinu havěť.
„Na Rusi zabil padesát dětí.“
„Což je to možné?“ vyjevila Marijka temné oči navrch čela.
„Dítě má život jak na nitce. Přestřihneš – a hned je konec, už se nikdy k životu nenaváže –“
„On jim stříhal nitky –“
„Jdi, hloupá. Střílel. Co jiného dělá voják? Tak i tak. Píše, že mu někdy bylo líto náboje, ťukl prý revolverem dítě do spánku a hodil do vody –“
„To píše?“
„Ano. To opravdu píše.“
„Hrůza.“
„Zde na papíře se zpovídá – ne nám, ovšem, ale veliteli. Objasňuje svou smrt – a asi ulehčuje svědomí. Nepřímo říká, že prohrál válku, prohrál život. Když chtěl hodit posledního chlapce do studně, náhle v jeho rukou obživl a zakousl se mu do masité části dlaně tak silně, až ji prokousl. Důstojník si odnesl památku na věčné časy. Jizva ho bolela i po vyléčení, že měl ustavičně – jak si stěžuje – ve dne i v noci pocit, že ho chlapec v sebeobraně znovu a znovu kouše. Hrozný čin se mu stále vracel před oči s neodbytnou naléhavostí a prožíval jej nanovo. Víš, co je to stihomam?“
„Ano.“
„Kdyby vraždil ustavičně, píše, snad by to pro něj nebylo tak příšerné, spíše by to dokázal, než vraždit znovu a znovu – přízrak. Dnem i nocí. I spánek byl pln šílenství. Nikdy si nemohl odpočinout. Jak by se vrátil domů? Jako troska? Jeho život by překážel druhým. Musel se zastřelit.“
„Musel se zastřelit,“ opakuje bezduše Marijka – a opravdu nyní bílému papíru uvěřila.
„Musel. Nakonec prý nepřicházel jeden – ten poslední, který ho kousl do ruky. Přicházeli všichni. Všichni. Utvořili kolem něho kruh z maličkých ubíjených. Štítil se jich. Nesnesl jejich nářek. Nemohl z jejich prostředku, nemohl ven, nemohl utéci –“
„Zešílel. Musel se zastřelit,“ opakuje Marijka a děsná tíže jí posedá na prsa.
„Útisk a bezpráví nakonec vždy porazí lidi, kteří je páší –“
Marijka se zahleděla oknem ven. Jak je to možné, že se nad zemí docela tiše rajsky klene rozkošný nebeský obzor s vyrovnanými řadami bílých vlnitých beránků, dějí-li se takové věci pod nimi?
„Musel se zastřelit, takové lidi zem nepotřebuje,“ řekl starý učitel tvrdým hlasem, jako by pronášel ortel a stařecké ruce se mírně chvěly, když podával Marijce zpět dopis, psaný v cizí řeči.
A děvče v té chvíli nevidí. Dopis nepřijímá. Upřeně se dívá na bujnou hřívu bříz, která vlaje ve větru jak zelené, poněkud prorezivělé praporce.
NIKLA Z DRUHÉ RYCHTY
Tlustý Jura z hospody si už dlouhý čas mnul spokojeně ruce: dobře to navlékl. Což měl stále schovávat Marijku před chasníky, před vojáky a všelijakými povětrnými ptáčky, kteří se začínali povážlivě točit kolem její krásy? Provdal ji. Ať si ji její muž teď hlídá sám. Ostatně – vdaná ženská, to už je jiný tovar, jiné zboží. Bývalo to někdy nad Jurův ustaraný otecký důvtip, mít pěknou křehotinku pod krovem a ustavičně tušit, předvídat i odrážet všemožné chlapské útoky a úskoky. Pravda, mladičká je. Po škole se doma mnoho neohřála. Ale co jiného dělat?
„Haha,“ směje se Jura pokaždé, když si vzpomene, že to dobře navlékl. Marijka se stala paní na Druhé rychtě. Nemalou paní. Co všechno bude její! O velkých svátcích prý sedlák a selka na Druhé rychtě jídá stříbrnou lžící ze stříbrné misky. A víno pijí z podivných stříbrných koflíků. Potkalo ji velké štěstí – ale ten, kdo si ji vzal, bude neméně šťasten: její věno je tučné, jako je tučný Jura sám. Když ji Nikla vedl z kostela, byla celá zaobalena do hedvábí a pavučinatého závoje, jako nevěsty ve velkých městech. Nesla se jako velké lidské tajemství.
