Ukázka z knihy:
ÚVODNÍ GLOSY
Proč jsem těchto svých několik kázání doprovodil kresbami? Asi především proto, abych čtenářům, kteří o mně mnoho nevědí, naznačil, že jsem se kreslení a malování věnoval ještě dříve než studiu teologie, a také že jsem potom jako absolvent bohosloví nedovedl být farářem v obvyklém profesionálním smyslu.
Pokud jsem za život určitý počet kázání přece napsal i proslovil (i když v porovnání s faráři nepatrný), přiznávám, že se mi i ve dnech soustředěné kazatelské přípravy nad Písmem vynořovalo v mysli v „abstraktních“ neverbálních představách, co někdy už v následujícím týdnu po odvedené službě slova jsem se pokoušel vyjádřit výtvarně. Po dlouhé období života mi však toto napětí mezi „dvěma řemesly“ i odpadalo, neboť jsem skoro dvacet let nesměl kázat ani jako kazatel příležitostný.
Kresby zde reprodukované vznikaly v letech 1978–1984 na sklonku tísnivé éry Brežněvovy a brzy po ní (zemřel r. 1982) při mém občasném putování v některých místech české i moravské krajiny pěšky nebo na kole. Někde jsem zastavil, desku si opřel o koleno nebo upevnil na polní stojan a zachycoval jsem, a ovšem i výtvarně „zbásňoval“, co vidím před sebou: Cestu sevřenou stráněmi, stromy nad studánkou, dům v údolí, kostel s oprýskanou věží, rozvalenou zeď lesního židovského hřbitova a další.
Táhlo mě to tenkrát jako kreslíře v krajině především do samot, spíš do odlehlejších, od lidí odvrácených koutů, do rozpravy jednou i se stromy, s větrem, s oblaky a také s historií. Poslední kresba v této knížce je dokonce, jako jediná, i trošičku „figurální“, tedy s náznakem lidské postavy. Obyčejný malý krucifix v průhledu za středověkou hradební branou v Horažďovicích odkazuje bezděčně (aniž jsem to tehdy při skicování „ideologicky“ zamýšlel) k onomu křížovému mystériu Boží lásky, kolem kterého se kázání zde shromážděná – přímo i nepřímo – neustále točí.
Asi před dvěma měsíci jsem byl otřesen z toho, co mi ukazovali v novinách: Na jedné straně povodeň, mnoho zoufalých lidí, kteří často přišli o všechno, co měli, na druhé straně štěstím zářící kardinál, že si politici s církvemi s konečnou platností plácli k astronomickým sumám, jež církev naše největší i církve naše docela malinkaté, s jedinou vzácnou výjimkou, konečně dostanou.
Nedlouho po souběhu těchto rozdílných událostí, jednak vzbuzujících naši solidaritu, jednak naše pobouření, jsem pracoval na kázání, které jsem měl o několik dní později proslovit. Bylo pro mne hrozné přitom pomyslit, že budu příští neděli kazatelem naší Českobratrské církve evangelické, která se s tímhle vydřidušstvím na rostoucí chudobě národa svezla. A přitom bych tak rád řekl tolika lidem: Prosím vás, ten humbuk s penězi, s lesy a polnostmi, to stálé lhaní si do kapsy o vznešených účelech nějakého majetku, to nemá s křesťanstvím co dělat.
Kdo mi ale teď ještě v mém národě uvěří? Vzpomněl jsem si přitom bezděčně na známý, často citovaný začátek třiapadesáté kapitoly proroka Izajáše: „Kdo uvěřil kázání našemu? Prorok tam ale nehovoří o nedůvěře „laiků“ ve svůj „klérus“ kvůli zkorumpovanosti „církve“, ale líčí slepotu všech nás, kteří „jak ovce zbloudili jsme“ vůči onomu Muži bolesti, jehož potom autoři Nového zákona rozpoznávali v Ježíši. Jenže zase: co všechno o Ježíši a o Bohu a právě i o kříži lidé v naší vlasti až dodnes neslyšeli pod různým tlakem a nátlakem, a kolik jich potom radši neuteklo z církve a nepřimklo se třeba, pokud se nestali rovnou ateisty, k nějaké orientální mystice? Někdy se jim ani nedivím.
A přesto, věděl jsem, za několik dní povím zase jako příležitostný „flanďák“ v taláru z kazatelny něco o kříži, neboť jsem sám tou zvěstí vždy znovu zasažen, církev-necírkev, daleko spíš fascinován tím paradoxním bláznovstvím, jak nám to vyložil apoštol Pavel, než třeba „něčím nad námi“, jak zněl Havlův termín, než něčím, co se dnes nadměrně často (nejen knězem-profesorem Halíkem) nazývá spiritualitou nebo ve stopách Schleiermacherových opět náboženstvím.
