Ukázka z knihy:
Jistý bratr, kterého strašlivě mučila komunistická policie a který byl se mnou ve vězení na společné cele, mi vyprávěl tuto příhodu:
Kdysi jsem viděl v cirkuse zajímavou scénu. Své umění se chystal předvést vrhač nožů. V aréně stála jeho žena, na hlavě hořící svíci. Z dálky trefil svíčku, aniž by ženě ublížil.
Později jsem se jí zeptal: „Nebála jste se?“ Odpověděla mi: „A proč? Vždyť mířil na svíčku, ne na mne.“
Myslel jsem na to, když mě mučili. Proč bych měl mít strach z mučitelů? Nebijí mne. Bijí moje tělo. Moje „já“, moje skutečné bytí, je Kristus. Byl jsem posazen na nebeských místech. Této mé pravé bytosti se nemohli dotknout.
Prožil jsem léta nuceného exilu a v srdci jsem měl obrazy takových hrdinů víry. Nyní, při návratu do vlasti, jsem našel téhož ducha v křesťanech se kterými jsem se setkal.
Tuto knihu píšu proto, abych vám pomohl vystoupit do takových výšin.
Po osmi letech v komunistických žalářích v Rumunsku jsem byl propuštěn, ale jen nakrátko. Neuspěl jsem ve zkoušce. Pro komunisty byla moje kázání po propuštění stejně špatná, jako ta před zatčením. Ukázalo se, že vymývání mozku, kterému jsem byl vystaven ve vězení, nebylo příliš účinné. V mé mysli stále slídily „mylné“ náboženské myšlenky. Existovalo jediné řešení – poslat mě zpátky do vězení, tentokrát na pětadvacet let, z nichž jsem si nakonec odseděl jen šest. Celkem jsem ve vězení strávil čtrnáct let.
Kapitán Stanciu z rumunské tajné policie Securitate, který mě vyslýchal při mém druhém uvěznění, byl odpadlý křesťan vychovaný v hluboce věřící rodině. Nyní posílal Boží děti do vězení, aby je usvědčil z omylu. Z jakéhosi neznámého důvodu byl ke mně laskavý. Riskoval vlastní svobodu, kdyby ho někdo uslyšel, jak mi prvního dne pošeptal: „Moji nadřízení udělali strašlivou chybu, když nařídili vaše zatčení. Původně jste byl neznámý pastor malého sboru. Potom jsme vás na osm let poslali do vězení a tím vás proslavili po celé zemi. Teď vás znají všichni křesťané v Rumunsku a v jejich očích jste hrdina. Další věznění vás proslaví i za hranicemi. Byla to chyba.“
Ačkoliv byl nepřítelem evangelia, pronesl proroctví, podobně jako nejvyšší kněz Kaifáš, když odsoudil Ježíše na smrt (Jan 11,50).
Když mě roku 1964 po čtrnácti letech v komunistických žalářích propustili, nesměl jsem se v církvi ani ukázat. Pastýřům sborů, kam jsem se snažil chodit do shromáždění, komunisté vyhrožovali: „Wurmbrand nesmí překročit váš práh – jinak uvidíte!“ Nezbylo mi, než ze země odjet. Odešel jsem se ženou Sabinou a synem Mihaiem v prosinci 1965.
Pětadvacet let jsme byli nuceni být vystěhovalci. Celou tu dobu mi komunisté nepřestali ve svém tisku spílat jako úhlavnímu nepříteli, v zásadě proto, že odhaluji jejich praktiky a také kvůli mé misii do komunistického světa. Bůh mne použil k založení misie odhodlané šířit evangelium v zemích, kde panují ateistické diktatury, a k pomoci pronásledovaným. Napsal jsem knihy, které vyšly ve více než šedesáti jazycích. Déle než dvě desítky let cestuji a káži po celém světě ve službě této misie, která se rozšířila na všechny kontinenty. Opravdu jsem se stal známým po celém světě. Proroctví kapitána Stancia se naplnilo.
Vážím si obecenství s bratry a sestrami všech národností a vyznání, ale mé srdce nikdy nepřestalo toužit po rumunské domovině, po zemi, ke jsem se dvakrát narodil.
