Ukázka z knihy:
KAPITOLA 1
Ustrašený chlapec
Tmou, která kolem dokola houstne, běží chlapec a neodváží se ani pohlédnout na stíny, které ho pronásledují. Jeho strach roste a roste. Zdá se mu, že každý stín, vržený v soumraku vysokými stromy, skrývá temnou postavu, která číhá, připravena natáhnout pařáty a zmocnit se ho. Když proběhl poslední zatáčkou a před sebou uviděl přívětivá světla domova, po tvářích se mu rozlila záplava slz. Celý rozechvělý vrazil do domu a vrhl se matce do náruče.
„Martine, prosím tě, co je to s tebou?“
„Čarodějnice!“ lapal Martin po dechu. „Čarodějnice! Honila mě!“
„No tak, no tak,“ těšila ho matka a tiskla ho k sobě. „Už je to v pořádku. Už jsi v bezpečí. Tady na tebe nemůže.“
„Měl jsem takový strach, maminko… hrozný strach…“
„Tatínkovi neříkej, že ses bál,“ varovala ho matka. „Víš, že ho nesmíš zlobit, jinak zase dostaneš výprask…“
Martin se zachvěl. Otec ho často nutil, aby přinesl dlouhou, tlustou rákosku, která visela na zdi jako ponurá hrozba. Potom Martin musel natáhnout ruce nebo ho přehnuli přes lavici a otec mu jich naložil tolik, až z něj tekla krev.
„Raději si zalez do postele, než se vrátí,“ varovala ho matka, když mu utírala oči sukní. Vzala ho do náruče a odnesla do ložnice, kde spával se svými mladšími sourozenci. Všichni již spali, nebo přinejmenším spánek předstírali. I matka dokázala být přísná, když viděla, že děti neposlouchají a nejdou hned spát.
Rychle Martina svlékla a přetáhla mu přes hlavu noční košili. Ještě chvíli nad ním postála ve světle lucerny, aby si byla jistá, že se pomodlil, hlavně za své rodiče. Pak ho strčila do postele. „Teď už jdi spát. Jestli vás tu uslyším dělat rámus, hned jsem zpátky, a pak se těšte!“
Otáčí se, bere lucernu a odchází. U dveří se ještě ohlédne a na svého syna se usměje. V jejích postojích k dětem se nerozlučně snoubily kázeň a láska. Matka vyjde z pokoje a zavře za sebou dveře. V tu chvíli Martina znovu přepadly jeho můry.
Zdálo se mu, že tma je najednou temná, hustá a neproniknutelná, černá jako uhel. Ale když si na ni jeho oči zvykly, začal v bledém světle měsíce, které se do místnosti vlévalo oknem, rozeznávat nezřetelné obrysy šatníku, zahaleného do temných stínů. Jenže v těch stínech jako by se něco hýbalo. Skřítek připravený jen se na něj vrhnout! Martin zavzdychal. Kdyby tak býval rovnou usnul, jak mu maminka nakázala. Teď ráno přijde a najde postel prázdnou, protože skřítek ho odnese do svého doupěte v hlubokém, temném lese!
Sedmiletý chlapec se otočil a zabořil tvář do polštáře. Aby snáze zapomenul na noční hrůzu, pokoušel se myslet na nějaký ze svých příjemných zážitků.
Přišlo mu na mysl, jak ho rodiče kdysi učili, že se narodil 10. listopadu 1483 v městečku Eisleben. Vyprávěli mu, jak ho den na to pokřtili a dali mu jméno Martin, neboť byl zrovna svátek svatého Martina. Tehdy se lidé domnívali, že to přinese dítěti štěstí, když dostane jméno světce, na jehož svátek se narodilo.
I když ještě nevěděl, kde Eisleben leží, naučil se již jeho jméno papouškovat zpaměti. Ale bál se zeptat, kde se nachází, aby ho otec kvůli tomu snad nepotrestal. Určitě je to obrovské město, myslel si Martin, protože otec říkal, že tam žije čtyři nebo pět tisíc obyvatel. Tolik lidí si vůbec nedokázal představit.
Krátce potom, co se Martin narodil, se celá rodina přestěhovala do malého hornického městečka, ve kterém nyní žijí. Jmenovalo se Mansfeld a otec tvrdil, že se tu kutá a taví měď. Ať přemýšlel, jak chtěl, na nic hezkého, co by tady prožil, si nemohl vzpomenout.