„Proč vleče za sebou tak dlouhý hadr?“ ptal se Šupítin chlapec a žasl nad podívanou.
„A proč má před očima záclonu?“ ptala se Šupítina dcerka matky.
„Pst!“ řekla pouze Šupíta. Co jim bude rozkládat? I když je blázen, ví dobře, že všechny nevěsty musí mít před očima záclonu, aby se nedověděly předem, do čeho vstupují.
Jen tlustý Jura zaslechl otázku dítěte.
„Hloupá máma, hloupé děti,“ mručel. Objednal šaty pro nevěstu přes hory a doly. Co se našetřil pro tento den. Co, on? Ještě více máma Juliša. Měli jen toto kvítko, ať je šťastna.
„Jsou-li peníze, je člověk vždycky šťasten,“ tvrdil každému do očí Jura. Celá jeho filosofie vyvěrala nikoliv z mozku, ale z pečlivě uspořádané tukové podsady vlastního těla. Žil tak spokojeně padesát let – a mnoho se okolo nikdy nerozhlížel. Tu starost přenechával ostatním. Byli takoví, kteří za ním chodili:
„Víš ty co, Juro? Píše se rok 1945!“
„Nu a – co má být? Hlavně, že je vojna za námi.“
„Ty říkáš, že peníze jsou pro člověka štěstím?“
„Proč bych to neříkal, vždyť to znám padesát let.“
„Znáš málo. Přijde den, kdy poznáš, že majetek je pro člověka hotová kletba.“
Jura se smál. On se nedá na takový vtip nachytat. Raději vzpomínal: ó, svatba! Jak byl celý mírně vyjeven, když se vzdálené stalo blízkým! Svatba trvala tři dny a tři noci. Jura měl přece hospodu a jedinou dceru. Ať je hospoda vyjedena a vypita.
Ale Nikla, ten paličák. Veselku že prý vždycky strojila pro své syny Druhá rychta. Byla tedy svatba tu i tam. V hospodě zabili tele, na Rychtě vola. V hospodě ovci, na Rychtě dvě. Máma Juliša že upeče šest selat – Nikla si poručil zabít tučnou svini – nemůže přece zůstat o svém velkém dnu pozadu za tlustým Jurou.
Také Marijka byla překvapena, když se vzdálené stalo blízkým. Jura přemýšlí. Vidí znovu a znovu dceru v okamžiku, kdy k ní po hostinách přistoupila jediná ženská příbuzná z Niklova domu, bába Zuzana.
„Aby ti Pán Bůh u nás požehnal na dětech!“ řekla slavnostně a víc než nahlas. Bylo to zvolání touhy jejího nejvnitřnějšího srdce.
Všichni okolo se dívali na Marijku.
Nevěsta zčervenala rozpaky a nevolí. Slzy hanby jí proskočily k obrví. Dívala se stranou k zemi – a až po chvilce Jura viděl, jak se nalezla. Maličko ohrnula nosík, jako by chtěla říci:
„Co jí to tu bába Zuzana povídá? Aby jí Pán Bůh požehnal na dětech. Taková slova! A před lidmi k tomu. A i před Niklou samotným. Jaká hanba! A on se tomu směje. Aby jí Pán Bůh požehnal na dětech –“
Aby zamaskoval rozpaky, pleskl si Jura v nouzi po dobré myšlence na své povedené břicho. Dnes se mu ruka nesvezla po promaštěné zástěře. Dnes si chránil sváteční oděv od mastnoty lněnou utěrkou.
„Nu což,“ myslel si tehdy. To už jsou všechno zbytečné starosti. Nepřipustí je k sobě blíže, stejně tak, jako nepřipustil tlachání chudáků, kteří mu do očí ustavičně tvrdí jedno a totéž: že přijde doba, kdy se lidé budou chlubit nikoliv majetkem – ale chudobou. „Pěkného muže jsem opatřil, ostatní přicházívá samo.“
Opravdu pěkný muž byl Nikla, plný žáru – až Marijku ku podivu mrazilo. Hladil-li, bolelo to. Marijka je v jeho rukou směšně bezradné děvčátko, probuzené ze snů dětství. Muž jako Nikla žije více tělem a všemi svými smysly, žena jako Marijka srdcem a pošetilými myšlenkami.