Patriotismus dnes není příliš v módě. Ježíš nás učil milovat dokonce i naše nepřátele, ale jak bychom toho byli schopni, pokud nemilujeme především vlastní zemi? A tak na všech mých cestách bylo srdce tlukoucí v mé hrudi krvácejícím srdcem mé země a pronásledované církve. Zdálo se, že už nemám naději uvidět ji znovu, až teprve v nebi, kde dojde k velikému znovusjednocení. Přestože jsme už na této zemi necítili naději, žili jsme, moje žena i já, v naději proti naději a viděli její naplnění. Bůh svrhl Ceausescovu krvavou diktaturu v několika dnech. On i jeho žena byli zabiti a já se konečně mohl vrátit do své milované země.
Moje drahá žena Sabina a já jsme nastoupili do letadla v Curychu. Nevěděli jsme, jestli nás do země vpustí. Pár dní před naším odjezdem se o návrat pokoušel rumunský král Michal I. s královnou Annou. Přestože je lidé, kterých se samozřejmě nikdo neptal, stále milují, komunisté jim nedovolili přijet. Byli zastaveni na letišti v Curychu. Nová rumunská vláda, předstíraně demokratická, zakázala králi a královně, chloubě rumunského národa, navštívit vlastní zemi, ve které byli pro komunisty nezvanými hosty. (Rumunská vláda jim roku 1991 konečně vrátila občanství.) Nová vláda prezidenta Iliesca je téměř celá složená z komunistů – z „reformovaných“ komunistů, rozumí se, ale přesto z komunistů. Ochočený vlk nepřestane být vlkem.
Letuška nás vytrhla ze snění: „Prosíme, aby se přihlásil cestující Richard Wurmbrand.“ Sevřelo se mi srdce. Mysleli jsme si, že nás určitě vyzvou, abychom letadlo opustili.
K našemu velkému překvapení a úlevě šlo o to, že nám neznámí přátelé, kteří se dozvěděli, že budeme cestovat tímto letadlem, poslali krabici čokoládových bonbonů a nádherný vzkaz jako povzbuzení.
O nějaké dvě hodiny později jsme uslyšeli téměř neuvěřitelná slova: „Připoutejte se prosím, za okamžik přistaneme v Bukurešti.“
Má vnučka Amely jednou kdysi vysvětlila jméno tohoto města takto. „Rumunsko je komunistická země. Když tě chytí s křesťanskou knihou (angl. BOOK), následuje zatčení (angl. ARREST).“
Při našem příjezdu do Rumunska, přesně čtvrt století po našem odchodu, už toto vysvětlení neplatilo. Misie, ke které patřím, a mnohé další teď posílají přes hranice nákladní auta plná křesťanské literatury. Naše organizace dokonce zřídila v samotné Bukurešti velikou tiskárnu, kde chceme brzy tisknout Bible a ostatní literaturu. Tiskařské stroje stály mnoho peněz, které jsme neměli. V Německu však zbankrotovaly tiskárny vládnoucí komunistické strany a stroje přišly do dražby. Získali jsme prvotřídní mašiny za poloviční cenu a navíc budou rumunské Bible tištěny na strojích, které tiskly ateistickou literaturu!
Připravujeme také první křesťanské knihkupectví a půjčovnu videokazet.
Konečně jsme byli v Rumunsku! Dojetím jsem políbil zemi.
Později, po návratu do západní Evropy a Ameriky se mě mnozí ptali na situaci v Rumunsku. Celkovou situaci nedokážu popsat. Mohu jen říci, co jsem viděl. Pozorovatel je součástí toho, co pozoruje. Krása je v očích toho, kdo se dívá. Má-li člověk dobré oko (Matouš 6,22), oko holubice (Píseň 1,15), uvidí věci jinak, než je vidí lidé, kteří se dívají jinýma očima.
Když Petr a Jan uslyšeli zvěsti, že Ježíš byl vzkříšen, okamžitě běželi ke hrobu, vstoupili, uviděli obrazy, šátek a jinak nic. Potom odešli (Jan 20,7). O chvíli později nahlédla do stejného hrobu Marie z Magdaly a uviděla dva anděly. Jak je možné, že je učedníci neviděli? Ale Marii z Magdaly nestačilo, že viděla anděly. Pomyslela si: „Kde jsou andělé, musí být ještě něco mnohem lepšího.“ Udělala jen to, že se ohlédla, ale uviděla Vzkříšeného.
Jel jsem do Rumunska, abych viděl anděly a Ježíše. Jsou mou první láskou. Proč bych měl trávit čas s nižšími bytostmi? Viděl jsem andělské bytosti a Ježíše přebývat v životech jeho svatých.