Konečně mu přišlo na mysl něco, co mu trochu zvedlo náladu. Přece ta nádherná krajina! Kolem dokola Mansfeldu byla všude krásná údolí, kopce a lesy plné zvěře a louky poseté spoustou obdivuhodných květin. Martin miloval sametový dotek mechu a moc rád s maminkou sbíral houby.
Nad městem se týčila skála a na ní stál nádherný starobylý hrad zdejšího hraběcího rodu Mansfeldů. Otec vyprávěl, že hrad patří zemské vrchnosti a že pan hrabě si pro Martina přijde, odnese si ho do hradu a strčí do žaláře.
Hrabě z Mansfeldu, před nímž otec vždy smekal, postavil jakousi „tavicí pec“ a otci slíbil, že mu ji dá na starost. Otec by si k tomu sice musel najmout zkušené řemeslníky, ale zato by už nemusel fárat. Začaly se objevovat zvěsti, že Lutherovi se stanou brzy jednou z nejbohatších rodin v okolí.
Třebaže se chtěli vyšvihnout mezi panstvo, kladla matka Martinovi na srdce, aby si o sobě nemyslel víc než se patří. Ráda k tomu dodávala toto rýmování:
„Když tě někdo nemá rád,
ke svým chybám chtěj se znát“
Martin si o mamince myslel, že musí být velmi chytrá, když zná takové spousty přísloví a průpovídek. „Kdo zloděje kryje, sám se k čertu ryje“, nebo „kdo šetří, má za tři“. Říkávala také „spěch není dobrý rádce“ nebo „dobrý začátek je půl úspěchu“.
Jeho matka byla rovněž velmi hudebně nadaná. Dlouhé hodiny domácích prací si zpříjemňovala zpěvem. Její písničky byly vždy jednoduché a přímé, prosté a snadno pochopitelné. Naučila Martina vnímat krásu dobré hudby a jak s ní stále zpíval, stal se sám také dobrým zpěvákem.
Od svých rodičů pochytil Martin ještě něco jiného a mnohem méně prospěšného: jejich hlubokou pověrčivost. Životní styl této kovozemědělské rodiny tvořila na jedné straně tvrdá práce a šetrnost a na druhé straně obrazotvornost a víra v podivné a neskutečné tvory, jichž byl plný svět. Když na ně Martin pomyslil, přetahoval si peřinu přes hlavu.
Ačkoli chodili pravidelně do kostela, Bůh, kterého tam uctívali – tak jim ho totiž líčili kněží – byl hněvivý a mstivý. Mělo to trvat ještě řadu let, než Martin pochopil, že ten obraz je nepravdivý a že byl i s rodiči klamán. V té době jim byla předkládána starodávná představa Boha, který na „hříšném člověku zjevuje svůj hněv“. Jakékoli odkazy k biblickým obrazům Boha lásky byly všeobecně potlačovány a tehdejší kněží je zmiňovali jen velmi zřídka. Lidé také nebyli vedeni k osobnímu studiu Písma; vždyť Bible byla pouze v latině, tedy cizím jazyce, a prostým lidem tak nebylo dopřáno, aby její tajemství zkoumali sami.
Lutherovi chodili věrně a pravidelně do kostela, kde Martin každou neděli v úžasu hleděl na kněze stojícího za oltářem. Připadal mu jako anděl zkázy, který se mohl přimluvit u Boha, nebo zemi sežehnout soudem.
Martin poslouchal nádherné chorály, které s horlivým zaujetím zpíval kostelní pěvecký sbor. Když rodiče šli s ostatními ke knězi, aby přijali tělo Páně, seděl bez hnutí, ani nedutal. Kněz říkal podivná slova, která Martinovi zněla jako magické formule. Celá bohoslužba probíhala v latině.
Postupně Martin ve škole pochytil útržkovité znalosti latinských slov. V jednom okamžiku zaslechl, jak kněz říká slova, jež mohla znamenat: „Toto je Kristovo tělo,“ a v bázni pevně zavřel oči, aby neviděl, co kněz držel v ruce. Zdálo se, že kněz, jako šikovný kejklíř, nějak proměnil kousek chleba v Kristovo tělo! Jak asi vypadalo? Rozechvělý strachem seděl Martin s otevřenou pusou, když jeho rodiče šli k oltáři a opravdu toto Kristovo tělo spolkli! Jakou asi mělo chuť? A co s nimi udělalo?
