Ukázka z knihy:
PŘEDMLUVA
aneb
stručný popis toho,
jak došlo k vydání této knihy:
Napsal sám autor a věnoval těm, které mu Bůh milostivě svěřil, aby v nich zažehl plamen víry skrze jeho službu v Slovu.
DĚTI, ať vám Bůh žehná, Amen. Jsem od vás v současné době vzat a je mi zabráněno v tom, abych vykonával onu povinnost, kterou vůči vám od Boha mám, totiž abych vás povzbuzoval a pracoval na vašem větším zbudování ve víře a svatosti atd. Avšak navzdory tomu, abyste viděly, že má duše o vás otcovsky pečuje a touží po vašem duchovním a věčném prospěchu a blahu, tak jako předtím z vrcholků Seníru a Chermónu, tak i nyní ze lvích doupat a z hor leopardů (Pís 4; 8) se o vás všechny i nadále starám a převelice toužím dočkat se toho, že bezpečně doplujete do ONOHO vytouženého přístavu.
Děkuji Bohu za všechny zprávy o vás, a dokonce i teď, když opuštěn vězím v zubech lvů, se raduji nad milostí a slitováním a poznáním Krista našeho Spasitele, které vám Bůh uštědřil spolu s hojností víry a lásky. Váš hlad a vaše žíznění po ještě důkladnějším seznámení se s Otcem v jeho Synu, vaše útlocitná srdce, váš strach z hříchu, vaše rozvážné a svaté jednání před Bohem i před lidmi, to vše je mi velikým povzbuzením, neboť vy jste moje sláva a radost, (1 Tes 2; 20).
Přikládám vám k tomuto svému psaní kapku medu, který jsem vybral ze lví zdechliny, (Sd 14; 5,6,7,8). Já sám jsem z něho také pojedl a jsem jím velmi občerstven. (Pokušení, když se s nimi setkáme poprvé, jsou jako lev, který řval na Samsona. Jestliže je však překonáme, při dalším setkání s nimi zjistíme, že v nich jsou plástve medu.) Pelištejci mi rozumět nebudou. Je to vyprávění o tom, jak Bůh jednal s mou duší, a to od samého začátku až dodnes; zde se můžete dozvědět o tom, jak jsem padal a jak jsem se opět pozvedal; neboť on zraní a jeho ruka uzdraví. Je psáno v Písmu, (Iz 38; 19): Otec seznámí s pravdou Boží své syny. Ano, to proto jsem ležel tak dlouho na Sinaji (Dt 4; 10,11), abych viděl oheň, oblak a mrákotu, abych se bál Pána po všechny dny svého života na zemi a vyprávěl svým dětem o mocných skutcích a divech, jež konal (Žalm 78; 3,4,5).
Mojžíš (Num 33; 1,2) psal o putování synů Izraele z Egypta do země kananejské a kázal jim rovněž, aby si připomínali oněch čtyřicet let, kdy putovali na poušti: Připomínej si celou tu cestu, kterou tě Hospodin, tvůj Bůh, vodil po čtyřicet let na poušti, aby tě pokořil a vyzkoušel a poznal, co je v tvém srdci, zda budeš dbát na jeho přikázání, či nikoli. Dt 8; 2,3. A proto jsem se vynasnažil tuto knihu nejen sepsat, ale i vydat, aby si, bude-li to vůle Boží, i jiní při četbě o jeho jednání se mnou připomněli, co Bůh učinil pro jejich duše.
Pavel měl ve zvyku (Sk 22), když stál před soudem a šlo mu o život (Sk 24), vyjevit svým soudcům, jak došlo k jeho obrácení: připomínal si onen den a hodinu, kdy se poprvé setkal s Boží milostí, neboť mu to dodávalo síly. Když Bůh vedl syny Izraele Rudým mořem a pak dál hluboko do pouště, přece se museli ještě jednou znovu obrátit, aby si připomněli, že se tam utopili jejich nepřátelé (Num 14, 25), neboť, ačkoliv jej dříve opěvovali a chválili, přece na jeho činy brzy zapomněli (Žalm 106; 11,12).