Od našeho odchodu z Rumunska uběhlo čtvrt století. Hlas nám našeptával: „Není lépe vzdát se naděje? Nejspíš si vás už nikdo nepamatuje.“
Sotva jsme mohli čekat takové zástupy lidí z blízkých i vzdálených měst, kteří nás přišli přivítat. Naše radost a úžas neznaly mezí. První člověk, se kterým jsem se setkal, byl můj bývalý spoluvězeň Nicolae Moldovanu z Armády Páně, rumunské obdoby Armády spásy, jen bez uniforem a dechových kapel. Byli jsme ve stejné cele starodávného vězení v Gherle. Tamní režim byl velice přísný. Občas dozorci zařvali: „Všichni k zemi!“ Bylo to v zimě. Neměli jsme svetry, natož kabáty. Na studené betonové podlaze nebylo ani trochu slámy pro zahřátí.
Vězni proklínali krutost dozorců. Moldovanu však ne. Věřil, že je lépe chválit Boha, než proklínat komunisty. S okouzlujícím úsměvem na rtech říkával: „Zapomeňme na to, co je kolem. Zazpívám ti písničku, kterou jsem složil, když jsem ležel na břiše.“ Byl to chvalozpěv plný radosti, naděje a vděčnosti, který teď zpívají v mnoha zemích.
Vzpomínám na pravoslavného kněze Ghiuse, se kterým jsem byl ve vězení v Jilavě blízko Bukurešti. Celé vězení je pod zemí. Nad sklepními celami se pasou krávy.
Byl jsem ve vězení osmým rokem. Za tu dobu jsem už přivykl všemu. Jednoho dne však přivedli celou skupinu nově příchozích, všichni byli pravoslavní kněží. Dozorci občas zařvali: „Všichni popové nástup na chodbu!“ a zbili je.
Sedl jsem si vedle kněze Ghiuse, kterého jsem znal ještě z doby, kdy jsme oba byli na svobodě. Chtěl jsem ho utěšit. „Jste smutný?“ Zvedl ke mně nádherné oči a odpověděl: „Znám jediný smutek: nebýt svatým.“
Moldovanu byl stejný typ člověka. Přijmout od něj bratrské políbení byla velká pocta! Necítil jsem se hoden rozvázat mu tkaničky u bot.
Polibků, které jsem dostal na letišti, bylo mnoho. Věřím, že v Kristově církvi by měla mít políbení mnohem větší místo. Pavel napsal „Pozdravte jedni druhé svatým políbením“ (Římanům 16,16), nikoli chladným potřesením ruky. Ježíš sám touží po našem políbení. „Líbejte Syna,“ píše žalmista (Žalm 2,12). Nespokojí se s ničím menším.
Jednou večer byl Ježíš v domě farizea jménem Šimon, který ho pozval na večeři. Na stole jistě byly nádherné květiny, vybraná jídla a vína. Ježíš na ně pohleděl a smutně řekl: „Přišel jsem do tvého domu, a ani jsi mě nepolíbil.“ Toužil opravdově právě po tom.
V Novém zákoně je v původním řeckém textu pro uctívání slovo proskuneo, což znamená uctivé políbení. Když byl Ježíš na zemi, bylo snadné ho políbit. Marie, jeho matka, ho jistě políbila bezpočtukrát. Ale jak ho můžeme políbit nyní? Moje žena ode mne dostala víc polibků, když jsem byl ve vězení, než dostává nyní. Teď se často stane, že ji chci políbit, a v tu chvíli zazvoní telefon anebo už musím spěchat na shromáždění. Polibek však není ani tak dotyk dvou párů rtů, jako setkání dvou milujících srdcí.
A tak jsem dostal polibek od Constantina Caramana, který byl jedním z hlavních prostředníků mezi naší misií a podzemními sbory. Jeho prostřednictvím jsme mnohokrát pomohli rodinám těch, kdo byli pronásledováni.
Také on byl třikrát ve vězení. Stejně jako moje žena otročil na nucených pracích při stavbě kanálu mezi Dunajem a Černým mořem. Kolik tam bylo krutosti! Jednoho vězně chytili při krádeži dvaceti cibulí, kterými si chtěl s ostatními přilepšit, aby se dalo polknout jídlo bez chuti – oves vařený ve vodě, bez soli a tuku. Strážný mu dal na výběr: pětadvacet ran přes holá chodidla, anebo sníst cibule bez soli či chleba. Vybral si to druhé. Z nateklých očí mu tryskaly slzy, vypadal jako žába. Nakonec upadl do křečí.
