Ukázka z knihy:
Z PRVNÍCH SKIC
Ryba o páté v poledním parku
do zelí k ránu valcha
do kroku housle k rakvi
na kolotoči pes
Rukávy z krámu v roky
kmen na poslední stůl
od ucha k uchu úvoz
hrneček řečí v dlaň
PO VÁLCE
Veselá pobřeží zahrad
krahujci v hrsti
budíky k poslednímu čaji
těch, kteří odcházejí ve dnech svých
a přesto náhle
Nepobitá soutěska podešvemi jejich stop
už nikdy
Kvělte: Adoramus Te, hodino obřadních síní
červnových svateb v průhledu psího vína
her u hřbitova, dětského samostřílu
modliteb Židů nad rakví
fragmenty vzpomínek od Ostravy
tenkrát
DVOJPORTRÉT
Když maloval matku
byla menší. Byla oko ztracené
nad hvězdami. Byla bílá
jak stěna. Na plátně zbyla
tečka.
Když maloval otce
rostl. Vzrostl co do duše
jak tělo. Nesmírný strom.
Na plátno slétl
fíkový list.
SESTŘE M. P.
Znáš nemoci a předsmrtné tváře
poslední noci očí, úst a plic
pohledy na podlahu spadlé
a slova z pod poklic
A z pod lopaty ruce ještě jednou
se rozevrou a tisknou tvoji dlaň:
Buď se mnou, lampy blednou
a plane pláň
a plane, plápolá a plane plíseň
tak končíme, tak padl los:
Tak plují labutí zpěvy
v bezbřehém tadellos
LAMPA
Trik štěstí: květiny noci –
Podej mi zrcadlo
podíváme se k ránu
co sněhu napadlo
čí to jsou oči, pokryté ledem
kdo utopil se v nich
čí ruce trčí v bledém
pohledu knih
do noci pozdních světel
planoucích ros
jitrocel, jetel
s očima dóz –
se stonky ornamentů
pod víčky slov
studánky po adventu
tón rybolov –
Tón harpuna, tón spona ticha
tón do noci, tón zvon
tón vonná mast a tón dýka:
de maan, démant, du monde –
EÓN
Co říkáš, schovej pod křídly
spících věků.
Výrazy prořídly
do úleku.
Je veta po bozích a po bozkání
duše s tělem.
Je věta na rozích světa
řev s archandělem.
Smích s archandělem ticha
v plakátech věků
flašinet apostolika
do úleku.
Credo – polnice nablýskaná
a vedle úzkost, noc a tón
tón jitrocel, i rána –
tón samozvon.
CHRONICKY VLÍDNÝ VEČER
Čí tma to byla a čí sen, (tak dlouhý!)
v zběsilém střídání dnů, jsem nevěděl.
V nakupeninách těl a zvuků jsem se hledal
a nenalezl. Všemu jen podoben
totožný s ničím. Co vyprávět
a komu? Jen omezená nosnost života.
Nevystát zázrak, natož smrt.
A někde vprostřed, (přesně vprostřed)
se otvírají oči (a zavírají). Rádio nepřestává…
Hledal jsem tě po celou noc, a nenalezl.
Nebyl jsem ve své kůži. (Odpusť!)
A jestliže přece vykvete mandloň, (děje se to)
pak jedině pro oči, které se těší z toho
neb onoho: (a jiná mandloň kvete)!
Ale není-li zalíbení, pak není jara
ani mládí, ani jakýchkoli jiných
podstrčených darů smrti.
ČAS „BEL-AMI“
Viselo to nade mnou: Jít
(anebo se zřítit?) do Času
s nezatlačenýma očima, víčka
podmalovaná razítky majitelů
„měl jsem čas“, ruce
zaházené hromadou hozených rukavic
zuby však neupotřebeny k trhání nikdy
čelisti sklaplé hladce
rána úst vyhojena ve stěnu
bezpečný úsměv zaručen
bílý límeček kolující v dějinách
mezi masovými vrahy
udržuje na výši
obraz zesnulého