V tomto mém pojednání můžete nalézt mnoho, opravdu mnoho, pravím, milosti Boží vůči mně. Děkuji Bohu, že to mohu považovat za velké množství, neboť jeho milosti bylo více než mých hříchů a také více než satanových pokušení. Mohu s klidem vzpomínat na svůj strach a pochyby a smutné měsíce; jsou pro mne Goliášovou hlavou, kterou držím v ruce: pro Davida neexistovalo nic srovnatelného s Goliášovým mečem, tím mečem, který měl být pohroužen do jeho srdce, neboť pouhý pohled a vzpomínka na něj mu zvěstovaly osvobození, kterého se mu od Boha dostalo. Ach, když si jen vzpomenu, jak velice jsem zhřešil, jak nesmírně jsem byl pokoušen a jak velmi jsem se bál, že navěky zahynu! Hned to v mé duši vyvolá vzpomínku na velikou pomoc, velikou podporu, které se mi z nebe dostalo, a na nesmírnou milost, kterou Bůh udělil takovému bídákovi, jako jsem já.
Mé drahé děti, připomínejte si dny dávnověké a pradávná léta, připomínejte si rovněž své noční písně a přemítejte v srdci, Žalm 77; 5, 6, 7, 8, 9, 10, 11, 12. Ano, pátrejte pilně, a ať žádný kout nezůstane neprohledán, neboť v tom spočívá skrytý poklad, a je to poklad vašich prvních zkušeností s milostí Boží vůči vám. Připomeňte si, pravím vám, slovo, které vás ponejprv uchvátilo, vzpomeňte, jak vás mučily výčitky svědomí a strach ze smrti a pekla, nezapomeňte ani na slzy a modlitby, které jste vysílaly k Bohu, ani na to, jak jste úpěnlivě žadonily o slitování u každého živého plotu, kolem kterého jste šly. Cožpak nemáte nějakou svou horu Mizeár, kterou si můžete připomínat? Zapomněly jste na tu uličku, mléčnici, stáj, stodolu a co já vím co ještě, kde Bůh navštívil vaše duše? Připomínejte si rovněž slovo, to slovo, skrze něž Hospodin způsobil, že jste začaly doufat; jestliže jste zhřešily proti světlu, jestliže jste sváděny k rouhání, jestliže se topíte v zoufalství, jestliže si myslíte, že Bůh proti vám bojuje, nebo jestliže jsou nebesa skryta před avším zrakem, pamatujte, že stejně tak na tom byl váš otec; avšak z toho všeho mě Pán vysvobodil.
Mohl jsem se v tomto svém pojednání zeširoka rozhovořit o pokušeních a souženích způsobených hříchem, a rovněž tak o slitování a laskavosti a o tom, jak Bůh jednal s mou duší. Mohl jsem rovněž použít styl mnohem vyšší než ten, který zde užívám, a mohl jsem všechno přizdobit více, než vypadá, že jsem v tomto svém psaní učinil, avšak netroufám si. Bůh si nehrál, když mne chtěl přesvědčit, ďábel si nehrál, když mne pokoušel, a nebyla to hra ani ode mne, když jsem se propadal jako do bezedné jámy, když se na mě sápaly spáry pekla, nesmím si proto hrát ani já, když o těchto věcech vypravuji, nýbrž musím být prostý a věcný a popsat všechno tak, jak se to skutečně událo. Komu se to líbí, ať to přijme, a komu ne, ať napíše něco lepšího. Sbohem.
Mé drahé děti,
za touto pouští naleznete mléko a strdí. Kéž se nad vámi Bůh smiluje a dá, abyste neotálely a vydaly se opanovat zemi.
MILOST PŘEHOJNÁ
největšímu z hříšníků udělená
aneb
Stručné pojednání o tom,
jak nesmírné milosrdenství
projevil Bůh v Kristu
svému nehodnému služebníku
Johnu Bunyanovi.
NEBUDE NA ŠKODU, když vás předem tohoto líčení milosrdného jednání Božího s mou duší v první řadě několika slovy zpravím o svém původu a způsobu svého vychování, aby tak dobrota a štědrost Boží vůči mně mohla být ještě více vyvýšena a umocněna v očích synů člověka.