Jindy vedli zástup vězeňkyň z ubytoven do práce. Po cestě uviděly mršinu psa. Jedna z nich mu rozbila kamenem hlavu a s ostatními se hladově pustily do jeho mozku. Tak veliký byl hlad po bílkovinách.
V SSSR používali k tahání vozů naložených kamením koně. Vězni vybírali z jejich trusu červy a umyli si je. Opět, drahocenné bílkoviny.
Hleděl jsem do zářící tváře Caramana, bývalého spoluvězně z nucených prací. Na rtech měl vítězný, laskavý úsměv. Při pohledu na něj by člověk nikdy neřekl, čím si prošel.
Ve starověkém Babylonu uvrhli tři židovské mládence do ohnivé pece za to, že se odmítali poklonit modle. Když se potom objevili, nebyli ani cítit kouřem. Stejně tomu bylo i s Caramanem a mnoha jinými bývalými vězni, se kterými jsem se setkal.
Byl tu také bratr X. Už bych ho po dvaceti pěti letech nepoznal, kdyby mi nepřipomněl, kdo je: bývalý kapsář, se kterým jsem byl ve vězení. Získal jsem ho pro Krista v cele plné vězňů, když jsem kázal o Ježíšově lásce ke zlodějům.
Ježíš měl daleko k tomu, aby jimi opovrhoval; naopak, šel tak daleko, že se přirovnal ke zloději, který přijde v noci, kdy ho obyvatelé domu nebudou čekat. Dokonce dává poctivým lidem zloděje za příklad. V Kázání na hoře chválí zloděje za to, že jsou jedni k druhým dobří.
Dnes se smějeme při vzpomínce na to, jak jsem kdysi v cele usnul s botama na nohou a probudil se právě ve chvíli, kdy se mi je pokoušel vyzout! Tehdy jsem byl dojat jeho laskavostí, protože jsem předpokládal, že si přeje, aby se mi lépe spalo. Bylo tomu však právě naopak! Hrál o moje boty v kostky. Když vyhrál, velice se divil, že ho nehodlám uznat za jejich právoplatného majitele.
Byl tu Vasile Rascol, kterého znám od dětství. I on byl ve vězení za šíření pašovaných Biblí. Nyní pracuje s námi a připravuje tiskárnu, kde se budou svobodně tisknout Bible i ostatní literatura.
Nemohu popsat všechny, které jsem v zástupu viděl, ale musím říci alespoň pár slov o svých dětech.
Všichni mí přátelé na Západě vědí, že mám jednoho syna, Mihaie. Byl jediný, o kterém jsem mluvil a psal, protože emigroval s námi. Není však mým jediným synem. Na letišti čekal také Sandu. Zůstal v Rumunsku a tak jsem se o něm nikdy nemohl zmínit, abych ho nepřivedl do nebezpečí.
Před mnoha lety jsem pohřbil křesťanku, která měla dvě malé děti. Byla to velmi chudá vdova, a tak jsem vzal jednoho z nich k nám domů a on už nikdy neodešel. Stal se Mihaiovým bratrem. Protože byl adoptovaný, komunisté mu nedovolili, aby odešel s námi. Dnes je ženatý, setkal jsem se s jeho ženou Silvií a třemi dětmi.
Obejmul jsem svou vnučku Doinu, kterou jsem nikdy předtím neviděl. Je vdaná a dala mi moje první pravnouče. Objal jsem také vnuka Richarda, pojmenovaného po mně. Richarda zatkli v posledních dnech Ceausescovy vlády. Čekal, že ho zastřelí. V cele si pomyslel: „Patřím do rodiny Wurmbrandů. Vězení a pronásledování je naším osudem.“ Když ho vyvedli z cely, čekal, že jde na popravu. Namísto toho jej čekalo neuvěřitelné překvapení.
„Zastřelili Ceausesca,“ řekli mu. „Můžeš jít domů.“
Byla tu též Lenuta. Jednou jsem seděl v kanceláři a vešla asi třináctiletá dívenka. Byla nesmělá, chudě oblečená, vyhublá a bledá.
„Jste pastor Wurmbrand?“ zeptala se.