Ne, ve „zbožné sebevědomí“, nebo v prožitek své „absolutní závislosti na Univerzu“, v „antropologickou konstantu svého religiózního apriori“ a podobné vzruchy nebo kvality své niternosti nejen nespoléhám, ale ani nemám jako teolog (pokud jím ovšem jsem, tedy boho-slovcem) důvod se jimi zabývat. Mě přitahuje i soudí Slovo, pokud je jeho svatá a božsky „dobře líbezná vůle“ se vydat mně, svému stvoření (navíc s jizvami hříchu), do mých ubohých omezeností, do možností (i uvědomovaných si nemožností) mého lidského slova.
V jednom z kázání jsem velice váhal, mám-li vyjádřit svůj smutek z temných dějinných stránek křesťanstva, ke kterému přece sám patřím a v jehož chrámu i jako kazatel právě účinkuji. Vždyť pro tu chvíli pomíjím i to lepší, ba někdy i to velmi dobré, které lze v dějinách křesťanstva rovněž nalézt! Nic naplat. Jednou jsem se takového krajně pesimistického náčrtu odvážil, podruhé jsem zase tu pasáž z kázání stáhl, aby nebylo temného ba černého příliš. V každém případě jsem se tím velmi trápil.
„Ano, bratři a sestry, taková byla dějinná cesta nás křesťanů, pokud si stručně naskicujeme některá svá provinění a alespoň v hlavním proudu církevně historického vývoje svůj postupný duchovní úpadek, odpadnutí od dynamických, k výšinám Božího absolutna spějících počátků. Nuže, po konfliktních třech stoletích v římském impériu s občasným předhazováním starokřesťanských mučedníků a mučednic dravé zvěři v arénách přichází císař Konstantin Veliký a s ním skoro přes noc politická svoboda víry a pak i její všestranné zvýhodňování oproti nejprve rovnoprávným pohanským kultům. Nezadržitelná potom christianizace celé Evropy hlavně násilím válek nebo fígly diplomacie, mnohem méně bezbrannou službou zvěstovatelů. Řada univerzit vzniká a vysoce vzdělaných klášterů. Teologické diskuze v latině. Masám nevolného lidu zbývá magická podívaná u oltářů. I proto nečekaný ohlas reformačních kázání v jazycích obyvatelstva. Pro papeže však ne jiné slovo než Antikrist, ale na opačnou stranu ne jiné zvolání než „zlořečený Luther!“ A svornost katolíků s nově etablovanými protestanty snad jen v popravování novokřtěnců utopením. A nerado se slyší, že i Kalvín spolupracoval s inkvizicí při stíhání Serveta.
Po rozhořčené osvícenské kritice klerikálního tmářství tradiční křesťanství nadále chápáno už jen jako opožděný zadní voj racionální a civilizačně expandující obecné evropské kultury. Sotva druhé housle, hrané dosti stydlivě. Obyčejně servilní doprovod oltáře k nějaké válečné výpravě trůnu.
Asi vrchol všeho nacisticky pochopený Ježíš coby nový Siegfried, árijsko-germánský rek, v zázemí dokonale fungující Osvětimi. A v jedné menší osvobozené zemi po válce kombinace srpu a kladiva, kalicha a husitských cepů při sakrálně teologické podpoře komunistické světovlády.