POKUD JDE tedy o můj rod, byl, jak je mnohým známo, nízkého a bezvýznamného původu; můj otec pocházel z jedné z nejnižších a nejpohrdanějších rodin, co jich jen v zemi je. A proto se zde nemusím, jako někteří jiní, chvástat urozenou krví ani vznešeným stavem podle lidských měřítek, ačkoliv, vezmu-li to kolem a kolem, dobrořečím Bohu na výsostech za to, že mě přivedl na tento svět těmtito dveřmi, abych měl podíl na milosti a životě, které spočívají v Kristu skrze evangelium.
PŘESTO VŠAK, navzdory chudobě a bezvýznamnému postavení mých rodičů, se Bohu zlíbilo vnuknout jim myšlenku, aby mě poslali do školy, a já se naučil číst a psát, kterýchžto dovedností jsem rovněž dosáhl v míře, v níž se jich dostalo také dětem jiných chudobných lidí, ačkoliv ke své hanbě musím vyznat, že se mi velice záhy z hlavy vytratilo to málo, čemu jsem se naučil, a to téměř dočista a dávno předtím, než Pán milostivě započal v mé duši konat dílo obrácení.
POKUD JDE o můj vlastní fyzický život, po dobu, kdy jsem byl ve světě bez Boha, žil jsem opravdu podle běhu tohoto světa a ducha působícího dosud v těch, kteří vzdorují Bohu, Ef 2; 2,3. Těšilo mě být v zajetí ďábla, podrobovat se jeho vůli, 2 Tim 2;26 nechávat se naplňovat veškerou nepravostí, a to všechno rovněž tak silně působilo a projevovalo se v mém srdci i v celém mém životě již od dětství, že bylo jen málo těch, kteří se mi vyrovnali (zejména s ohledem na můj věk, jenž byl útlý, bylo mi jen málo let) jak v klení, proklínání a lhaní, tak v rouhání se svatému Božímu jménu.
ANO, tolik jsem těmto věcem přivykl, tak ve mně zakořenily, že se mi staly druhou přirozeností, což, jak jsem si od té doby uvědomil, Pána natolik uráželo, že mě už od samého dětství strašil a děsil hroznými sny a mučil strašlivými představami: neboť často se stávalo, že poté, co jsem celý den prožil v hříšném konání, jsem byl na lůžku ve spánku nesmírně soužen obavami z ďáblů a zlých duchů, kteří ustavičně, jak jsem si tehdy myslel, usilovali o to odnést si mě s sebou, a těchto obav jsem se nedokázal zbavit.
ROVNĚŽ JSEM byl dnem i nocí převelice sužován a trýzněn myšlenkami na soudný den a třásl jsem se při pomyšlení na strašlivé utrpení v ohni pekelném, neustále se obávaje, že mým údělem nakonec bude skončit mezi těmito ďábly a pekelnými démony, kteří jsou k tomu místu připoutáni řetězy a pouty věčné temnoty.
VŠECHNY TYTO VĚCI, jak říkám, mou duši natolik tížily, a to jsem byl děckem sotva devíti či desetiletým, že jsem uprostřed přemnohých radovánek a dětských marnivostí, obklopen svými lehkomyslnými druhy, býval takovýmito myšlenkami častokrát velice sklíčen a na duši zle ztrápen. Přesto jsem nedokázal dát svým hříchům vale: ba, přepadala mě tehdy taková beznaděj ze života i nebes, že jsem si častokrát přával, aby peklo buď neexistovalo, anebo abych já sám byl ďáblem, domnívaje se, že oni jsou pouhými mučiteli a, musí-li to už být, abych tam opravdu skončil, pak ať jsem raději tím, kdo mučí, než tím, kdo je mučen.
PO NĚJAKÉ DOBĚ tyto hrozné sny ustaly, a já na ně také brzy zapomněl, neboť mé radovánky vzpomínku na ně záhy zaplašily, jako kdyby nikdy ani nebyly. A proto jsem, v souladu se silami přirozenosti, s ještě větší náruživostí nadále povoloval otěže svým žádostem a liboval si ve všelikém přestupování zákona Božího. Takže než jsem vstoupil do stavu manželského, stál jsem v čele všech mládenců, kteří se se mnou přátelili, a sváděl je k všemožným nepravostem a hříchům.