„Ano.“
„Potom jste ode dneška můj otec. Můj otec alkoholik nás opustil. Matka si domů vodí muže, kteří mě bijí a pronásledují. Slyšela jsem, že jste dobrý člověk, a tak budu vaše dcera.“
Zavolal jsem z kuchyně svoji ženu. „Blahopřeji! Právě se ti narodilo dítě a bez porodních bolestí. Tady ji máš.“
Také ona zůstala u nás. Krátce poté, co mě v roce 1948 komunisté unesli, vystrojila moje žena Lenute nádhernou svatbu namísto bědování nad svým osudem.
Také ona byla na letišti s mužem Gheorghem a dcerou Cornelií.
Měli jsme dalších šest dětí, všichni byli váleční sirotci, které jsme přijali za vlastní, ačkoli za komunistů nebylo možné je zákonně adoptovat. V našem bytě se dvěma ložnicemi bylo mnoho radosti a vzruchu. Nikdy jsme nemuseli chodit za zábavou do cirkusu ani do kina. Měli jsme jí spoustu doma.
Jednoho dne všech těchto šest dětí zahynulo. Říci za jakých okolností by znamenalo obvinit člověka, kterého bych nerad jmenoval. Hluboký zármutek je mi společníkem už od dětství. Bůh mě naučil radovat se v pronásledování. Je se mnou i ve svobodném světě. Moje žena i já tu trpíme víc, než jsme kdy trpěli za nacistů a komunistů.
Na letišti jsme všichni zpívali a Moldovanu nás doprovázel na harmoniku. Jsem si jist, že andělé se k radostnému shledání přidali také. Policejní důstojníci ze Securitate, obávané represivní komunistické organizace, stáli opodál. Jsou stále u moci a nosí stejné uniformy, ale ochromilo je povstání v prosinci 1989, které svrhlo jejich šéfa Ceausesca.
Když jsme dozpívali, byli oněmělí. Bratři Neureder a Wieser z naší německé misie, velcí přátelé Rumunska, kteří sem přijeli zvlášť kvůli této události, všechno zaznamenali na video. Mnozí ze zástupu šli s námi na důvěrnou schůzku v domě na Univerzitním náměstí. Z okna jsme viděli tisíce lidí, kteří ve dne v noci demonstrovali proti vládě.
Univerzitní náměstí bylo prohlášeno za nekomunistickou zónu, která odmítala uznat vládu. Stály tu stany pro asi dvacet lidí držících hladovku (jeden z nich už 36 dní) za demisi vlády. Někteří z demonstrantů, takřka většinou mladých lidí, zpívali píseň: „Radši být povaleč, než komunista.“ Píseň byla odpovědí předsedovi vlády, který je tak nazval. Na balkonu přednášeli vůdci opozice protikomunistické projevy.
Odpor ke komunistům byl pochopitelný, nebolo však moudré udělat z něj politickou základnu. Komunistická strana měla čtyři miliony členů. Spolu se členy komunistické mládeže a nejbližšími příbuznými šlo celkem o deset milionů lidí, což je v zemi s pouhými dvaceti miliony obyvatel velká část voličů. Vůdci opozice řadové komunisty zastrašovali, místo aby se je snažili získat na svou stranu. Komunisté si mysleli, že když se opozice dostane k moci, budou trpět. Nemoudrý antikomunismus zajistil úspěch komunistů ve volbách.
Ježíš ví nejlépe, co je v oblasti politiky správné. Slova lásky k nepříteli poslouží lépe, než projevy nenávisti. Mohlo být snadné získat srdce komunistů. Byli otřeseni úpadkem své ideologie u národů východní Evropy. Byli sklíčení a stejně tak zklamaní. Egyptský president Sadat dosáhl po pěti krvavých válkách, které vedly na arabské straně k hrozivým ztrátám na životech a půdě, několika dobrými slovy velkých ústupků od Izraele.
Jsem pro politiku laskavých slov a přátelských úsměvů ve všech lidských vztazích.
Hebrejské slovo pro „říci“ je lesaper, pocházející ze slova saper, což znamená safír. „Říci“ v hebrejštině znamená „dát drahokam“.
Měli bychom mluvit jedině tehdy, můžeme-li dát drahokam. Jestliže chceš druhého obohatit, máš-li pro něj drahokam, mluv. Pokud ne, je lépe nechat ústa zavřená. Kdyby se toto jednoduché pravidlo dodržovalo, nebyly by nesváry ani v rodinách, rozvody, politické rozkoly, spory v církvi ani mezi jednotlivci.