To jsou jen některé z hanebných stránek našeho křesťanského náboženství.“
Někdy se marně pokouším pochopit, co mě to vůbec ve společnosti obklopuje, v dávných letech svých studií teologie bych si to vůbec nedovedl představit, bylo zle, žili jsme v diktatuře, ale vznášela se před námi posilující vize lepšího světa na Západě, dnes se nad tím soudobým řícením nedokážu soustředit, probrat z ohromení nad výsledkem dějin, nad Evropou, kterou dnes strhává jakési tsunami stálého, skoro vteřinového přehodnocování všech hodnot, politický kurz nevydrží ani měsíc, přeběhlíci stran se zcela veřejně prodávají a kupují, úsměvy v televizi působí nevolnost, odborníci uvažují o tom, jak ještě zvýšit útočnou penetraci internetu, aby se všude nakupovalo co možná už jen kliknutím, do toho miliardy osobních esemesek, většinou úplně zbytečných, osamocení člověka se projevuje zesílením reprobeden, zhruba osm z deseti mladých lidí v metru má na uších sluchátka, proč jsou tak osamělí?, do čeho se hrouží?, co poslouchají?, a do toho někdo hlásí mobilem přes celý vagon: „Hele, jsem skoro na stanici, dobrý, pudeme po slevách.“ Snad jsme všichni štváni, každý něčím trochu jiným, ale chtěli bychom všichni někam utéct, někde se schovat, mystika, hudba, alkohol, sport, ale kam nejsme nakonec než vyháněni?, domov to stěží může znamenat, spíš vymrštění z jedné nesnesitelnosti do jiné –
V posledních dnech jsem četl novozákonní etiku od Wolfganga Schrageho, odkud na mě opět dolehla, po dávné četbě Bonhoeffera, závažnost Ježíšových požadavků především z Kázání na hoře, a také mne sklíčilo vědomí určité bezradnosti, kterou tradičně jako protestanté, zejména luterští, trpíme vůči „skutkům“ (nyní se míní samozřejmě těm „dobrým“). Německý novozákoník moc dobře ví, kde jeho národ po stránce náboženské a duchovní bota zvlášť tlačí, když praví, že Ježíš Kristus je v Novém zákoně dosvědčen „nejen jako Smírce a Vykupitel, ale též jako přikazující Pán.“ Schrage na jiném místě říká:
„…Víra znamená pro Nový zákon v první řadě ne spekulaci nebo přitakání k idejím či teoriím, ne provozování kultu nebo mystické pohroužení, nýbrž naslouchání Slovu a činění Boží vůle. Proto víra a čin patří nerozlučně k sobě. Církev sice musela v každé době vést zápas na dvou frontách se střídavými důrazy, aby ‚buď nadutí bezvěrci se nepyšnili skutky, anebo z druhé strany obyčejní zaháleči vírou‘ (Luther).
Ale jakože nemáme na jedné straně podceňovat nebezpečí na víře nezávislé akčnosti, měli bychom na druhé straně zůstat na stráži, pokud nám hrozí, že křesťanská víra, přizpůsobená měšťácké mentalitě blahobytu a rozšířenému narcismu opět poklesne na nesvětskou soukromou niternost nebo na církevní soběstřednost, nebo se v odvratu od přítomnosti rozplizne do nějakého ‚náboženského zásvětna‘. Pokud něco takového nastane, nevolejme za to v žádném případě k odpovědnosti Nový zákon. Prvotní církev není mysterijním spolkem, ani mnišským hnutím a také žádným filosofickým kroužkem. Je naopak společenstvím svědectví a služby, je zde kvůli Bohu a kvůli ostatním, Ježíš například učedníkům nedoporučuje klášterní existenci na poušti jako eséni, neodkazuje je do niterné nebo zásvětné říše spekulace nebo duše jako mystikové nebo gnostici, nýbrž je posílá do světa a k jednotlivým konkrétním bližním.“
Při četbě této etiky mi vystoupily neobyčejně silně kontury zvláště Matoušova evangelia, kde Pán jak známo se smutnou ironií odmítá pro sebe tento titul právě od těch, kteří ho sice často a rádi vůči němu užívají s nepochybnou úctou, ale jimž musí být řečeno, přestože se třeba i chlubí činěním divů, avšak nečiní vůli Otce v nebesích, „odejděte ode mne, činitelé nepravosti!“ (Mt 7,21–23) Stojí za to pustit si teď na tělo Kristovo slovo o soli, o světle, o městu zdálky viditelném, jímž máme být jednou my sami – a v tomto případě ne právě Pán, na něhož všecka tato pověření v naprosto bezbožné „pokoře“ svalujeme jako na jediného, abychom se z jeho příkazů vykroutili – přijmout nyní ne jeho útěchy, ale příkazy, nechat je pálit pod kůží a proniknout ostrým břitem až do morku kostí v prostředí našeho rozbředlého, a samozřejmě apoštolu Pavlovi křivdícího „paulinismu“!
Jeden středověký teolog považoval za naprosto šílenou opovážlivost modlitbu rovnou k Bohu, za troufalost jen o málo menší modlitbu k Panně Marii, sám se tedy uchyloval co možná k nejnižším prostředníkům, k málo známým světcům, aby jeho prosby předávali výše v naději, že jedině tak lidská nečistá slova opravdu po stupních mnoha cizích, vždy pravomocnějších přímluv dospějí až k Hospodinovu Trůnu.