BA NATOLIK hříšné žádosti a vášně těla ovládaly mou nebohou duši, že nebýt toho, že tomu zázrak způsobený převzácnou milostí Boží zabránil, byl bych nejen zahynul zasažen rukou věčné spravedlnosti, ale rovněž bych se vystavil možnosti, že na mne dopadne ruka zákonů, jež některé lidi dávají všanc potupě a nepokryté hanbě v očích tohoto světa.
V ONĚCH DNECH se mi myšlenky jakkoliv související s náboženstvím velice příčily. Nedokázal jsem je snést u sebe ani u jiných, a když jsem viděl, jak si někdo čte v knihách, které se týkaly křesťanské zbožnosti, bylo mi, jako by mne vsadili do vězení. Tehdy jsem řekl Bohu: Jdi pryč ode mne, nechci o tvých cestách vědět, Job 21; 14,15. Veškeré rozumné uvažování mi bylo vzdáleno, nebe a peklo sešly mi z očí i z mysli a, pokud jde o spásu a zatracení, na ty jsem skoro ani nepomyslel. Ty znáš, Bože, můj život, mé cesty ti nebyly skryty.
NA JEDNO si však vzpomínám dobře, že totiž, ačkoliv jsem sám dokázal hřešit s tím největším potěšením a bezstarostností i se radovat z nemravnosti svých druhů, přesto již tehdy, viděl-li jsem, jak ti, kdo hlásají dobro, páchají ohavnosti, můj duch se vždy rozechvěl. Jako například jednou, když jsem, ač právě na vrcholu svého hříšného počínání, slyšel klít člověka považovaného za zbožného muže, zasáhlo to mého ducha tak silně, že mě z toho rozbolelo srdce.
BŮH MĚ VŠAK zcela neopustil, byl stále se mnou, ale nepřicházel tentokrát s usvědčováním, nýbrž se svými soudy, avšak i ty byly prolnuty milosrdenstvím. Neboť jednou jsem dostal v moři křeč a jen tak tak, že jsem se neutopil. Jindy jsem v Bedfordu vypadl z člunu do řeky, ale Bůh se nade mnou slitoval a nechal mě naživu. A pak zase, když jsem byl na poli s jedním svým druhem, stalo se, že přes cestu lezla zmije a já, maje v ruce hůl, jsem ji praštil přes hřbet a omráčil ji, vypáčil jí ústa holí a prsty jí vytrhl jedový zub, a kdyby se nade mnou Bůh neslitoval, mohl jsem si svým nebezpečným počínáním přivodit smrt.
NA NÁSLEDUJÍCÍ událost rovněž vzpomínám s vděčností: ještě když jsem sloužil v armádě, byl jsem spolu s ostatními vybrán, abych šel na nějaké místo, které jsme měli oblehnout, ale právě když jsem se chystal odejít, někdo z posádky si přál jít místo mne, s čímž jsem souhlasil, a on mne nahradil, a na místě obležení, zatímco stál na stráži, zasáhla ho do hlavy kulka z muškety a on zemřel.
JAK JSEM ŘÍKAL, byly zde soudy i milosrdenství, ale ani jedno ani druhé neprobudilo mou duši k spravedlnosti, a tak jsem nepřestával hřešit a stál jsem v čím dál větší vzpouře vůči Bohu a stále méně mi záleželo na vlastním spasení.
BRZY NATO jsem změnil svůj stav a oženil jsem a měl jsem to štěstí, že jsem si vybral za manželku ženu, jejíž otec byl považován za zbožného; začali jsme spolu žít v takové chudobě, jskou si lze jen stěží představit (ze zařízení domácnosti jsme měli všeho všudy jen mísu a lžíci), ona však k tomu přinesla s sebou do našeho manželství knihy Sprostného člověka cesta k nebi a Život v zbožnosti, které jí po sobě zanechal její otec, když zemřel. V těchto dvou knihách jsem si s ní občas čítával a v nich jsem rovněž nalezl některé věci, které pro mne byly určitým způsobem potěšující: (to vše však přesto, že jsem ničemu z toho nevěřil). Ona mi také častokrát vyprávěla o zbožnosti svého otce a o tom, jak káral a napravoval zlořády ve vlastním domě i u svých bližních, jaký přísný a svatý život vedl, dokud byl naživu, a to v slovech i činech.
