Ukázka z knihy:
PROMLUVA KE ČTENÁŘI
Poté, co Bůh vydal Babylon a jeho vladaře do rukou králů médských a perských, počali se Židé osvobozovat z jejich dlouhého a strastiplného vazalství: Neboť Nabuchodonozor a jeho synové je krutě zotročili a drželi v zajetí. Avšak Bůh pohnul srdci králů, kteří po nich nastoupili, aby vydali prohlášení, že Židé smějí odejít domů, a vystavět své město, chrám, atd., a uctívat svého vlastního Boha podle jeho vlastního zákona (2. Paralipomenon 30,6; Ezdráš 1). Protože bych ale nechtěl být rozvláčným ve výčtu citátů k ozřejmění této skutečnosti, spokojím se pouze s jediným, jenž končí krátkým ustanovením, které čteme v sedmé kapitole Ezdráše, verš 26.: „Nad každým, kdo nebude svědomitě zachovávat zákon tvého Boha a zákon královský, bude vynesen rozsudek smrti nebo vyhnanství, peněžité pokuty nebo vězení.“ Takový je závěr listu, který král Artaxerxes dal knězi a znalci zákona Ezdrášovi, když mu poskytl své pověření a dovolil mu opustit Jeruzalém, aby vystavěl chrám a přinesl v něm oběť Bohu, jehož příbytek je v Jeruzalémě. A příkaz to byl jak útěšný, tak i příkrý; útěšný pro Ezdráše a jeho doprovod, ale příkrý pro jeho nepřátele. Nyní pak předkládám celé znění tohoto dopisu.
Artaxerxes, král králů, knězi Ezdrášovi, znalci zákona Boha nebes: Rozhodnutí. Nuže: Vydal jsem rozkaz, že každý z izraelského lidu, z jeho kněží a levitů v mém království, kdo touží jít do Jeruzaléma, může jít s tebou, protože jsi vyslán králem a jeho sedmi rádci, abys dohlédl na Judsko a na Jeruzalém podle zákona svého Boha, který máš v ruce. Doneseš tam stříbro a zlato, které král a jeho rádcové dobrovolně obětovali Bohu Izraele, jehož příbytek je v Jeruzalémě, i všechno stříbro a zlato, které dostaneš po celé babylonské krajině spolu s dobrovolnými obětmi lidu a kněží, kteří je budou dobrovolně obětovat pro dům svého Boha v Jeruzalémě. Za to stříbro svědomitě nakoupíš býky, berany a beránky s příslušnými obětními dary a úlitbami a budeš je obětovat na oltáři v domě vašeho Boha v Jeruzalémě. Se zbytkem zlata a stříbra učiňte, co ty a tvoji bratří budete pokládat za dobré, v souladu s vůlí vašeho Boha. Předměty, které jsou ti předány pro službu v domě tvého Boha, odevzdej před Bohem v Jeruzalémě. Ostatní své výdaje za potřeby pro dům tvého Boha uhradíš z královské pokladny. Já, král Artaxerxes, jsem vydal rozkaz pro všechny strážce pokladu v Zaeufratí: Všechno, oč vás požádá kněz Ezdráš, znalec zákona Boha nebes, ať je svědomitě vykonáno, až do jednoho sta talentů stříbra, do sta kórů pšenice, do sta batů vína a sta batů oleje, a soli bez omezení. Všechno, co rozkáže Bůh nebes, ať se přesně vykoná pro dům Boha nebes, aby se nerozlítil na královo království a na jeho syny. Buď vám také známo, že žádnému knězi ani levitovi, zpěvákovi, vrátnému, chrámovému nevolníkovi a služebníku Božího domu se nesmějí vyměřit daně, dávky z úrod a jiné poplatky. Ty, Ezdráši, podle moudrosti svého Boha, která je ti svěřena, ustanovíš soudce a rozhodčí, kteří budou rozhodovat pře všeho lidu v Zaeufratí, totiž všech, kteří se znají k zákonům tvého Boha. A kdo je neznají, ty budete vyučovat. Nad každým, kdo nebude svědomitě zachovávat zákon tvého Boha a zákon královský, bude vynesen rozsudek smrti nebo vyhnanství, peněžité pokuty nebo vězení. (Ezdráš 7,12–26)
To je tedy ten dopis; a nyní jeho účel. Za prvé z pohledu obecného. Za druhé, z hlediska konkrétního.