Tato hierarchická představa, která sice značně kontrastuje s modlitební přímostí starozákonních žalmů, jež jsou přece i křesťanu vzorem modlitby, ve mně přesto oživila mou starou otázku, zda naše protestantsko-pietistické výlevy k Pánu Bohu, opřené o zásadu co největší bezprostřednosti, a tím prý upřímnosti, zda takové modlitby se nestávají po odstranění všech liturgických forem nedovoleně familiérními. Častěji jsem zažil v „svobodných reformovaných“ shromážděních za svého dětství a jinošství, zejména v pravidelných modlitebních hodinách sboru tu zbožnou ambici modlit se zcela zásadně ne podle psaných vzorů, nýbrž jedině „v duchu a pravdě“ (kde se modlitebníci upřímně řečeno často spíš předváděli). Nedokázal jsem se s tím srovnat: Otec v nebesích určitě není „tatíček“ a oblíbené se dovolávání Ježíšovy praxe oslovovat Hospodina Abba-Otče, je u nás ostatních, kteří přece postrádáme Kristovo synovství ve smyslu jeho vše přesahující jedinečnosti „jednorozenosti“, a kteří smíme proto být skrze víru syny a dcerami pouze adoptivními, víc než problematické.
Pavel sice píše o Duchu, který osvědčuje duchu našemu, že jsme děti Boží a který sám za nás prosí oním aramejským výrazem. Co však činí sám Duch s velkým D, nesmí být záležitostí naší blouznivé libovůle, třebaže zbožné (a proto ve skutečnosti žalostně bezbožné). To jsem chtěl onehdy říci jedné křesťanské duši, avšak zalekl jsem se nakonec, že bych ji velmi ranil. Raději jsem pomlčel. Láska má někdy přednost před pravdou.
V devadesátém žalmu čteme o Božím hněvu, který se obrací proti nám kvůli našim nepravostem. Pod tím Božím hněvem i umíráme, a samozřejmě ne lehce, nýbrž plni úzkosti a hrůzy. Ne všichni ale hynou tímto hlubším a děsnějším způsobem než je obyčejný fyzický skon, nám opravdu všem společný, podobně jako každý květ nakonec zvadne a všechna tráva uschne, ale takovým těžkým umíráním, kdy zakoušíme nad sebou soud a přímo propast Boží nepřízně právě strádají už uprostřed života kvůli svým chybám, zapletenostem a hříchům jenom ti z nás, kteří jsou k Bohu ve vztahu.
V této souvislosti je ovšem otázkou, zda tento Boží hněv zakoušel na sobě Boží Syn na kříži. Podle názoru katolického systematika Ctirada Václava Pospíšila nikoli. Ve své knize „Ježíš z Nazareta, Pán a Spasitel“, v kapitole „Kříž není zástupným trestem“ Pospíšil píše: „Na základě úryvku Iz 53,4–5, v němž se dozvídáme, že Služebník ponese důsledky našich vin (…) někteří autoři dospěli k závěru, že Ježíš Kristus byl na kříži stižen těmi tresty, které zasluhoval hříšník: Nejzřetelněji se tato tendence projevila v soteriologii reformátorů, jako byli Luther, Kalvín a Melanchton. Mnohé aspekty této interpretace převzala bohužel i řada katolických teologů, kteří působili od sedmnáctého až po dvacáté století.“ Pospíšil cituje nejprve Luthera: „Tak Kristus, Boží Syn (…) jediná osoba (…), která na sebe bere naše hříchy, a tak na sebe vztahuje boží hněv. (…) Boží hněv opravdu nemohl být utišen jinak než touto velkou obětí, jíž je Boží Syn, který nemohl zhřešit.“ Pak cituje Pospíšil Melanchtona: „Je třeba vyložit obdivuhodný plán Boží, podle něhož ten, který je spravedlivý a zakouší strašlivý hněv kvůli našemu hříchu, když chtěl, aby tento přespravedlivý hněv došel upokojení, se jako Boží Syn postavil na naše místo a Bůh na něj vylil svůj hněv.“ Pospíšil sám namítá: „Soteriologický význam kříže by tedy tkvěl v tom, že Bůh by si na Kristu vylil svůj hněv kvůli našemu hříchu. Takové vysvětlení je však neudržitelné, protože naprosto neodpovídá údaji Nového zákona, podle něhož Otec vydává Syna z lásky ke světu (srv. např. J 3,16). Ježíše neukřižoval Otec, ale lidé, kteří nepřijali Boží nabídku spásy. Hospodinova láska a věrnost smlouvě s člověkem je silnější než smrt (…) Boží láska a věrnost přemohla na Golgotě nejstrašnější z hříchů, ukřižování vtěleného Božího Syna (…) Kristův kříž tedy rozhodně není zjevením Božího hněvu, ale Otcovy lásky k člověku.“ (str. 266)
Sám věřím v souhlase s názorem uvedeného katolického systematika, a zase proti představám i oněch věhlasných bohoslovců klasické reformace, že nebeský Otec si nevyléval údajně „přespravedlivý hněv“ na nevinném, svrchovaně spravedlivém člověku Ježíši, nýbrž že naopak zakoušel v jednotě vnitrobožské lásky spolu s ním coby se Synem – a snad nejhlouběji v okamžiku, kdy Syn po něm v úplné opuštěnosti volal a On nemohl odpovědět – společná muka ukřižování.