TAKŽE TYTO KNIHY na toto téma, ač se nedotkly mého srdce, aby v něm vzbudily poznání žalostného a hříšného stavu, v němž jsem se nacházel, přece ve mně zasely určité touhy po zbožnosti, takže jsem se, z neznalosti ničeho lepšího, velice horlivě zapojil do náboženského života té doby, to jest, chodil jsem dvakrát denně do kostela, a to s těmi nejhorlivějšími, a tam jsem velice zbožně odříkával a zpíval to, co ostatní; svého bezbožného života jsem však nezanechal. Nicméně jsem byl tak přemožen duchem pokrytectví, že jsem s horlivou zbožností choval přenáramnou úctu ke všem věcem, které měly nějaký vztah ke kostelu (k oltáři, knězi, kostelníkovi, ornátům, bohoslužbě a kdovíčemu ještě), jelikož jsem všechny tyto věci měl za svaté jen proto, že se nacházely v kostele, a zejména pak jsem považoval kněze a kostelníka za nesmírně blažené a nepochybně velice požehnané lidi, neboť, jak jsem si tehdy myslel, jsou přece Božími služebníky a těmi nejpovolanějšími v celém svatém chrámu, aby v něm vykonávali jeho práci.
TOTO VYSOKÉ MÍNĚNÍ o nich v mé mysli zanedlouho natolik zbytnělo, že mi stačilo vidět kněze (byť odpornějšího a zkaženějšího by člověk pohledal), a už před ním můj duch klesal, klaněl se mu a věšel se na něj, ba myslil jsem si, že ze samé lásky, kterou k nim chovám (v domnění, že jsou služebníky Božími), bych si jim mohl lehnout k nohám a nechat je, aby po mně šlapali. Natolik mne omámila a očarovala důstojnost jejich úřadu, jejich oděv a práce, kterou vykonávali.
POTÉ,co jsem takto žil po určitou dosti dlouhou dobu, přišla mi na mysl jiná myšlenka a to ta, zda pocházíme z Izraelitů, nebo ne: neboť, když jsem se z Písma dozvěděl, že kdysi byli vyvoleným národem Božím, pomyslel jsem si, že má duše by musela být blažená, kdybych k tomuto národu patřil. Takže, jak říkám, se ve mně probudila veliká touha zjistit odpověď na tuto otázku, avšak nedokázal jsem přijít na to, jak by to mělo být: nakonec jsem se tedy otázal svého otce, který mi řekl: Ne, nepocházíme, takže jsem hned klesl na mysli, pokud jde o naděje v tomto ohledu, a tak to i zůstalo.
AVŠAK CELOU TUTO DOBU jsem si neuvědomoval nebezpečí a zlo spočívající v hříchu. Bylo mi vzdáleno pomyšlení, že hřích povede k mému zatracení, ať již se přidržím jakéhokoliv náboženství, nebudu-li zakotven v Kristu: ba ani jsem na něj nikdy nepomyslil, ani na to, zda byl či ne. A tak člověk, když je slepý, bloudí a unavuje se marnostmi, neboť nezná cestu do Božího města. Kaz 10; 15.
JEDNOHO DNE však náš farář (kromě jiného) kázal o zachovávání sabatu a o tom, jak je špatné jej porušovat, ať prací, zábavou či jakkoliv jinak. (A já byl navzdory své víře člověkem, který si v nejrůznějších hříšných zábavách velmi liboval, a zejména neděle byla dnem, kdy jsem jim povoloval uzdu.) Mé svědomí proto bylo jeho kázáním otřeseno, neboť jsem se domníval, a byl jsem o tom přesvědčen, že to kázání držel schválně, aby mi ukázal mé špatné konání, a tehdy jsem zakusil, co je vina, což se mi nikdy předtím, jak daleko jen mé vzpomínky sahají, nestalo; v tu chvíli mě to velice soužilo a po kázání jsem pak šel domů s velikým břemenem na duši.
