Ukázka z knihy:
II. Podorlická pieta
1.
Mé srdce bloudí – a čí ne?
slepě se cesty vedou
v taneční žití krajině
kde léta nerozpředou
své vlasce různo hozené
vteřiny kalných hlubin
spletence tváří zbrocené
vinu a žal a struny
Ó tohle ještě loudit hloub
vést labyrintem pění
protýrat minotauří hrou
než přijde rozednění
Kdy přijde? Vždyť už srdce víš
že zbloudit musíš cele
že odevzdat máš čas i skrýš
i čtyřlist od jetele
2.
Má noci cestu zkrať
vázne už všeliké tělo
ovíjí duši had
z všeho, co včera pělo
Pělo a sípe teď a bdí
jen světla dušičková
koruna bílých zdí
věnčí poslední slova
A marno houslí, marno snů
bodá až z květin
milenců vešlých ve Vesnu
sklizených ve stín
Proměny let a drak
číhající
na každý žití vlak
pod ornici
Má noci cestu zkrať
leč stejně kroky nyjí
a vrávorají o závrať
ztracených melodií
3.
Přikryté tváře kápěmi:
dals mi ty okamžiky
odcházející na zemi
v nerozluštěné vzlyky
Večerní róby prošlostí
včeřené v kruhy času
bezměrné hlatě věčnosti –
kam zaklínáš mi krásu?
Z jaké mne cílíš tětivy
vždyť kdo jsem v srdce terči
než černo zryté přeryvy:
adoracemi – scherzy…
Pokusy stávat se, jít k výsosti
vracené opět v byvší
těžký žal neprostupnosti
troufalá lehkost písní
Vracím se k tobě slovy všech
zpěvníků okovaných
Ó rozjizvi mé řeči steh
do jitřních ran a raných
bys rychlil forem ztišení
v nás růstem, zráním sebe
kořeni, hvězdo, spasení
kři šlehající z nebe
4.
Stín kamenného kříže
z lipových nedělí –
Ó Bože, ještě blíže
pronikni úděly
okny už po západu
požárem zmatnělým
sebraných vinohradů
A píseň zatne-li
neznámé prsty v nástroj
a i ten od krve
a spadne-li náš postroj
kde šli jsme teprve
začíti orbu svoji
tak pozdě, bez pole
smiluj se nad závoji
sněhu i koukole
nad závějí i mlhou
když všecko pod ledem
a cesty chodce ulhou:
pojď ještě povedem –
V tomhletom zauzlení
jež pronik jen tvůj kříž
kéž nejbližší náš Bože
nás vykoupíš
5.
Shlazeno všecko, bílý sníh…
Ach, buď mi nepopsáno
ať jsi mé bytí poslední
mé nezáchytné Ano –
Ztužujem pevnosti, když míjejí
základ se vyvrací dovršením
tvary se dotvořují zmizení
okna se zacelují do své stěny
Výhledu není než ten sráz:
hranice Trojsvatého;
na Něm ses rozbila
hrano mé duše – pěno…
Života měkkost – ach! – a tuhne v sten!
pastely zkameněly:
Lotovy ženy přede dnem
milenky před večery
A všecko tklivé padá v jez
Viktorčin splav se zračí
i v slovu Dolores
i v pískovcovém pláči
Kytary v parcích, Srdce Lví
než slavík doklíží
náš spánek poslední –
tvé oko, ostříži!
6.
Půjdeme ještě, písni marná
do oněch skvoucích let:
políčka, draci, obrazárna
jak děti vysní bez palet;
naivní, arci, ale plné –
Kde zanechal jsi čas
poutníče noci opatrné
na okamžiky krás
na zachycení strun a síní
trůnních i podzemních
Poklade duše, řeči jíní
matko má, všude sníh
strmící sochy podél stolu
truchlící krajiny
už lesy mrtvých apoštolů
na nebi praskliny
v očích než vichr, v nozdrách pláty
vánočních cukroví;
severská přízni, teplo máty
poslední ostrovy…
A vůkol burácení záhad Věčna
uprostřed studna slz
k ní Absolutna tečna
váže z nich písní trs
7.
Tohle nám bylo zmoci:
vnoření do zdroje
vanutím písní noci
slyšet chvět nástroje
v nich osamět a siře
neznámým stínům pět
o starověrné víře:
v strom pustin vystrmět
Řeč uchovaná v dialektu
zbořených samot;
jen v skicách dómy architektů
zteřelé v šramot
vyschliny bitev, koně v tmách
a ticho nad poli:
to byl tvůj, duchu, vzmach
pšenice, koukoly
to byl tvůj, noci, svist
nad prachem, nad tělem
a přetrvání byst
nad lásky pastelem
nad chvílí míjení
delší kvil kamene
a ticha vršení:
koruny pramene
8.
Magnus es Domine
Ty ticho bezedné
A přesto slova smějí
ta, jež tě rozesmějí
ti přidat člověka
Něco tak nicotného
tě žádá za vrátného
a když se tebou mine
hledá tě v laskomině
jež transem přetéká
Ale pak přijde zrání
bolest, jež Matku sklání
Smrtelnost na svém klíně
zří zjevit v hrobu hlíně
tě Bohočlověka