Byla vždycky snílek.
Očekává, že jí muž donese navečer od potoka kvítí – ale Nikla jde domů s prázdnýma rukama. Nemyslí na ženské zbytečnosti.
„Neneseš pomněnky,“ zjišťuje Marijka a nemůže si v hlavě srovnat myšlenku, jak někdo může přejít okolo potoka, aniž by se sklonil jí pro radost.
„Co bývalo doma, není na Druhé rychtě,“ zachechtal se Nikla.
Štípne ji do pohublé tvářičky a usmívá se na ni silácky veselýma modrýma očima.
Marijka je plachá a vyhýbavá, ale musí se v této chvíli vstříc Niklovu veselí také usmívat. Ale pak z mnohých obav skloní hlavu na rameno.
A Nikla se nad jejími rozpaky směje víc a víc, až se mu v bradě objeví sladká jamka. Tu Marijka nyní nevidí.
„Co ti u mne chybí?“ zeptal se jí.
„Nic mi nechybí.“
„Proč se ode mne odvracíš? Že jsem nedonesl pomněnky?“
„Ach –“
„Proč se mne bojíš?“
Marijka nemá dnes opravdu daleko do pláče.
„Já se tě nebojím,“ říká – a přec se ho bojí den ze dne více. Každý den ji překvapuje něčím novým, dosud nepoznaným. Je tak prudký a násilnický.
„Nezlob mne vzdycháním.“
„Nezlobím.“
„Jsi jak perníková panenka a máš strach, že tě v rukou rozdrobím?“
„Ne.“
„Tak už nevzdychej – nebo půjdu jinam.“ Nikla se na ni dívá zpytavě, jako by chtěl nabýt okamžité jistoty, jaký ozvuk budou u ní mít jeho slova.
Marijka setřásá jeho ruku z ramenou:
„Jdi si –“ říká poněkud umíněně, aby něco řekla.
Nikla je téměř uražen. Jde. Mluví sice na Marijku další dny, jako by se nechumelilo. Marijka odpovídá také stejně, ale manželská nit jejich kratičkého společného života se přetrhla.
Nikla se toulá se psem i bez psa.
Marijka vychází často večer ven obhlížet měsíc. Vypadá jak nově ražený dukát. Svítí proto jasně, aby milenci vší země měli radost. Viděla Niklu, jak vchází do deputátnického domku Mačky nádvornice.
Začala se trochu chvět zimou a rozčilením. Čekala, že Nikla brzy z domku vyjde – avšak nevyšel.
Odešla domů.
Ve velké světnici Druhé rychty byla rozestlaná široká, památeční, dubová postel.
Ulehla – ale Nikla stále nešel.
Probouzela se v hluboké noci; vždy se rozpřáhla rukou na vedlejší místo přeširoké postele. Bylo prázdné.
Vstala a vyšla opět na zápraží.
Měsíc se už neskvěl jak nově ražený dukát, nesvítil už lidem pro radost, skláněl se nad stříškou deputátnického domku Mačky nádvornice povadlý, unavený, bezbarvý – takový nevýznamný bílý obláček. Nebe sinalo, noc už minula; byla již v zákulisí druhé polokoule, ale ještě natahovala žensky ruku se svým ebenovým černým hřebenem, aby pročesala paprsky rudých vlasů slunce než je propustí na jeho celodenní vycházku. Pah! Marijka mávne rukou. Myslí, že slunce stejně může jít na svou pouť nečesané – nemyté. Umeje se přece v rose a v ranních mlhách.
Teď už se Marijka dívá směrem ke Kobylí Hůře. Posečené louky vypadají v ranní mlze podivně s úpravnými bradavicemi, pravidelně rozsetými kupkami sena.
Náhle sebou škubla.
U domku Mačky nádvornice klapla dvířka – ó, Nikla – !
Marijka se rychle ztratila ve dveřích domu jako bílý plachý stín.