Obecný účel dopisu je tento: Znalec zákona Ezdráš obdržel od krále povolení, aby šel do Jeruzaléma a vystavěl chrám Boží a obětoval v něm podle zákona. Kromě toho obdržel i pověření pro královské místodržitele, pokladníky a správce na oné straně řeky Eufratu, které se týkalo Ezdrášova díla, jež se mělo konat podle králových příkazů.
Uvažujme o celé záležitosti rovněž konkrétně, tedy 1. Pokud jde o charakter povolení, které dal král Ezdrášovi a jeho bratřím. 2. Pokud jde o královo povolení v souvislosti s jejich budováním chrámu a způsobem bohoslužby. 3. S odkazem na královu velkodušnost a dary na stavbu chrámu, a na pravidla, která se měla dodržovat. 4. Pokud jde o způsob, kterým král rozhodl, že by měli vládnout ve své zemi. 5. Co se týče králova pověření vydaného jeho úředníkům, aby nebránili Ezdrášovi v jeho díle. 6. A konečně, ohledně královy hrozby a rozkazu vykonat soud, kdyby dílu někdo bránil.
Za prvé, pokud jde o typ povolení, které vydal král Ezdrášovi a jeho bratřím, že smějí jít do Judska budovat chrám, mělo takový charakter, že podle něho nebyl nikdo nucen, ale každému Židovi byla ponechána volba, zda půjde nebo zůstane. Jde o tato slova: „Artaxerxes, král králů, knězi Ezdrášovi, znalci zákona Boha nebes: Rozhodnutí. Nuže: Vydal jsem rozkaz, že každý z izraelského lidu, z jeho kněží a levitů v mém království, kdo touží jít do Jeruzaléma, může jít s tebou“ (verše 12, 13).
Tak blahosklonný tehdy král byl: vydal nařízení, že všichni ze zajatých Židů, všichni z jejich kněží a levitů, kteří by se chtěli vrátit do své země a stavět tam chrám a v něm obětovat, mohou jít: král nebude nikomu bránit, nikoho nutit, ale ponechá jim svobodu, aby se zařídili podle svého.
Za druhé, pokud jde o královo pověření v souvislosti s budováním a způsobem bohoslužby, nemělo se tam dělat nic, co by nebylo podle zákona Boha Ezdrášova, který byl v jeho rukou (verš 14). Proto když Ezdráš přišel do Jeruzaléma, měl provést šetření ohledně Judey a Jeruzaléma, a tak zvěděl, co bylo třeba, aby tamní chrám a bohoslužba odpovídaly zákonu jeho Boha. Rovněž když se chystali stavět nebo obětovat, všechno se mělo konat tak, jak přikázal Bůh nebes (verš 23): Ano, toto vyhlásil král a jeho sedm rádců.
Za třetí, pokud jde o královu velkodušnost vůči stavbě toho domu, atd., byla vskutku veliká. Král daroval stříbro, zlato, býky, berany, beránky; s pšenicí, vínem, olejem a solí (verše 17, 22); ale třebaže by z titulu své královské moci mohl, přesto nevydal rozkazy, jak konkrétně by věci měly být urovnány, ale nechal vše zcela na knězi Ezdrášovi, aby jednal výhradně podle vůle, slova nebo zákona Boha (verš 18).
Za čtvrté, pokud jde o skutečnost králova rozhodnutí, že by měli Židé vládnout ve své zemi, a to podle svých vlastních zákonů; ano, král přikázal knězi Ezdrášovi, aby podle moudrosti svého Boha ustanovil úředníky a soudce, kteří by mohli soudit všechen lid, atd. Pouze mu stanovil, aby jmenoval takové, kteří znají zákon jeho Boha. Král rovněž připojil, že by tito lidé měli učit ty, kteří zákon neznají.
Za páté, pokud jde o úředníky, vydal jim král nařízení, aby tomuto dílu nebránili, ale podporovali ho. Měli však práci podporovat, nikoli se jí sami chopit (to bylo vyhrazeno přímo Židům, zejména pak Ezdrášovi), a měli Ezdrášovi neodkladně dávat ty věci, které král přikázal, totiž stříbro a obilí, víno, olej a sůl, pro jejich potřeby; a Židé s tím měli nakládat v souladu se zákonem svého Boha. Dále úředníci neměli uvalovat poplatky, daně nebo cla na kněze, levity, zpěváky, vrátné, chrámové nevolníky nebo služebníky (verše 20–22).