Snad smíme v letech „po Kristu“ vyznávat ve srovnání s žalmy něco i navíc než Hospodinovu „hojnost v odpuštění“ pouze z toho důvodu, že „zná slepení naše a v paměti má, že prach jsme“ (Ž 103,14). Vždyť pokud jsme byli kvůli prvotnímu (někteří dogmatici říkají základnímu) hříchu „v Adamovi“ odsouzeni (rozumí se k „věčnému zahynutí od tváře Páně“), sami si od ortelu vpravdě osudného nepomůžeme. Lék skutečně novozákonní našemu jinak zpečetěnému zoufalství smím vidět v oné ničím nekrácené a ničím „přijatelným“ nezbanalizované evangelijní skutečnosti, že Hospodin tento rozsudek smrti, který musel nad námi vynést podle sínajského práva, bere na Golgotě ve svém milovaném Synu sám na sebe, aby jej sňal z nás. AJ, BERÁNEK BOŽÍ… Je to sice nesnadné tajemství, málokde o něm najdeme dnes úvahu vskutku teologickou na úrovni dejme tomu závratných spekulací Anselmových, ale co konečně s nadbytkem reflexí, vždyť volá ten hlas „tichý a temný“ k účasti spíš naše celé srdce než rozum, byť se jednalo i o exegetický rozum bohoslovecký, očekává ono mystérium spíš odezvu celé člověkovy vnitřní existence než hru či souhru jeho myšlenek.
V posledním kázání této sbírky jsem zápasil s teologickým tématem, od něhož asi každý kazatel má tendenci zběhnout. Když mluvíme o kříži, o Božím hněvu nad námi hříšnými a o jeho ještě větší, nakonec vítězící lásce k nám, lekáme se nicotnosti svých výrazů. Jednou zní všecko až tvrdě ortodoxně, jindy možná působí takové kázání až blouznivě extaticky. Co světu je konečně do našich řečí? Ale kříž nás vyzývá k zvěstování, před tímto úkolem není úniku: theologia crucis nesmí být změkčena „humanizací“ evangelia, převedením té skandální zvláštnosti v přijatelnou obecnou filosofii, ale ani nesmí být vytlačena – jak se bohužel ještě mnohem častěji v našich proslovech z kazatelny děje – teologií gloriae, hrozivé mlčení bolesti nesmí být přehlušeno pozouny triumfu, neboť vzkříšení bez kříže by dobře zapadlo do všech mytologií, právě tak zajímavých, jako zbytečných. Bůh v Ježíši nás však pro sebe získává trvale znepokojivým paradoxem: Věříš-li v Krista, přibližuješ se dnu zoufalství. A teprve z této porážky je pravdivý vzestup. Pán vstal, ale své rány nezastírá, právě kvůli svému ponížení byl povýšen (Fp 2,8–9).
UKAŽ NÁM CESTU
ŠTERNBERK U OLOMOUCE2. DUBNA 2000
SEMONICE 29. ŘÍJNA 2000
VSTUPNÍ MODLITBA
Svatý Hospodine, v Pánu Ježíši náš Otče,
děkujeme Ti, že smíme předstoupit před Tebe,
neboť jsi nás sám první zavolal.
Přišel jsi k nám, Ty Nevýslovný, ve Slovu,
v osobě a příběhu našeho Pána.
V něm, člověku pravdivém a pronásledovaném,
jsi námi všemi otřásl. Ukázal jsi nám hloubku
našeho hříchu, ale ještě větší tajemství svého slitování,
směli jsme přijmout v Kristu odpuštění,
bílé roucho nové existence.