Komunisté napáchali v Rumunsku mnoho zla, většina z nich si to však neuvědomuje. Nevěděli o satanských kořenech komunismu, jež jsem ozřejmil v knize Marx – Prorok temnoty (nakladatelství Marshall Pickering). Mnozí vstoupili do strany, aby měli lepší práci nebo vzdělání. Měli se setkat spíše se soucitem, namísto toho se vlivem zlých postojů zatvrdili.
Komunistickému prezidentovi Iliescovi nakonec došla s demonstranty na Univerzitním náměstí trpělivost. Jednoho dne jich nechal přes tisíc zatknout, mnozí byli zastřeleni a zraněni.
Jak je možné, že se komunismus rozpadá, že i když ještě neprohrál válku (Čína, Kuba, Severní Korea, Vietnam – zhruba pětina lidstva – jsou stále pod komunistickou vládou jedné strany), prohrál už některé z rozhodujících bitev?
Politici léta věřili, že komunismus může být poražen jedině hrozbou jaderných zbraní. Utratili miliardy dolarů na jejich výrobu a teď musí utratit další miliardy, aby se nepotřebných zbraní zbavili. Jiní věřili, že je třeba komunismus přijmout a smířit se s ním jako se skutečností, kterou nelze změnit. Heslem bylo slovo uvolňování napětí.
Rumunský diktátor Ceausescu byl vlk samotář. Podobně jako Tito si hrál na komunistu stojícího stranou, ve sporech s Moskvou a přátelský k Západu. U britského dvora mu dokonce propůjčili titul. Byl to však stejný komunista jako jiní diktátoři, jen jiného druhu. Jsou různé druhy tyranů, stejně jako různé druhy vlků, ale v základě mají všichni stejné vlastnosti.
Antikomunistické zbrojení ani nadbíhání komunistům nepomohlo.
Ve všech svých spisech a promluvách jsem zastával jiný názor: „Komunismus prosakuje do svobodného světa a rozvrací ho. Rozvracejme komunistický svět evangeliem. Získejme je láskou. Kristus nás učil nenávidět hřích, ale milovat hříšníka. Přinesme jim třeba tajnými způsoby, bude-li to nutné, Boží slovo. Vychovejme armádu válečníků bojujících modlitbou.“
Řekl jsem dále, že bychom měli přemýšlet o tajemství židovského národa. Byl nepočetný, ale musel bojovat o svoji existenci se silnými protivníky. Nakonec si je všechny podrobil. Dnešní Izrael čelí nepřátelství stovek milionů Arabů, kteří nebudou o nic úspěšnější, než mocní Římané, inkvizice či nacisté.
Židé tvoří tři procenta obyvatel Spojených států. Je mezi nimi 25 procent amerických milionářů, ale stejně tolik revolucionářů. Hrají obrovskou roli ve vědě a umění. Židé tvoří značnou část držitelů Nobelovy ceny. Izraelský národ, přestože je jedním z nejmenších, se každý den objevuje v titulcích. Třetina světa se probouzí z děsivé mrákoty, ve které hrál zásadní roli Žid – Karel Marx.
V čem spočívá tajemství jedinečnosti židovského národa? Člověk by řekl, že je to Boží vůle, a je to pravda. V židovských dějinách však došlo k jedné události, která tuto vůli dobře ukazuje.
Jákob, praotec mého lidu (sám jsem Žid), bojoval s andělem a zvítězil (1 Moj. 32,28). Kolonie mravenců, která má na své straně jediného člověka, je v boji s ostatními mravenci nepřemožitelná. Několik kroků člověka může nepřítele zničit. Stejně tak se jediný člověk, národ či církev, mají-li na své straně anděla, nakonec ukáží jako nepřemožitelní.
Každý z nás má anděla strážného. Jak mohou jít dva spolu, jestliže se nedohodli (Amos 3,3)? Jeden z největších zážitků mého života bylo poznat svého anděla. Mnoho křesťanů spolupracovalo se svými anděly na porážce komunismu. Učte se od nich a jednejte stejně! Někde jsou andělé vypodobněni s křídly. Jsou nutná pro komunikaci mezi lidmi a vzdáleným Bohem. Ale tam, kde je Bůh blíž, nejsou křídla zapotřebí. V Jákobově vidění stačilo, že andělé měli žebřík (1 Moj. 28,12). Někteří nepotřebují ani žebřík. Anděl Páně je kolem nich (Žalm 34,8). Je jim k dispozici.