NA OKAMŽIK to vzalo vítr z plachet mým nejlepším radovánkám a dalo hořkou příchuť všemu, co mne kdysi těšívalo; netrvalo to však dlouho, neboť sotva jsem se dobře najedl, nepříjemný pocit se mi začal z mysli vytrácet a mé srdce se vrátilo ke svým starým cestám. Ach, jak jsem byl rád, že mám tu nepříjemnost z krku, že jsou palčivé plameny uhašeny a já mohu znovu bezuzdně hřešit! Proto, když jsem své tělo nasytil jídlem, setřásl jsem kázání z mysli a s nesmírným potěšením se navrátil ke svým starým obyčejům a jal se jako dříve holdovat zábavám a hrám.
AVŠAK JEŠTĚ TÉHOŽ DNEjsem hrál špačka a právě jsem špačka jednou ranou vymrštil z důlku a chystal se jej udeřit podruhé, když tu se z nebe náhle ozval hlas, který zasáhl mou duši slovy: Chceš opustit své hříchy a přijít do nebe, nebo si chceš své hříchy ponechat a jít do pekla? Ta slova ve mně vyvolala nesmírný zmatek, i nechal jsem špačka ležet na zemi, vzhlédl jsem k nebi a zdálo se mi, jako bych svým vnitřním zrakem spatřil Pána Ježíše, jak na mne shlíží a plane nade mnou rozhořčením a jako by mi přísně hrozil nějakým strašlivým trestem za tyto a jiné moje bezbožné činy.
SOTVA JSEM SI TOTO UVĚDOMIL,už můj duch zcela ovládla následující myšlenka (neboť při výše zmíněných slovech mi opět vyvstaly před očima mé hříchy): že jsem mnohokrát těžce zhřešil a že je nyní již příliš pozdě vzhlížet k nebi, neboť Kristus mi neodpustí a má provinění mi nepromine. Potom jsem se o tom také jal přemítat, a když jsem tak o tom uvažoval a bál se, aby tomu tak nebylo, cítil jsem, jak se mi srdce svírá zoufalstvím, neboť jsem dospěl k názoru, že je příliš pozdě, a proto jsem se v duchu rozhodl, že budu hřešit dál. Říkal jsem si totiž, že, je-li tomu tak, situace, v níž se nacházím, je zajisté beznadějná: beznadějná, jestliže svých hříchů zanechám, a právě tak beznadějná, jestliže v nich budu pokračovat: nelze jinak, než že budu zatracen, a musí-li tomu tak být, ať jsem raději zatracen pro mnoho hříchů než jen pro několik.
A TAK JSEM STÁL uprostřed rozehrané hry přede všemi, kdo tam tehdy byli, neřekl jsem jim však nic, nýbrž jsem se, jak pravím, poté, co jsem dospěl k tomuto závěru, vrátil zoufale ke své zábavě a dobře si pamatuji, jak tenkrát toto zoufalství natolik zachvátilo mou duši, až jsem nabyl přesvědčení, že nikdy nebudu moci dosáhnout jiné úlevy než té, kterou mi skýtá hřích, neboť nebesa jsou již ztracena, takže na ně nemá smysl vůbec pomýšlet, i nacházel jsem v sobě velikou touhu užít si dosyta hříchu a pořád jsem zkoumal, jaký hřích bych ještě mohl spáchat, abych mohl okusit jeho sladkosti, a chvátal jsem, seč jsem byl, naplnit si břich jeho lahodností, abych snad nezemřel dříve, než dosáhnu toho, po čem toužím: neboť toho jsem se bál nesmírně. Vyznávám před Bohem, že v těchto věcech nelžu ani si nic z toho, co zde vyprávím, nevymýšlím: takové silné a z celého mého srdce pramenící skutečně byly mé touhy, dobrý můj Pane, jehož milosrdenství je nezbadatelné, odpusť mi má provinění.