I dnes v nouzi své duše prosíme,
aby tvá spravedlnost, Ježíši,
pro tvou drahou sebeoběť
nám byla i dnes připočtena
proti všemu, čeho želíme,
proti vědomí, že jsme neobstáli,
proti hořkým bilancím našeho srdce.
Ty však znáš, Synu Boží, všecko, a jsi větší
než naše srdce, vyvýšenější než obžaloba svědomí
a pravomocnější než ortel Zákona.
A mnohem mocnější je skrze Tebe Boží milost
než skrze lidi sebevíc na světě množené hříchy.
O tvou přítomnost, Duchu svatý, prosíme,
abys dolil sám oleje do našich hasnoucích lamp
v prudkých náporech dnešního nihilismu,
abys nás křísil, napřimoval, a všemu navzdory
obdařil novou nadějí.
AMEN
ČTENÍ
JAN 14,1–5
Nermutiž se srdce vaše. Věříte v Boha, i ve mne věřte. V domě Otce mého příbytkové mnozí jsou. Byť nebylo tak, pověděl bych vám. Jdu, abych vám připravil místo. A když odejdu, a připravím vám místo, zase přijdu, a poberu vás k sobě samému, abyste, kde jsem já, i vy byli. A kam já jdu, víte, i cestu víte. Dí jemu Tomáš: Pane, nevíme, kam jdeš. A kterak můžeme cestu věděti?
TEXT
JAN 11,25
Já jsem vzkříšení i život.
JAN 14,6
Já jsem ta cesta, i pravda, i život.
KÁZÁNÍ
Tyto dva výroky, v nichž Kristus sám sebe nazývá jednak vzkříšením i životem, jednak cestou, i pravdou, i životem, mají ovšem v Janově evangeliu pokaždé svoje příběhové pozadí. V prvním případě jde o vylíčení Ježíšova dramatického putování ke hrobu již čtyři dny mrtvého přítele Lazara, kterého potom, sám nejprve zachvácen zármutkem, vzkřísí mocným zavoláním. Ještě než se tak stane, setká se Ježíš s Lazarovou sestrou Martou. Ten slavný Kristův výrok „Já jsem vzkříšení i život“, druhdy s oblibou psaný nebo vytesávaný nad hřbitovní brány, nevisí tedy ve zvláštním bezvztahovém prázdnu příliš nám nedostupné náboženské abstrakce, jak to někdy bývá, nýbrž platí, jak jsme četli, truchlící Lazarově sestře jako odpověď na její pozdní lítost, kdy už nezbývá než si vlasy rvát: „Pane, kdybys ty byl zde, bratr můj byl by neumřel.“ Podobně druhý výrok vyvstane v plné své plasticitě teprve na pozadí Mistrova rozhovoru s učedníkem Tomášem.
Kdybychom však na druhé straně se na příběhové pozadí těch výroků upnuli příliš těsně, byla by to dávná řeč Ježíšova ke kdysi žijící Lazarově sestře Martě nebo zas k učedníku Tomášovi. Jde spíše o to, co říká Kristus v téhle chvíli a v téhle době našeho života tobě a mně. Vždyť každý z nás už vyprovodil jednoho nebo více svých Lazarů na hřbitov. Někdy jsme sami zazoufali nad tím, že odcházejí příliš rychle a nevčas, buď rovnou hodně mladí, nebo ne tak staří, abychom se odvážili o nich říci: Jejich život byl naplněn, ano i šířil přebytky svých úrod na jiné, propustils, Pane, služebníka svého v pokoji. A pokud sami ve svého Pána upřímně věříme, neubráníme se Martinu povzdechu: Kdybys, Pane, tady byl jak tenkrát na dosah a v pozemském těle s námi, tenhle můj bratr, tahle má sestra by byli neumřeli, byl bys je uzdravil z rakoviny, vrátil z bezvědomí po dopravní nehodě, ale ovšem, v márnici už je pozdě, beztak tu na dosah nejsi, abys opakoval zázrak s Lazarem, a ze své slávy, do níž jsi sám zmrtvýchvstalý vešel, tímto způsobem, pokud je známo, nezasahuješ –
A přesto, i v takové chvíli smutku, říká Kristus tobě i mně: Já jsem vzkříšení i život – sestupuji jak do tvého žalu, tak i k tomu tvému zesnulému jako vzkříšení, ještě to ovšem není vidět, na čem opravdu z hlediska věčnosti záleží, to hned tak není, ba velmi dlouho není vidět – Ano, v tobě náš život záleží, neb každý, kdož v tebe věří, živ bude, byť umřel: ale toto naše skryté spočívání v tobě, či lépe řečeno, tvůj, Kriste, neuhasitelný život v nás, ta utajená formující síla tvého vzkříšení se zviditelní až v den nejposlednější, až skončí svět a dějiny mocným převratem tvého soudu, proměnou, která přehodnotí lidská mínění, plytké pohledy kolotajícího hemžení, ale i odpovědné závěry soustředěného duchovního snažení a tvoření a která způsobem nám dosud nepředstavitelným postihne i dosavadní skladbu vesmíru, samotnou strukturu hmoty, jak píše Pavel, že až vstanou mrtví, i my živí proměněni budeme (Ř 15,52).