Za šesté, a nyní přicházíme k závěru, totiž ke králově hrozbě a rozkazu vykonat soud nad těmi, kteří neposlouchají zákon Ezdrášova Boha anebo zákon krále.
Shrnuji s ohledem na to, co bylo výše řečeno:
1. Že král nepodrobil Židy žádnému zákonu, knězi nebo lidu; ale odkázal je plně jejich vlastnímu zákonu, jejich duchovním správcům a lidu: Všem, kteří byli součástí zákonů Božích, kněžím, Božímu lidu, pokud jde o stavbu jejich chrámu a uctívání jejich Boha.
2. Král nenutil tento lid, aby šel do své země, stavěl tam chrám, či konal tam bohoslužbu, a to ani královským zákonem ani prostřednictvím jejich vlastního zákona; ale ponechal Židům na vůli, aby ve své zemi činili, co se slušelo.
3. Král proto nepřidal žádný vlastní zákon, ani předepsané bohoslužby, ani to nepožadoval na Židech.
Vy však řeknete, na čem se potom ty hrozby a příkaz k trestu vůbec zakládaly? Odpovím, že na předpokládaném přestoupení dvou zákonů. Ten Žid, který by v Jeruzalémě rebeloval proti zákonu Páně, byl ve své zemi králem ponechán, aby byl potrestán týmž zákonem a tresty v něm obsaženými. A ten královský úředník, který by odmítal zachovávat královské zákony, který by odmítal poskytovat Židům věci, jež král nařídil, a který by přesto požadoval cla a poplatky, které král zakázal, by měl být potrestán podle králova zákona, buďto smrtí nebo vyhnanstvím nebo konfiskací majetku či vězením.
A pokud by všichni králové udíleli takovou svobodu, totiž že by se Boží lid spravoval sám ve svých chrámech a při svých bohoslužbách, jak věřící tomu sami vyrozumívají ze zákona svého Boha, bez lidských dodatků, a pokud by všichni králové postihovali týmž trestem ty ze svých opovážlivých služebníků, kteří by tomuto dílu bránili, jak i chrabrý král Artaxerxes trestal své služebníky; kolik nepřátel Židů by do této doby bylo pověšeno, vypovězeno, jejich majetek by byl ve prospěch krále zkonfiskován anebo by skončili ve vězení! Avšak to si nepřejeme; my pouze žádáme, aby tento králův dopis byl vzat v potaz a nám aby bylo dovoleno konat to, co je v něm povoleno a nařízeno: a pokud bychom dělali opak, nechť jsme odsouzeni podle Božího zákona, jsme-li jeho služebníky, a podle zákona krále, jsme-li jeho poddanými; a pak si nebudeme nikdy stěžovat.
Nemohu si ale nevšimnout, jak pěkně si v této věci někteří počínají, ti, kteří se snaží Písmo zároveň podbarvit svou záští, neznalostí a pomstychtivostí a současně vykřikují, zákon Boží a zákon krále, když se přitom neohlížejí v souladu s tímto textem ani na zákon Boží ani na zákon krále: Zákon Boží neplní, protože nás nechtějí propustit, abychom si sami uspořádali a řídili svou chrámovou službu a oběť. A nenaplňují ani zákon krále, který je vyprázdněn, ipso facto, jakýmkoli zákonem, který odporuje slovu Božímu; ale poněvadž oni sami tak jednají, chtějí nutit nás, abychom jednali stejně.
Než půjdu dále, rád bych ještě znovu připomněl upřímnou otevřenost krále Artaxerxe, která jeho jednání doprovázela, když vydal Židům toto propuštění a pověření, protichůdné (pokud on nějaké měl) k jeho vlastnímu národnímu náboženství; ano, i umenšující jeho vlastní příjmy. Mám dojem, že on mohl mít své vlastní náboženství; a to nikoli židovské, protože byl přece pohan; a nikde nečteme o jeho přestupu k náboženství židovskému. Pravda, král hovořil s úctou o Bohu Izraele a jeho chrámové službě i obětech, podobně jako několik dalších králů; ale to nedokazuje, že by přestoupil k tomuto náboženství.