Křesťanská misie do komunistického světa (původní název Hlasu mučedníků) a podobné organizace, které se řídily jejím příkladem, tvrdě pracovaly v duchovní i praktické oblasti. Andělé byli na naší straně. Naše modlitby byly přičteny k modlitbám a obětem bezpočtu mučedníků. A tak se stalo, že hradby komunismu padly.
Jeden z mnoha rumunských biskupů, kteří se stali komunistickými loutkami, přeložil reformovaného pastora Tökese z Temešváru za to, že věrně kázal. Když ho měli vystěhovat z domova a sboru, shromáždil se kolem jeho domu zástup křesťanů všech denominací a rozličných národností a bránil ho před policií. Demonstrantů přibývalo. Když se vydali na pochod do centra města, byla povolána armáda, aby je zastavili. Vojáci začali střílet, mnoho lidí bylo zabito či zraněno. Na schodech katedrály se shromáždily malé děti a začaly zpívat chvalozpěvy. Jednotka znovu vystřelila a několik dětí zemřelo. Ostatní hledaly bezpečí v katedrále, kterou však bezcitný kněz zamkl.
Potom se stalo něco úžasného. Celý zástup místo boje s vojskem najednou poklekl a lidé se začali modlit. To bylo na vojáky příliš. Odmítli dál střílet. Mezitím se sešlo celé město. Pastor Dugulescu využil příležitosti a promluvil ke všem z balkonu opery. Četla se báseň Constantina Ioanida „Bůh je“. Zástup volal: „Bůh je!“ Rozdávaly se letáčky s jejím textem. Ti, kdo znali melodii, začali zpívat píseň na slova básně. Brzy se přidaly tisícovky lidí a zpívaly ji znovu a znovu. Stala se z ní píseň revoluce.
Jednoho dne jsme šli s naším synem Mihaiem, tehdy mu bylo asi pět let, parkem. Zastavil se u muže, který si na lavičce četl.
„Co to čtete?“ zeptal se s dětskou prostotou.
„Román.“
„Měl byste raději číst Bibli,“ řekl Mihai, „protože když ji neposlechnete, přijdete do pekla.“
„Co to povídáš?“ podivil se neznámý.
„Vidíte toho vysokého pána s tou malou paní, co jdou za mnou? To jsou moji rodiče. Zeptejte se jich a všechno vám řeknou. Je to moc důležité.“
Muže to začalo zajímat a skutečně se zeptal. Ukázalo se, že byl členem agresivní protižidovské organizace. Obrátil se díky svědectví Mihaie, malého židovského chlapce a stal se jedním z nejlepších básníků mezi rumunskými křesťany.
Byla to jeho píseň, která se stala hymnou revoluce.
Když se rozneslo, že v Temešváru zabili nevinné lidi (proslýchalo se, že jich jsou tisíce), propukly spontánně demonstrace i na dalších místech. Třináct dětí, z nichž nejstaršímu bylo čtrnáct, vytvořilo svými těly hradbu proti oddílu státní policie, který mohl postoupit jedině kdyby je pozabíjel. Děti klečely na zemi a volaly: „Prosíme, nezabíjejte nás!“ Policie nebrala žádné ohledy. Když první z dětí padlo, ostatní neutekly, ale zůstaly klečet se vztaženýma rukama. V lásce a dětské důvěře vůči vrahům prosily: „Nezabíjejte nás!“
Na místě, kde děti zahynuly, dnes stojí kříž.
V Rumunsku se zrodila legenda. Říká, že revoluci začali andělé. Sestoupili z nebe, vstoupili do srdcí dětí a dali jim svatou odvahu dobrých andělů, kteří porazili satanovy zástupy na nebi. Mučednictví těchto dětí přineslo vítězství neozbrojených lidí nad armádou. Proti obyvatelům byly povolány tanky a oddíly, ale marně. Vojáci měli diktátora po krk stejně jako lidé. V Sibini vysadili na tanky dva pravoslavné kněze. Ti všechny požádali, aby poklekli k modlitbě. Tisíce demonstrantů, včetně vojáků a důstojníků, tedy poklekly a ti, kdo si modlitbu ještě pamatovali, modlili se společně „Otče náš“. Vojáci se objímali s ostatními lidmi. Povstání už nebylo možné potlačit.