Lazar nás se svým zmrtvýchvstáním nepředběhl a Kristus jako vzkříšení nepůsobí zatím jinak než v lidské duši. Já jsem vzkříšení i život, řekl přece Pán Martě ještě dříve, než Lazara vzkřísil, zůstalo by to v platnosti, i kdyby se byl k tomu mocnému zázraku neodhodlal, a na druhé straně i Lazarovo vzkříšení samotné bylo cosi jen předběžného, vždyť o Lazarovi nebylo možné říci, co o Ježíšovi po Golgotě, že vstal a již více neumírá a smrt nad ním nadále nepanuje. Lazar přece odešel později, jako odcházíme my všichni, cestou všelikého těla, je dnes mrtev jako Marta, Marie, Tomáš a vůbec všichni Ježíšovi současníci kromě Ježíše samotného. Kde je nyní vzkříšený Pán, můžeme se zeptat, a naší zkušenosti žádná odpověď nepřijde. Brzy se zamotáme do myšlenkových slepých uliček. Vstal-li již jednou Kristus v těle, třebaže oslaveném, neumíme si ani pak to tělo představit jinak než jako trojrozměrné, a tedy omezené naším časoprostorem. Pane, nevíme, kam jdeš, říkáme potom s Tomášem, nebo upraveno pro dobu po nanebevstoupení: nevíme, Pane, kde jsi, těžko nám zjistit, jak vypadá to místo po pravici Otcově, netušíme, kam je do vesmíru situovat, nebo spíš jak je z vesmíru vyloučit a před vesmírem tak uchovat, před chapadly tolika světonázorů, jež se tu od dob antiky postupně hroutily, vystřídány dalšími, a stěží dokážeme tajemství tvého vyvýšení tlumočit a v jeho věrohodnosti uchránit před kosmickou hegemonií soudobých astrofyziků, kteří pro nás laiky píší populárně naučné, ba občas i fantaskně zábavné články, ale nebeský Jeruzalém nikde nenazřeli, natož trůn Boží a Beránkův – nevíme tedy, Pane, kam jsi šel, cesta je smetena nebo zaváta, patrně ji ani nelze dnešnímu náhledu srozumitelně interpretovat, vždyť současný operativní rozum, vtělený do počítačů a zpětně jimi strukturovaný je celkem vzato lhostejný k archaickým slovům, k jejich hlubinnému smyslu pro tolik ještě donedávných generací: cesta, pravda, život. Kdo zná ještě cestu v téhle spleti reklamních nabídek, cíleně vedených manipulačních lží? A co je pravda, ptal se již Pilát, zdá se, že alespoň s určitou pozdně civilizační nostalgií, ne-li smutnou noblesou. Dnes to slovo je téměř předem terčem vražedně vulgárního výsměchu. A konečně, co je život ve výsostném smyslu toho slova, život, který by přesáhl skutečnosti jevové, jepičí, nicotné a groteskní něčím heroickým, významným a dalekosáhlým, ví se dnes patrně ze všeho nejméně.
A přesto přichází k nám dnes Kristus ve svém slovu v těch dvou vzájemně příbuzných citovaných oddílcích jako ten, kdo i na prahu třetího milénia strhává na sebe nečekanou pozornost. Oba ty výroky míří k životu, pojem života je oba završuje a je jim společný. Sám jako čtenář a posluchač těchto v nejednom smyslu absolutních výpovědí jsem po obdobích, kdy jsou mi poněkud zastřeny mou ochablostí a celkovou motolicí světa, pokaždé znovu fascinován.