Martin přemýšlel, jak by mohl uniknout všudypřítomnému Hospodinovu zraku, jenž, jak věřil, obětoval svého syna a rozesílal po částech jeho tělo do prostoru a času, aby se nějakým zázrakem každou neděli ráno objevilo v rukou kněží. Když Bůh takto naložil se svým synem, co by asi bylo s chudákem Martinem, který byl tak neposlušný, že ho rodiče museli neustále trestat výpraskem!
Potom se náměstí rozezvučelo hlaholem kostelních zvonů. Martin se rád přitřel k sutanám cisterciáků v bílém, dominikánů v černém a augustiniánů v hnědém. Považoval je za moudré lidi, kteří se odloučili od tohoto světa, aby napáchali pokud možno co nejméně zla. To je docela dobrý způsob, jak se vyhnout Božímu trestu, pomyslel si Martin, když se v posteli obrátil na bok.
Než otec vzal rodinu domů na nedělní oběd, hovořil někdy se sedláky, jejichž lány hraničily s usedlostí Lutherových. Stále si stěžovali, kolik že je svátků, které je třeba světit. Martin je často slýchal naříkat, že všechna ta náboženská sláva je jen okrádá o čas, který by spíše prospěl péči o jejich pole a dobytek.
Sedláci museli poslouchat kněze, protože půda tam samozřejmě většinou patřila církvi. I ten, kdo hospodařil na svém, říkal že má strach se postavit církvi, aby ho z ní nevyobcovali. A Martinovi je jasné, co to znamená být vyobcován: o půlnoci přijdou čerti s vidlemi a stáhnou člověka do pekelných hlubin.
Té noci Martínka obestřela hrůza, že bude muset bojovat s čerty, kteří si už na jeho duši brousí zuby, i když ho nepřiletí trápit žádní upíři, čarodějnice a skřítci. A tak tam zůstal ležet, napjatý jak strunka; všechno to nebezpečí a zlo, kterého byl celý jeho život kolem ve dne i v noci plný, ho strašně vyčerpávalo.
Byla to hotová hromádka neštěstí, a ta se obrátila a dala do pláče. Proč se vůbec narodil? Copak to bez toho všeho nejde? Může se vůbec někdy Bohu zalíbit? A malý Martin Lutherů, pozdější otec reformace, tehdy ještě chlapec, nakonec usíná pln černých myšlenek a hořkých slz.
KAPITOLA 2
Ustrašený mladík
„Tak začneme u Luthera. Už umíš, co jste měli? Pojď jsem a skloňuj vzor prvního skloňování. Měls to umět zpaměti.“
„Ale pane učiteli…“
„Tak koukej, ať jsi tady. A hned. Umíš, cos dostal za domácí úkol, nebo ne?“
„Pane učiteli, já přece…“
„Časuj latinské sloveso „imperare“, a to hezky bystře!“
Jak mu učitel přikázal, dal se Martin do toho a se skřípěním zubů předvedl všechno, co uměl, jenže z učitelovy tváře se dalo vyčíst, že to není ono. Proto ho ani nepřekvapilo, když mu učitel poručil, ať se předkloní a vystrčí zadek, aby mu mohl na něj napráskat.
„Ale pane učiteli, nikdy…“
Nikam to nevedlo. Učitel vzal rákosku a její svist přehlušil Martinova slova. Po výprasku se Martin zvolna odšoural na své místo. Tolik bolesti, a pro nic. Proč ho učitel nechtěl vyslechnout? Martin nikdy žádný takový domácí úkol nedostal!
Bylo to na jaře roku 1498 a Martinovi bylo čtrnáct let. Ať hledal v paměti jak chtěl, něco jiného ve škole nezažil: stálé odříkávání toho, co učitel určil. Na něco zapomenout, to se nikdy nevyplatilo.
Martínek si připomněl, jak přišel poprvé do školy, když mu bylo necelých pět let. Většinou se začínalo chodit do školy v sedmi letech, ale jeho otec chtěl, aby měl přede všemi náskok. A tak se tam, mladší o dva roky než ostatní, musel denně trmácet.
V malinké téměř vesnické jednotřídce se Martínek učil spolu se všemi. Učitel byl jeden, také třída byla jediná. Chodili se tam učit chlapci pětiletí, stejně jako se připravovat na univerzitu téměř dospělí studenti. Vyučování trvalo po celý den od pondělka do soboty. Jediný volný den byla neděle. Svátků, kdy měli ve škole volno, bylo sice mnoho, ale vždy trvaly jen pár dní. Dlouhé letní prázdniny neexistovaly.