Vběhla do světnice a útočištěm pro její zmatek byla široká postel. Myšlenky se jí točily hlavou v divoké chumelenici. Ví toho náhle mnoho. Ví, že Júza, muž Mačky nádvornice, nebyl dnes na noc doma. Sám pán ho poslal zvečera do města, aby byl hned za časného jitra na přívodu městské silnice, kudy procházejí transporty dobytčat a koní k tržišti. Je po válce. Je bída. Dobytka mnoho není – ale koně jsou. Nikla chtěl koupit slušný pár, když vyženil peníze. Júza však nakoupí dobře i bez pána. Niklu poněkud zlobí šlacha na pravé noze – ach, copak Júza, na tom nebude škodný, dobře mu zaplatí.
Ráno se Niklova bába Zuzana zastavila nad česající se Marijkou. Vzala pramen jejích smolnolesklých vlasů do rukou, stiskla je v dlaních a řekla:
„Máš je jako dratve.“ Mívala je kdysi také takové – teď už je její hlava jako husí peří.
Marijka se krčí a čeká, co bude dál. Jen tak pro nic a za nic se u ní bába Zuzana nezastavila. Chce dokončit svůj účes, ale nevidí dobře do zrcadla, bába Zuzana jí stíní, je jak světlý, šedý mrak. Co přijde nyní? Jen ne déšť slz. Kéž nalezne sílu k přetvářce.
„Vypadáš, jako by tě mořila vojna,“ sklonila se k ní po přestávce Niklova bába.
Kdež vojna! Ale Marijka ji vede ustavičně ve svém srdci. Nerozumí si. Nikla na ni mluví jako na rozmazlené děcko, laskavě sice – ale s náznakem pohrdání. Někdy by se chtěla dívat na jeho tvář i postavu celé hodiny, aby mu lépe rozuměla – avšak nepřála si, aby to zpozoroval.
„Chodilas v noci ven?“ ozvala se Zuzana.
Nezahřmělo? Marijka se ulekla jak při bouřce. A zrozpačitěla. Co říci?
„Dusila jsem se.“
„Ani nebylo horko –“
Júza ji vysvobodil od dotazů báby Zuzany. Přicválal na pěkné brauně.
„Jen jednoho jsi koupil?“ zeptala se Marijka jen proto, aby si ho blíže všimla.
„Koupil,“ přisvědčuje jí neochotně zamračený a trochu podnapilý Júza.
Marijka se dívá na výraz jeho tváře, vidí, jak v kapse gatí svírá pěstě. Přešel okolo ní ještě několikrát a Marijka pokaždé pečlivě studuje jeho tvář. Připadá jí, že je s něčím nespokojen. Jednou se splete a Marijku pozdraví a činí tak se sklopenou hlavou, jindy se dívá, jako by ji neviděl a za drahnou chvíli jde okolo ní skoro po špičkách a tváří se, jako by se napil mladého vína a bolelo ho břicho.
„Co proti mně máš, člověče-Júzo? Nic jsem ti neudělala,“ myslí si Marijka.
A je večer a ona se opět převaluje z boku na bok v široké posteli velké světnice Druhé rychty a čeká, až přijde Nikla.
Nikla chodí pozdě. Jak dolehne, už spí. Marijka si nyní může prohlédnout jeho tvář. Stále se jí zdá, že ji nezná dost zevrubně.
Tak to chodí na Rychtě měsíc, dva, tři.
Marijka se plouží po domě s povadlými rameny. Čím však byla smutnější, tím pečlivěji stírala prach z nábytku ve velké světnici, vytřásala pokrývky a vysoušela podušky, na kterých se Nikla ani neohřál. Proč se u ní nikdy nezastaví? Kdyby ji vyznamenal, snad by se Marijka před ním přestala choulit do svého bázlivého postoje, v němž jí připadalo vlastní tělo měkkýšovité a jako bez kostí, takže nemohla stát proti Niklovi pevně a pěkně zpříma. Kdyby se mohla vzepřít proti tomu, co ji změkčovalo a co se jmenovalo ženský ostych. Takový nesmysl.
Nikla si ji občas také prohlíží zkoumavýma očima od hlavy k patě, ale pak – hrdopýšek – zdvihá vesele hlavu na ramena a jde si po svých záležitostech. Jen po obědě si často lehne na divan a tu se stává, že ho probudí lahodný, skoro pronikavý a pištivý dětský hlásek. Ku podivu, Nikla se nerozhněvá, že je probuzen a vyrušen z odpoledního odpočinku.