Tím spíš, že v kontrastu k tomuto přímému plameni mluví teologové, exegeti a jiní profesionálové o Ježíši Kristu většinou s distancí, chladně a analyticky, v podstatě bez srdce. Je tu před námi potom úkaz, který je osvětlován z různých badatelských hledisek a o němž se vede diskuse, jednou striktně odborná, jindy třeba panelová. Spíš se dozvíme, co si ten který expert o Ježíši myslí, než že by k nám promluvil Ježíš sám. Tento způsob má sice také určité oprávnění, nicméně jako kristovští věřící, a zvláště v bohoslužbě, bychom neměli zapomínat, že Ježíš je nejen rámcově s námi jako historicky daleký, de facto mlčící svědek jednou našich spontánních religiózních nálad, jindy osobitých, filosoficko-teologických nebo textově analytických názorů, ale spíš jako přítomný a samosvojně živý protějšek. Jaká je identita tohoto protějšku, kterým je pro víru Ježíš?
Mně osobně nezbývá, než se přimknout k vrcholným výpovědím janovským o Slovu, jež bylo na počátku, jež bylo u Boha a jež byl Bůh. Ejhle Bůh, který k nám přichází v tom, o němž Pilát velmi správně prohlásil: Ejhle člověk. Každý z nás by měl Boha čistě zrcadlit, a tím ho vlastně zjevovat. Smutnou skutečností je, že tak činíme v nejlepším případě rozporuplně, v nikdy nekončící karikatuře. Ježíš fascinuje už jako člověk svou nelomenou čistotou Božího obrazu. A v tomto člověku se nám blíží současně Slovo, zakládající všechen počátek, všechno tvoření, dění a směřování, a v tom Slovu sám Věčný a Nekonečný, jehož bychom nikdy neunesli, do něhož bychom se jen jako do Propasti zřítili, mystik-nemystik: blíží se nám tedy v tomto člověku onen Nepřistupitelný, který k nám proto sám vstřícně vychází a přichází, který se vždy pro nás jak ve svém soudu, tak ve své milosti, jak v naší krizi, tak v naší nápravě Pánem a Bohem v Kristu Ježíši skrze víru stává.
Jen takovýto Kristus, jímž prohlédáme k Otci, který od Syna nemůže být oddělen, smí být adresátem našich proseb a hořkých otázek, ale potom i našich děkovných modliteb a chval. Pak nemluvíme už jenom o něm, ale obracíme se k němu zájmenem Ty, on odpovídá zájmenem Já. Nevíme, Pane, kam jdeš, ani odkud. Neznáme cestu. Tápeme v prázdnu bezcenných informací. Životem se valíme ke smrti. Ale je to ještě horší. Smrt je již v tomto životě. Je to protipohyb tam ze předu. Z budoucna. Co nastane teprve zítra, stane se znovu dneškem, a ten zas přepadne jak peřej do propasti. Hle, to je minulost: Bezpočet našich předků v jediné rovině dávno už uvláčených hrobů. Každý náš nový den tam odchází. Už na svůj dnešní den, v němž toho chceme tolik vyřešit a stihnout, mnoho bolesti překonat a mnoho radosti a světla zachytit, budeme každý zítra leda vzpomínat. Z tohoto přítomného okamžiku zůstane už za chvíli jen snový otisk, několik letmých obrazů, které se vynoří jak zpřeházené pohlednice v mé mysli. Kde však je jeho skutečnost? Co přetrvá a podrží platnost? Ptám se úpěnlivě, bez opatrné zdlouhavosti filosofů. Ostatně nemám čas. Vím, jak čas letí. To řícení všeho vzad a navždy. Opakuji: Co vůbec přetrvá a podrží platnost?
Má víra nedůvěřivě žasne: Jsi to opravdu Ty, Pane? Ve hluku světa, v burácení pluralit ten neklamný tvůj a tichý, samosvojný hlas? Kupodivu přetrváváš jen Ty. Říkám to nesměle, je mi cizí to někomu vnucovat, a ve zvláštním zahanbeném dojetí, vědom si svých liknavostí, vyznávám: Zůstal jsi, Ježíši Kriste, sám se sebou totožný, a přes zapření Petrovo a další poklesky církve v dějinách a přes zpronevěru mnohých z nás setrváváš až do dnešního dne sám sobě věrný, Ty, Skálo věků, a skrze Tebe i všechno dobré a světlé, co jinak pomíjí a vplývá do stejného stínu se vším zlým.
Ach, Pane, je jenom čas a smrt? Ach ne, vždyť jsi řekl: Já jsem vzkříšení i život. Nejprve jsi, Pane, řekl: Já. Já jsem. Nebojte se, já jsem, řekl jsi těm svým ustrašeným rybářům na moři. Věru bouře láme i statečné chlapy jako třtiny. Já jsem vzkříšení. To řekl jsi proti bouři našeho neživota, v němž je víc smrti, než jsme v naivitě jinochů tušili.