Martina vůbec neudivovalo, že se učí abecedu a sedí v lavici s dospívajícím mladíkem studujícím latinské časování.
Latina! Jak obtížný ten jazyk Martinovi připadal, když přišel čas, aby se pustil do křížku s jeho záludnostmi. Ale bylo to nezbytné, pokud měl v životě něčeho dosáhnout. Stále dokola mu vtloukali do hlavy, že musí mnoho číst a nabýt mnoho znalostí, aby mohl mít úspěch. Jelikož všechny knihy byly napsány v latině, bylo Martinovým prvním úkolem zaútočit na tento jazyk, aby ho zvládl. Ale škola přinášela přece jen také jistou útěchu. Vedle takových předmětů jako bylo čtení, psaní a latina byl tu i zpěv. A ten už sám o sobě přinášel velkou radost. Otec poslal Martina před časem do školy v Magdeburku a tak si jím tam mohl vydělávat dokonce na školné, když zpíval v církevních sborech. V Magdeburku sídlil arcibiskup a stálo tam mnoho mohutných katedrál a v nich celkem čtyřicet oltářů s bohatou sbírkou posvátných ostatků.
Tady Martinovi poskytovalo vzdělání bratrstvo zbožných kněží a laiků, kteří sami vedli zbožný život a bližním sloužili vyučováním, kázáním a láskyplnou pomocí. Martinovi se tu líbilo. Tito muži, kteří si říkali „Bratři společného života“, nebyli krutí a tyranští jako učitel, kterého znal z Mansfeldu, a škola nebyla „požíračem a zhoubcem duší“, jak ji později popsal. Tady býval trestán jen občas a mívalo to dobrý důvod.
„Martine Luthere! Dostaneš asi zase napráskáno, když nenecháš toho svého snění s otevřenýma očima,“ rozletěl se zepředu hřmotný hlas třídou. Martin se zamyslel nad svým těžkým dětstvím a nepřítomně civěl z okna.
„Promiňte mi, prosím, pane učiteli,“ šeptl a věnoval se zase studiu. Je to hotové štěstí být tady, pomyslel si. V Mansfeldu dostal jednou dopoledne patnáct výprasků za různé hlouposti. Čím byl starší, tím bylo výprasků méně, ale zato musel v takovém případě pokaždé zaplatit pokutu. Protože sám žádné peníze neměl, musel si je vyprosit od rodičů, takže často dostal ještě další výprask doma!
Teď bylo pozdě odpoledne a škola za chvíli končila. Martin odešel se svým kamarádem Johannem Reineckem, synem sousedů, s níž spolu putovávali do Magdeburgu.
Jak tak pomalu kráčejí Širokou ulicí a rozprávějí, zpozorovali, že se v dálce něco děje. Když tam přiběhli, aby se podívali oč jde, spatřili drobného, křehkého muže, sehnutého až k pasu pod něčím, co vypadalo jako těžký pytel plný chleba. No jistě. Určitě to jsou bochníky, co mu vyčnívá z pytle.
„Kdo to jen může být?“ zeptal se nahlas Johanna, když bledý a bosý muž klopýtal kolem nich.
„Někdo mi říkal, že to je jeden princ,“ odpověděl Reinecke, ale z tónu jeho slov bylo jasno, že tomu nevěří ani za mák. Než se ten vyhublý ubožák – byl opravdu jen kost a kůže – odpotácel, jeden z okolostojících potvrdil, že tomu tak skutečně je.
„Ano, to je princ Vilém,“ řekl kolemjdoucí. „Jeho bratr je biskupem v Merseburgu a on si vyžebral pytel chleba pro mnichy ze svého kláštera. Je to zbožný, duchovní muž. Již mnoho let se postí a kázní své tělo.“
Kdyby se Martin takto ponižoval a zapíral, mohl by ho Bůh přijmout? Miloval by ho Bůh, kdyby se z něj stal takový vyzáblík, jako je tento muž? Martin se zachvěl. Ani to by nejspíš nestačilo, aby byl dobrým v Božích očích. A pomyslil si: „Jsem příliš zkažený, aby mě Bůh vůbec mohl milovat.“ Ten muž, vychrtlý a shrbený pod nákladem – ten obraz se Martinovi navždy vryl do paměti – i jeho krajní snaha se zalíbit Bohu. Martinovi se zdálo, že se mu snad nikdy nepodaří Boha ani pochopit ani milovat.
