Ukázka z knihy:
PODĚKOVÁNÍ
Před více než deseti lety jsem začala pro své syny Bruce a Briana sepisovat zážitky z druhé světové války. Chtěla jsem, aby věděli – pokud v jejich životě nastane nějaká svízelná situace –, že Bůh, v nějž věří jejich matka, stále žije a jeho paže má stejnou moc jako v dávných časech! Vůči svým synům i jejich otci Jerrymu pociťuji obzvláštní vděčnost – podporovali mě a povzbuzovali, abych svůj příběh dokončila.
Ráda bych vyjádřila poděkování i těm, kteří mi štědře nabídli, abych u nich během psaní této knihy bydlela: rodině pana Kho Hong Gana v australském Sydney, doktoru Robertu S. Brownovi a jeho manželce z Omahy v Nebrasce, Corneliovi a Claire Palsovým z Golden Valley v Minnesotě, Betty Knudsenové a Ann Dennertové z Boone v Iowě, paní Ruth Grahamové z Montreatu v Severní Karolíně a Arthovi a Jackie Holsworthovým ze San Leandra v Kalifornii.
Jsem vděčná i několika ženám, které četly a upravovaly můj rukopis a prokázaly mi službu cennými připomínkami. Byly to May Brownová a Elizabeth Churchhillová z Omahy v Nebrasce, Nina Hoffmanová, Betty Knudsenová a Annamae Reedová z Boone v Iowě, má spoluvězeňkyně Elsie Davidová-Allenová, která dnes žije v Sydney v Austrálii, a Molly Farlowová z Pasadeny v Kalifornii.
S konečnou podobou rukopisu mi velice pomohly Faith Sinclairová z Entrance v australském Novém Jižním Walesu, Ruth Cozetteová z Omahy v Nebrasce a Betty Goodwinová ze St. Petersburgu na Floridě.
Zvláštní uznání patří také Karen Mainsové, která mi přepsala namluvené pásky a přiměla mě, abych se do svého vyprávění pustila, dále Ruth „Bunny“ Grahamové-Dienertové, která můj rukopis nabídla nakladatelství Harper & Row a později mě pak povzbuzovala a podporovala, posléze Royovi M. Carlisleovi a Rebece Lairdové, mým redaktorům ze jmenovaného nakladatelství, bez jejichž laskavosti a pomoci by se tato kniha nedostala k veřejnosti.
PŘEDMLUVA
Mírové dny do japonského zajateckého tábora v Kampili přišly až dva týdny poté, co byl mír oslavován na silnicích i pěšinách, na bulvárech i v dlážděných uličkách celého světa. Devatenáctého září 1945 – tedy 17 dní od okamžiku, kdy podepsalo Japonsko v Tokijském zálivu na americké lodi Missouri kapitulaci – jsem opatrně přenesla necelých 40 kilogramů své tělesné váhy do rozhoupané veslice. Ta mě od pobřeží Celebesu – ostrova, na němž jsem pobývala v zajetí – měla dopravit k letadlu startujícímu z vodní hladiny, které teď kotvilo v přístavu. Přiletělo evakuovat Američany ze zajateckého tábora.
Před osmi lety – tj. před válkou – jsem na indonéské ostrovy přijela s manželem, zrovna v den prvního výročí naší svatby; hodlali jsme se ve vnitrozemí Nové Guineje věnovat misionářské práci. Když loď odrážela od břehu, myslela jsem hlavně na dva osamělé dřevěné kříže, ukryté na odlehlých úbočích. Jeden označoval hrob mého manžela reverenda C. Russella Deiblera, druhý doktora Roberta Alexandere Jaffraye, mého duchovního učitele, člověka, který si během čtyřicetileté misionářské práce v Číně, Indočíně a Indonésii vždy počínal jako vynikající průkopník s darem mimořádné představivosti.
Teď jsem byla sama a měla jsem nastoupit zpáteční cestu do vlasti. Celebeské pobřeží na mě působilo pochmurně navzdory bujné vegetaci a průzračně modrému moři. Odvrátila jsem se, protože mi hořkost jako nějaká kyselina leptala duši. Bylo mi osmadvacet a před dvěma lety jsem ovdověla; do Spojených států jsem se vracela s holýma rukama. Všechny osobní věci a různé památky na naše manželství, které jsem ukrývala, mi ukradli nebo zničili. Měla jsem na sobě vypůjčené šaty, které mi vůbec nepadly. Na jedné noze mě trápil obrovský bolák, k němuž jsem přišla, když jsem pod pekelným tropickým sluncem pracovala pro japonskou válečnou mašinérii. Má pleť, kdysi hladká a bílá, byla nyní pokrytá jizvami a flíčky. Zeslábla jsem po nemocech, které byly v lágru běžné – po malárii, úplavici a avitaminóze beri-beri.