Je zřejmé, že jeho příjem byl umenšen; jelikož je zprostil daní, poplatků a cel, jak již bylo zmíněno předtím; ani nepovažuji za správné se domnívat, že král tyto dávky nepožadoval od jejich bratří. Leč my smíme vidět, co Pán může konat; co se totiž mělo stát, vložil do králova srdce Bůh nebes (verš 27). Nepovstalo to tudíž jen z přirozenosti: nebyla to větší laskavost krále Kýra nebo Dareia, o níž jsme četli na začátku této historie. Jako vložil Bůh do srdcí bezbožných králů Babylonu, aby utlačovali jeho církev a lid pro jejich hříchy, tak vložil do srdcí králů médských a perských, aby se stali, v jistém smyslu, jejich zachránci; aby je přestali utlačovat, aby jim sejmuli jho a nechali je svobodně jít. Vskutku, byl to tentýž Artaxerxes, který nechal toto Boží dílo přerušit (kap. 4), a také patřil k těm králům, kteří zničili Babyloňany; neboť to ještě neznamenalo, že Bůh začíná vysvobozovat svůj lid, a že tedy jejich vysvobození se musí uskutečnit bez přerušení či odkladu. Protestanti ve Francii se dříve těšili větší přízni než u svého současného vladaře; přesto pochybuji, že Bůh učiní ten roh také jedním z nich (v jeho době) aby (vskutku) pojal v nenávisti tu nevěstku [Zjevení 17,16]. Jako je hříchy Božího lidu přivedly do zajetí; tak je tam jejich hříchy mohou držet; ano, když nastane čas, že je milost musí odtud vyvést, osel, který táhne vozík, může přesto klopýtat; a hrbolatá cesta jím může zle otřásat. Ale nebesa vládnou a získávají vládu; a ať již tím či jiným způsobem, jako se zdálo, že zajetí Izraele potrvá, tak v určený čas pominulo; způsobem Bohu nejmilejším, pro Izraelce nejpřínosnějším, a pro jejich nesmiřitelné nepřátele nejvíce ohromujícím. A tak by toto mělo nabádat k tichosti a trpělivosti ty, kteří dosud přebývají tam, kde ona žena sedí. [Zjevení 17,15]
K tichosti: Protože Bůh vládne, a má konečné rozhodnutí nad věcmi. Krom toho se jedná o jakýsi druh obžalování jeho moudrosti, totiž být nespokojený s tím, kdo je v přítomnosti u kormidla. A nad to všechno by se mu nelíbilo, když by hledali nebo se uchylovali k odplatě za strpěná bezpráví, nebo pracovali na svých vlastních vysvobozeních; protože to je dílo Boží, a on je bude s těmito králi konat: není ani slabý, ani nepromešká příležitost; ani nespí, ale bdí, a vyčkává, neboť je milostivý.
Rovněž by je to mělo učit trpělivosti a soustředění na to, čím mají v přítomnosti projít. Ať čekají na Boha; nechť trpělivě čekají na lidi, a trpělivě snášejí ovoce svých vlastních prohřešků; a to, i kdyby tímto ovocem nebylo nic jiného než je zpožďování vytouženého milosrdenství, neboť již to samotné je nadmíru pokouší a drtí a láme jejich trpělivost, pokud se jim současně nedostává od Boha nebes ustavičné pomoci a každodenní vzpruhy.
A ještě než toto uzavřu, dovolte mi také přidat jedno slovo navíc; totiž vyzvat je, aby se rozhlédli, a třeba tak spatřili to, co možná Bůh činí mezi Babylóňany v přítomnosti.
Když za starých časů přivedl Bůh svůj lid do Babylonu, dával mu zakoušet tak mimořádné věci, které mu v jejich vlastní zemi nikdy neprokazoval. A není tam nyní opravdu nic, z čeho by poznali, že nejsou ještě vysvobozeni z útlaku, čeho by se mohli chytit a žasnout? Cožpak záchrana nic neznamená? Cožpak zmatení a popletení nepřátel Božího lidu není ničím? Za dnů [Krvavé] Marie se zde doma zpívaly v žáru utrpení tak sladké písně, tak sladké tóny jim odpovídaly z vězení, a taková zde byla prozíravost, že uhlíky z hořícího ohně padaly tu a tam na hlavy těch, kteří nenáviděli Boha. A to mohlo promlouvat, a nepochybně i promlouvalo k těm, kteří přece jen moudře uvažovali o Božím konání, aby nabyli přesvědčení, že Bůh byl přesto nablízku a stál při pohrdaném a utlačeném lidu.