Kdyby tak Bůh byl jako ten muž, s nímž se Martin potkal, když spolu s kamarády před několika týdny zpívali koledy. V jednom městském domě nezazpívali u dveří z koledy ani celé tři verše a už zevnitř volal drsný hlas: „Tak kdepak jste, vy mladí povstalci?“ Když se masivní dubové dveře začaly otevírat, chlapci se rozprchli do noci na všechny strany. Čekali, že do ulice vrazí nějaký nelida a hlava nehlava se do nich pustí za to, že si dovolili žebrat před jeho dveřmi.
Když ale zjistili, že ze dveří vykoukl vlídný muž a nabízí jim klobásy, zahanbeně se vrátili zpátky. Hněvivý hlas byl pouhou zástěrkou laskavosti. Kéž by tak Bůh byl za tím hrozivým zjevem laskavý! Ale pro mladého Martina Luthera bylo něco takového zhola nepředstavitelné.
Přišly Velikonoce a čas vrátit se do Mansfeldu domů. Jak tak chodil prašnými cestami se svým přítelem Johannem, všiml si Martin jak na holých větvích čerstvě pučí listy, jak se živý plot hemží vrabčáky a jak příroda, probuzená příchodem jara, znovu nabývá života.
Svět vypadal tak svěží a nový. Nebyla to jen krajina, která se měnila podle ročních období, ale také svět poznání a lidských vztahů. Martin slyšel, že nějaký Kolumbus nedávno přeplul moře směrem na západ a dorazil do Indie, o níž všichni věděli, že je na východě. Jakže! To by přece znamenalo, že svět je kulatý, ne placatý, jak se lidé po staletí domnívali.
I škola se měnila. Zdálo se, že se učitelé v Magdeburgu snaží naučit žáky milovat poznání pro poznání samotné. Chtěli, aby žáci sami toužili po poznání a nemuseli být k učení donucováni hrozbami a bitím.
Ano, Magdeburg si Martin bude dlouho pamatovat jako místo zalité sluneční září, místo plné smíchu a radostných chvil strávených s kamarády. Také mu utkví v paměti jako první místo, kde duchovní úcta a zbožnost byly součástí všedního života lidí kolem něj. Martin byl svědkem, jak se i za zavřenými dveřmi pečlivě dodržuje osobní zbožnost a liturgické úkony, neboť Bratři společného života dodržovali přísnou řeholi mnišského řádu. Toužili po duchovním růstu a cenili si pravidelného čtení z Bible jako jeho základního předpokladu.
Po příjezdu domů do Mansfeldu se Martin nemohl dočkat, až se po krátkých prázdninách zase vrátí do Magdeburgu. Otec měl ale jiný plán. Martin se nevrátí. Tentokrát bude pokračovat ve studiu v Eisenachu a ten leží z Mansfeldu přímo na opačnou stranu.
Martinem to otřáslo. Procházel změnami dospívání, měnil se z chlapce v muže. Jeho hlas se brzy vyvine z chlapeckého sopránu v mužný baryton. V této době by mu spíš prospělo známé a stálé prostředí než vystřídat v jediném roce tři školy.
První večer po návratu se mu zdálo, že ho rodiče rádi vidí. Seděli s ním u ohně a otec mu vyprávěl o svém životě a o tom, jak se přestěhovali do Mansfeldu. Otec Hans byl nejstarším synem selské rodiny, zvyklé na tvrdou práci, která sídlila v městě Möhra, plném čarovných příběhů a mnoha věží a štítů, ležícího přímo tam, kde tlouklo srdce Durynského lesa. Jak bylo tehdy v Německu zvykem, veškerý rodinný majetek připadl nikoli nejstaršímu, ale nejmladšímu synovi. Bylo tedy jasné, že dospívající Hans si bude muset hledat lepší živobytí jinde.
A otec pokračoval ve vyprávění, jak se oženil s Margaretou, a jak se přestěhovali do nedalekého Eislebenu, protože toužili po lepším živobytí. Martin byl však jako na trní.
Tam v Eislebenu se Martin jednoho podmračeného listopadového večera narodil. Otec v předsíni pilně spravoval svou koženou hornickou zástěru, zatímco sousedka pomáhala při porodu. Jeho narození bylo nečekanou radostí, protože první dítě před rokem zemřelo. Druhý den zrána otec Hans Luther zabalil několik hodin starého Martina do staré pokrývky a vyrazil mrazivými ulicemi do kostela, kde ho dal pokřtít.