(A JSEM SI NAPROSTO JIST,že toto ďáblovo pokušení je u nebohých lidských tvorů obvyklé více, než si mnozí uvědomují; a to přemáhá jejich ducha otupělostí svědomí a hanebností a lhostejností srdce, kteréžto rozpoložení on ustavičně a lstivě naplňuje tak velkým zoufalstvím, že jsou stále v skrytu duše přesvědčeni, že pro ně již není žádné naděje, ačkoliv jejich duše pocitem viny příliš stíhány nejsou; neboť oni milují hříchy a za nimi půjdou. Jer 2; 25 & 18; 12.)
A TAK JSEM HŘEŠIL dál s velikou lačností mysli a v ustavičných obavách, že se hříchem nenasytím tak, jak bych chtěl – tak tomu se mnou bylo ještě asi měsíc nebo i déle. Ale jednoho dne, když jsem stál u okna sousedovy dílny a tam jsem klel a nadával a dělal různé ztřeštěnosti, jak bylo mým oblíbeným zvykem, seděla uvnitř také paní domu a slyšela mě. A ačkoliv ona sama byla velice nevázaná a bezbožná ženština, přece prohlásila, že se celá roztřásla, když slyšela, jak strašně kleji a nadávám já. A také mi řekla, že co se klení týče, jsem ten nejbezbožnější člověk, jakého kdy v životě slyšela, a že tímto svým počínáním bych byl schopen zkazit mládež v celém městě, kdyby se dostala do mojí společnosti.
TOTO POKÁRÁNÍ mě umlčelo a způsobilo, že jsem se v duchu zastyděl, a to, jak jsem si říkal, rovněž před Bohem na nebesích: takže, jak jsem tam tak stál se sklopenou hlavou, přál jsem si z celého srdce být zase malým dítětem, aby mě otec mohl naučit mluvit bez toho odporného klení, neboť, říkal jsem si, jsem tomu tak navyklý, že doufat v nápravu je naprosto marné, neboť jsem si myslel, že v mém případě už není vůbec nikdy možná.
JAK K TOMU DOŠLO, nevím, ale od té doby jsem přestal klít, což i mne samého velmi udivovalo, a zatímco dříve jsem nedokázal ani promluvit, aniž jsem jedním zaklením řeč začal a druhým ji zakončil a dodal tak svým slovům větší váhy, nyní jsem se bez toho obešel a mluvilo se mi lépe a má řeč byla pěknější než kdy předtím: a to vše v době, kdy jsem ještě nepoznal Ježíše Krista ani nezanechal svých radovánek a her.
AVŠAK NEDLOUHO POTOM jsem se dostal do společnosti jednoho chudého muže, který otevřeně vyznával svou víru a který, jak mi tehdy připadalo, mluvil pěkně o Písmu a věcech týkajících se víry: takže, jelikož se mi zalíbilo to, co říkal, sáhl jsem po Bibli a začal nacházet velkou zálibu v četbě, zejména však v jejích historických knihách – neboť pokud jde o Pavlovy Listy a podobné části Písma, nedokázal jsem jim přijít na chuť, nevěděl jsem totiž doposud nic ani o nepravostech vyplývajících z mé tělesnosti ani o potřebě a důležitosti Ježíše Krista pro mou spásu.
A TAK SE STALO, že jsem začal s jakousi vnější nápravou, jak v tom, co jsem říkal, tak v tom, jak jsem žil, a prostředkem, který mi měl na mé cestě do nebe pomoci, měla být Boží přikázání, a tato přikázání jsem se rovněž usilovně snažil dodržovat; někdy se mi zdálo, že je dodržuji dosti dobře, a to mě uspokojovalo, přesto však jsem jedno z nich tu a tam porušil a zatížil si tak svědomí, ale pak jsem se kál a omlouval se za to a sliboval Bohu, že příště už se polepším, a znovu jsem si vyprosil pomoc, poněvadž tehdy jsem měl za to, že činím Bohu radost tak jako kdokoliv jiný v celé Anglii.