Končím pak nejprve slovem rady a pak slovem varování.
Za prvé, dovolte mi vylepšit náš krok po cestě nápravy, která je cestou k uspíšení pádu Antikrista. Duchovní potřebují napravení, jednotlivé kongregace potřebují napravení, přestože mají jen několik církevních členů, ale potřebují napravení. Těchto dvacet let jsme zakrňovali, jak co se týče principů, tak i života; a dorostli jsme do ohromující podoby se světem, jak vzhledem k náboženství, tak i vzhledem k společenským způsobům: Ano, mohu říci, tak povrchní byly církve ve vyučování těch, které přijaly do společenství; a tak lehkomyslní byli ti přijatí, vzhledem k pohnutkám svého vstupu do církví, že většina členů bude nyní na některých místech, zdá se, ztracena; a přitom tyto církve stojí s rukama na ústech, a jsou, jako kdyby nebyly, a netroufají si anebo nemohou tomu odpomoci.
Mým druhým slovem je slovo varování.
1. Dejte pozor na přivírání očí nad vlastní vinou: »Kdo kryje svá přestoupení, nebude mít zdar.« [Přísloví 28,13] To je případ jistých lidí. Když hledají, pokání zůstává daleko od nich; chtějí jen zavírat oči nad svou vinou, potěšovat sebe sama představami o vysvobození z přítomných těžkostí, a tak zůstanou s tím proudem hříchu, který vniká do jejich rodin, osob a vyznání, a setrvávají ve stavu nekajícnosti: Avšak já vám radím, dejte na to pozor.
2. Dejte pozor, abyste nepřipisovali příčiny svých těžkostí špatnému charakteru vládců. Nemluvím ovšem nyní v narážce na něco jiného, než co je zahrnuto v tomto upozornění: Bůh stojí nade vším, a má srdce všech, dokonce i těch nejhorších lidí, ve své ruce. Lidé s dobrým charakterem způsobují občas nesnáze; a lidé se špatným charakterem přispějí občas církvi Boží k povznesení: Saul přinesl povznesení (1. Samuelova 14,48). David způsobil nesnáz (2. Samuelova 12,10). Achab přispěl k povznesení (1. Královská 21,29). Jóšafat a Chizkijáš občas zase způsobili nesnáze (2. Paralipomenon 19,2; 20,35; 32,25). Proto Bůh není v této záležitosti dobrými či špatnými charaktery lidí nijak ovlivňován; jsou to hříchy nebo pokání jeho lidu, které na zemi činí církev buď šťastnou anebo politováníhodnou.
Říkám proto, dávejte pozor, abyste nesvalovali odpovědnost za obtíže Boží církve na vládce; zejména ne na krále, kteří zřídka sužují církev ze svých vlastních pohnutek. (Říkám, zřídka, protože někteří tak jednají, jako třeba faraon.) Pravím však, nesvalujte příčinu svých obtíží na ně, neboť oni častokrát vidí očima druhých lidí, slyší ušima druhých lidí a konají a činí podle soudů druhých: Tak jednal Saul, když zabil kněze Hospodinovy (1. Samuelova 22,18); a takto jednal Darius, když vhodil Daniela do lví jámy (Daniel 6,7). Avšak spíše usilujte vidět pravou příčinu nesnází, jíž je hřích; a tak získáte způsobilost být ze své tísně vysvobozeni, což se děje pokáním, a nápravou života. Pokud někteří odporují s tím, že Bůh vysvobozuje častokrát jen svou vlastní milostí: Odpovídám, že jim to žádné díky nepřinese; musíme mít přece na mysli, co je naší povinností. Navíc, když Bůh přichází zachránit svůj lid, může odseknout takové odpůrce, budou-li zatvrzelí, jako hříšníky od svého lidu; a může zachránit svou církev, aniž by jim dopřál účast na této záchraně: tak jednal Bůh s mnohými na poušti; a aby vzbuzoval bázeň, bude s mnohými tak jednat při Antikristově pádu.
Nic dalšího však říkat nebudu, než že dosvědčování poslušnosti mému králi, lásky mým bratřím a služby mé zemi, byly důvodem této mojí čmáranice. Sbohem!