Teď se měl Martin vrátit do Eisenachu, mezi jedle a borovice Durynského lesa, poblíž otcova rodiště. Otec byl přesvědčen, že jeho krajané budou s jeho nejstarším synem jednat přátelsky a poskytnou mu stravu a ubytování. Pokud ne, měla i matka v okolí mnoho bratranců a sestřenic, kteří se o něho mohli postarat. Ačkoliv Martin věděl, že bude mezi svými příbuznými, hleděl na toto nadcházející období svého života s obavami a strachem.
KAPITOLA 3
Ustrašený student
V Eisenachu Martin bydlel nejprve u svých příbuzných. Těch měli rodiče ve městě skutečně tolik, že bylo těžké se rozhodnout, ke kterým se nastěhovat. Jenže příbuzní buď Martina nepřijali, nebo s nimi neuměl vycházet. Každopádně si brzo hledal ubytování jinde.
Nová škola, do které Martin chodil, byla latinská škola při kostele svatého Jiří. Ředitel školy se jmenoval Johann Trebonius a na začátku každé hodiny své žáky oslovoval „pánové“. Martina dosud nikdy nikdo „pane“ neoslovil. Myslel si, že toto oslovení je vhodné pouze pro starší a lepší lidi než byl on – lidi jako jeho otec, jemuž se nikdy neodvážil říci „tati“ nebo „tatínku“.
Jednoho dne Martin zkusil vydělat si na večeři pouličním zpěvem. Tehdy také začal sám skládat písně, které zpíval u dveří zámožných obyvatel, aby si vyprosil jídlo. Zpočátku byli lidé štědří, ale postupně je jeho zpěv začal nudit a místo jídla dostával vyhubováno.
Když byl prý jednou večer hladový a všude se jeho písním vysmáli, sedl si docela zoufalý u jednoho takového hezkého domu a vyzpíval tam ve stínu statných stromů z hloubi srdce všechen zármutek, který skličoval jeho duši.
Zaslechla ho dobrosrdečná paní Luisa Cottová, zželelo se jí hladového Martina a dala mu všechen chléb s medem, který jí zbyl, a kozí mléko.
Luisa soucitně naslouchala, když Martin vysvětloval, jak chtěl být dobrým žákem ve škole, ale nedokázal si opatřit dostatek jídla. Otec štědře platil školné a malé kapesné, to ale na všechny jeho potřeby nestačilo.
„Přijď k nám, kdykoli budeš mít hlad,“ řekla ta laskavá žena.
A Martin se záhy stal jejich pravidelným návštěvníkem. Často s Luisou a jejím manželem Konrádem hovořil a těšil se z jejich pohostinnosti. Manželé Cottovi si Martina brzy zamilovali, a ten byl vděčný za vše, čím mu usnadňovali život.
Tehdy už z Martina vyrostl vysoký, statný mladík, ne snad přímo krásný, ale rozhodně s příjemnou, poctivou tváří a živýma tmavýma očima. Možná byl i občas neomalený, vzpurný a neposlušný, ale byl zároveň i přemýšlivý a citlivý, obdařený silnou vůlí a tvrdohlavostí, vlastnostmi, které zdědil po svém otci.
K malému kapesnému od otce přidával „drobty“, které dostával za to, že svým známým občas zazpíval mezi dveřmi nějakou známou nebo svou vlastní tklivou písničku a také pár grošů, které si vydělával zpěvem v církevním chóru. S tím vším ale sotva vycházel a žil z ruky do úst. Konrádova sestra Uršula Schalbeová slyšela Martina zpívat v kostele, seznámila se s ním prostřednictvím svého bratra a oblíbila si ho. Vzala ho k sobě domů a poskytovala mu ubytování za to, že vodil jejího malého syna do školy a pomáhal mu s domácími úkoly.
Dospívající Luther, otevřený a přizpůsobivý, sedával vedle malého chlapce v této křesťanské domácnosti, vyučoval ho a pomáhal mu s úkoly. Uršula a její manžel byli bohatí lidé a právě v této rodině Martin získal první základy citu pro jemnější estetické radosti života – hudbu, malování či tapisérie.