TAKTO TO SE MNOU POKRAČOVALO asi rok a celou tu dobu mě naši sousedé považovali za velice zbožného člověka, nového a náboženství oddaného, a velice se divili, když viděli, jak veliké a úžasné proměny můj život a mé chování doznaly, a vpravdě tomu tak bylo, přestože jsem doposud nepoznal ani Krista ani milost, ani víru ani naději, a je pravdou, jak jsem si dobře uvědomil později, že kdybych byl tehdy zemřel, bylo by to se mnou bývalo dopadlo opravdu hrozně: inu, jak říkám, tento stav pokračoval asi dvanáct měsíců nebo více.
JAK ALE ŘÍKÁM, moji sousedé žasli nad tímto mým velikým obrácením od nesmírné bezbožnosti k čemusi podobajícímu se mravnému životu: a po pravdě řečeno, nebylo ani divu, neboť toto mé obrácení bylo tak velké, jako kdyby pomatenec přišel k rozumu. A tak mě tedy začali chválit, velebit a hovořit o mně dobře, jak přede mnou, tak v mé nepřítomnosti. Nyní se ze mě, jak říkali, stal správný a počestný muž. Ach, jak velice mi udělalo dobře, když jsem se dozvěděl, že o mně takto hovoří a smýšlí. Vždyť ačkoliv jsem pořád ještě nebyl ničím jiným než ubohým, napěkno nalakovaným pokrytcem, přece se mi moc líbilo, když se o mně mluvilo jako o člověku, který je doopravdy zbožný. Byl jsem na svou zbožnost hrdý a vše, co jsem dělal, jsem dělal buď proto, aby na mě lidé dobře pohlíželi, anebo aby o mně dobře hovořili: inu, jak říkám, tento stav trval asi dvanáct měsíců nebo více.
A MUSÍM vám ještě říct, že před tím , než se toto stalo, činilo mi veliké potěšení zvonit na kostelní zvon, jelikož však mé svědomí začalo být citlivé, řekl jsem si, že zabývat se něčím takovým je pouhá marnost, a proto jsem se přiměl k tomu s tím přestat, přece však po tom má mysl dychtila, a proto jsem se chodíval do zvonice dívat, avšak zvonit jsem se již neodvažoval. Říkal jsem si sice, že se to k víře také nehodí, ale přemohl jsem se a díval jsem se dál. Nedlouho po tom mě napadlo: Co kdyby jeden ze zvonů spadl? Od té doby jsem si chodíval stoupnout pod hlavní trám, který byl položen od jedné stěny zvonice k druhé, a říkal jsem si, že tam mohu stát v bezpečí. Ale pak jsem si zase pomyslel, že pokud by zvon spadl v okamžiku, kdy je vychýlen, mohl by napřed narazit do zdi a potom se odrazit a spadnout na mě a stejně mě zabít, trám netrám, a proto jsem raději stával ve dveřích zvonice. Tam, říkal jsem si, jsem už dostatečně v bezpečí, neboť kdyby teď zvon spadl, mohu vždycky vyskočit na tyto silné zdi a zachránit se.
TAKŽE PO TOM, co se toto stalo, stejně jsem se chodíval dívat, jak jiní zvoní, ale nešel jsem dál než ke dveřím zvonice. Pak mě ale napadlo, co kdyby náhodou spadla samotná zvonice, a tato myšlenka (ona přece může spadnout, proč by ne?) mi, když jsem tam tak sedával a díval se, ustavičně tak lomcovala myslí, že jsem se neodvážil stát ani u dveří do zvonice, nýbrž jsem byl nucen utéci ze strachu, že mi může spadnout na hlavu.
PAK TADY BYLO moje tancování. Trvalo celý rok, než jsem se ho dokázal dočista vzdát, ale kdykoli jsem za celou tu dobu slovem či skutkem učinil něco, o čem jsem se domníval, že to je dobré, v mém svědomí se rozhostil veliký pokoj a v duchu jsem si říkal, že Bůh nemůže jinak než mít ze mne radost, ba, abych se vyjádřil úplně přesně, domníval jsem se, že z žádného člověka v Anglii nemůže mít Bůh větší radost než ze mě.
JÁ NEŠŤASTNÍK jsem však celou tu dobu neznal Ježíše Krista a ve snaze zajistit si vlastní spravedlnost bych byl v tomto stavu bídně zahynul, kdyby mu Bůh ve svém milosrdenství nevyjevil víc o mé tělesnosti.