V jejich domě se často scházela místní i přespolní hudební společnost, aby si společně zamuzicírovala a zazpívala. Tak se Martin i prakticky seznámil s hudebníky své doby, s jejich naukami, skladbami a prací. A právě tady, v době, kdy byl Martin ve velmi citlivém věku, se poprvé setkal s oddanými křesťanskými přáteli. Mnozí kněží i laici pravidelně navštěvovali jejich domov a Martin byl hluboce zasažen jejich upřímnou zbožností. Protože tam směl zůstávat i s významnými hosty a naslouchat, o čem a jak se mluvilo, seznámil se s mnoha osobnostmi oslňující inteligence, prostě s lidmi, kteří dovedli ve společnosti náležitě hovořit.
Mnozí návštěvníci, kteří přicházeli do Martinova současného bydliště, byli z františkánského kláštera, který stál pod hradem Wartburg přesně naproti městu. Z těchto přátelství s opatem a mnichy, která v té době navázal, se Martin těšil po celý život.
Ze všeho nejvíc ho ale zajímala škola, a proto se vrhl do práce s neutuchající energií. Složitosti latinské gramatiky zvládl tak dobře, že ho ředitel školy vybral, aby u příležitosti návštěvy profesora Judica Trutvettera z univerzity v Erfurtu přednesl uvítací projev v latině.
„Dohlédněte na toho Luthera,“ řekl profesor Treboniovi. „Dotáhne to daleko. Měl byste ho připravit pro studium na univerzitě a poslat ho k nám do Erfurtu.“
Takové doporučení bylo pro Martina velkým překvapením. Ve své první škole v Mansfeldu v latině nijak nevynikal. Jednou řekl, že zkoušky z latiny tam byly jako „soud za vraždu“. Treboniovy osvícené metody vzdělávání zcela nepochybně pomáhaly Martinovi postupovat mílovými kroky kupředu.
Po třech letech, která Martin strávil v Eisenachu, souhlasil otec s tím, co profesor navrhoval a poslal Martina na univerzitu do Erfurtu. Jako doktor práv, myslel si Martinův otec, by Martin dodal rodině vážnost, a ze svého výdělku by se mohl postarat o své rodiče, až budou staří. Pokud šlo o jeho osobní prospěch, byl Hans Luther značně mazaný.
Hans dokonce již hovořil s hrabětem z Mansfeldu o tom, že by mohl Martina potřebovat jako svého právníka. Jinou důležitou otázkou, kterou bylo nutné zvážit, byl správný sňatek, a Hans vybral Martinovi za manželku dceru z jedné velmi bohaté místní rodiny.
Erfurt Martinovi připadal jako velkoměsto. Se svými 30 tisíci obyvateli bylo téměř desetkrát větší než Eisenach. Opevněné město s krásnými budovami leželo v srdci úrodného pohoří. Záplava různých náboženských řádů dala vznik třiadvaceti kostelům a dvaceti klášterům. Byli tu františkáni, dominikáni a augustiniáni. V podstatě tu bylo tolik mnichů a kněží, že na počest sídla biskupského stolce katolické církve přezdívali Erfurtu „Malý Řím“.
V tomto „hnízdě mnichů“, jak Martin později toto místo označil, se ubytoval ve studentské koleji svatého Jiří, která si vysloužila přezdívku „měch s pivem“. Kázeň na univerzitě byla přísná a studenti museli na všechny lekce nosit talár. Když lektor poznamenal, že nepořádní a líní žáci jsou někdy bičováni v hale před očima ostatních studentů, Martin si to dobře zapamatoval.
V prvních dnech studia prošel obřadem zasvěcení: dostal masku vepře, kterou mu pak okázale strhli na znamení, že se loučí se svou barbarskou a nevzdělanou minulostí.
Studenti museli být každý večer do osmi hodin v posteli a vstávali ve čtyři hodiny ráno (v zimě až v šest). Na každodenní přednášky, které začínaly o dvě hodiny později, se připravovali cvičením v disputacích. Martin se stal tak dobrým diskutérem, že mu začali přezdívat „filozof“.
Nadšení a píle, které byly charakteristické pro Martinovo studium v Eisenachu, ho provázely i v Erfurtu. V prvním roce Martin studoval takzvané trivium: gramatiku, logiku a rétoriku. V čase, který mu zbýval, se dal do studia hry na loutnu.
Tehdy ještě jeho práce nijak akademicky nevynikala, z padesáti sedmi žádků ve třídě býval zhruba třicátý. Na získání bakalářského titulu to však víc než stačilo.
Ovšem v průběhu studií začalo všechnu jeho činnost prostupovat něco jiného a velmi důležitého. Jednoho dne totiž v univerzitní knihovně narazil na Bibli a poprvé v životě si v ní začal číst sám. Co si jen mohl vzpomenout, vždy slýchal čtení z Bible o nedělních shromážděních v kostele a ve všední dny před jídlem na koleji. Martina zarazilo, když zjistil, že ta místa, která dobře znal, jsou jen malou částí Bible. Toho, s čímž se nikdy předtím nesetkal, bylo mnohokrát víc, než toho, co už znal.
Bible se teď Martinovi stala věrným přítelem. Přitom začaly nabývat na vážnosti nové životní otázky a v jeho mysli začaly vznikat nové pochyby a obavy. Náhle mu nebe a peklo připadaly skutečnějšími než kdykoli předtím. Studium Božího slova mu odhalilo vlastní nehodnost a zaselo símě stále se prohlubujícího vědomí hříšnosti. Všechen strach, který ho trápil v dětství, se vrátil.
Co by se stalo, kdyby najendou zemřel? Mohl by stanout před svým Stvořitelem s pokojem v srdci a mysli? Docela určitě ne! Martin měl hrůzu z Božího hněvu. Děsil se při pomyšlení, že jednou nevyhnutelně stane před všemohoucím Soudcem, který by ho mohl odsoudit k trestu věčné bolesti a utrpení. Jelikož mu zatím nebylo ani dvacet, měl nejspíš ještě dost času na to, aby pomýšlel na smrt. Tedy až do chvíle, co na konci semestru přišel cestou domů do Mansfeldu málem o život.
Stejně jako tehdy všichni studenti nosil Martin meč, aby se mohl bránit, kdyby ho během třídenní cesty domů přepadli zloději. Sotva opustil předměstí Erfurtu, už klopýtl na výmolech a natáhl se do bláta. Přitom mu jeho meč zle poranil nohu.
Noha mu krvácela a on ležel na cestě a bál se, že je to jeho konec a že po smrti přijde už jen věčné zatracení…
Naštěstí s ním šel spolužák, jenž se dal do běhu, vrátil se do koleje a přivedl kamarády, kteří Martina odnesli zpátky na univerzitu. Rána byla hluboká a Martin ztratil mnoho krve. Meč prořízl tepnu, a třebaže se krvácení podařilo zpomalit, noha ošklivě napuchla. Martin se modlil k panence Marii, ale skutečnou pomoc přinesl až felčar z blízkého města, který krvácení zastavil. Dva dny se Martin potácel na pokraji smrti, ale nakonec se zotavil.
Krátce nato nečekaně zemřel jeden student, který s ním chodil do školy a rovněž kandidoval na titul bakaláře. Zanedlouho mu zemřel také další blízký přítel. Městem se přehnala vlna tyfu a vyžádala si mnoho obětí. Martinovi začalo připadat, že se smrt a soud velmi přiblížily.
Tehdy Martin studoval na mistra svobodných umění. Zjistil, že filozofie ho skutečně baví. Další předměty byly matematika, hudba a astronomie. V celkovém prospěchu byl Martin ve třídě druhý ze sedmnácti.
Teď, když Martinovi bylo 22 let, ležel mu celý svět u nohou. Všechny dveře se před ním otvíraly a sotva by se našlo povolání, které by mu bylo uzavřeno. Jeho otec rozhodl, že Martin bude studovat práva, a jelikož studia platil, nebyla jiná možnost, než si vzít nový výtisk Corpus Juris, objemný foliant, který mu otec obstaral, a začít studovat na právnické fakultě.
Ale krátce poté, co Martin získal titul a začal se prokousávat studiem práv, ten starý temný mrak, který se nad ním vznášel, přerostl jednoho červencového dne roku 1505 do naprosté úzkosti a zoufalství.
Když strávil Martin doma deset volných dní, dal se opět na cestu zpět do školy. Byl sám a tu se nad ním začaly kupit zlověstné, bouřkové mraky, jež jakoby ztělesňovaly temná oblaka obklopující jeho srdce i duši. Ještě ani nespadly první kapky deště a už ho divoká průtrž mračen donutila vyhledat úkryt pod košatým jilmem.
Schovat se v bouřce pod strom bylo asi to nejhorší, co ho mohlo napadnout. Koruna stromu, kterou nad Martinem náhle rozčísl blesk, na okamžik ostře zazářila proti temné obloze.