Téměř čtyři roky jsme s dalšími misionářkami a bezmála s 1600 ostatními ženami a dokonce s dětmi dřely v táboře; žily jsme v hrozných podmínkách, odděleně od svých nejbližších, a prožívaly úmrtí nám drahých lidí, kteří jeden po druhém umírali v důsledku chorob a hladovění.
Pro nás zajatce tenkrát svět mimo několika příšerných hektarů tábora v Kampili vůbec neexistoval. Žili jsme v naprosté izolaci a o válečných událostech, které pustošily jiné země, jsme se dozvídali pouze z vrtochů našich japonských věznitelů a jen v jejich podání.
Z domova nikdy nedorazil jediný dopis. Spojenci sem nikdy neshodili balíček Červeného kříže nebo povzbuzující leták a nikdo nám nic nepropašoval pod ostnatými dráty, abychom věděli, že za naši svobodu někdo bojuje.
Najednou jsem se ale ocitla ve vakuu mezi pobytem v zajetí a novým životem a uvědomovala jsem si, že na mě doléhá dosud nepoznaný strach. Dokážu žít mimo přísný režim uzavřeného tábora, mimo režim přinášející utrpení, ale na který jsme si zároveň důvěrně zvykli? Budu mít někdy pokoj od děsivých a stále se vracejících nočních můr, při nichž se snažím zachraňovat lidi z hořících domů? Podaří se mi někdy zavřít oči a nevidět přitom na bambusovém lůžku mrtvé tělo arménského chlapce, kterému zápalná puma utrhla nohu, neslyšet, jak z jeho těla pleskají tekutiny na dlaždičky v kanceláři velitele tábora? A dokážu někdy zapomenout na němou výčitku v očích kdysi krásné blondýnky, kterou při náletu na tábor sežehl napalm?
Kdy se přestanu třást hrůzou při zmínce o tajné policii Kempeitai? A nebudu při zvuku leteckého motoru prchat do úkrytu před pumami a šrapnely, které to letadlo určitě začne shazovat?
A kdy se mi při opojné radosti ze setkání s blízkými nebude zároveň svírat srdce, které stále ještě trpí kvůli ztrátě Russella?
Znenadání jsem se plavila mořem nesmírné hořkosti. „Ach Bože, už nikdy víc na tyhle ostrovy nezavítám! Připravily mě o všechno, co mi bylo nejdražší!“ Mezitím veslice dorazila k letadlu, které mělo cestou do Manily přistát také na Borneu a ostrově Palawan. „Mohou se takové rány vůbec zahojit?“ Nezbývalo mi než plakat před Bohem a doufat. Pokud jsem někdy měla zase normálně žít, naplno a úplně, musela jsem se především ze všeho vzpamatovat.
Snažila jsem se dosáhnout na provazový žebřík komíhající se z letadla Catalina, když v tom jsem zaslechla zvuky z pobřeží – dusot nohou a křik. Selamat djalan! „Šťastnou cestu!“ volali z dálky Indonésané. Na břehu společně stáli a mávali ti, kteří v našem makasarském kostelním sboru poznali Boha, i ti, kdo s námi prožili nepopsatelné utrpení zajateckého tábora. Zpráva o odjezdu přišla tak náhle, že jsem se s nimi ani nestačila rozloučit.
Jejich vysoké hlasy teď zněly jako požehnání: „Bůh s vámi, než se opět sejdeme…“ Jejich píseň protrhla hráz hořkosti, která se ve mně nahromadila. Bolest ze mě odplouvala spolu se slzami. Léčba započala. Věděla jsem, že se jednoho dne – a jen Bůh věděl, kdy to bude – vrátím k těmto lidem mé duše, že se vrátím domů na tento ostrov.
Catalina se vznesla a odnášela mě z krajiny zjizvené bombami, pryč od zaplavených rýžových polí, korálového pobřeží a hor, kde jsem byla tak dlouho doma. Celých osm let života jsem zde odevzdala do náruče moudrého a milosrdného Boha, který mi jediný mohl pomoci, jak porozumět nesmírné bolesti a utrpení.
KAPITOLA PRVNÍ
Nejprve jsme v Nizozemí spolu s mým manželem – starším misionářem C. Russellem Deiblerem – půl roku studovali holandštinu a pak jsme vypluli na lodi Volendam do Nizozemské Východní Indie.
Už na první pohled mi tato horká a vlhká země připadala jako tropický ráj. Víc než třináct a půl tisíce ostrovů mezi Jihočínským mořem a Indickým oceánem dvakrát ročně zaplavil monzun, po němž kolem řady ostrovů zůstával pruh bahna. Na každém ostrově byly trochu jiné močály a neproniknutelná deštivá džungle, jejíž tajemné přítmí připomínalo katedrálu s vysokou klenbou. Často se na nich nalézaly i činné sopky, které chrlily smrtící plameny a lávu. Podél všech ostrovů se táhly korálové útesy, tiché laguny a liduprázdné bílé pláže, lemované kokosovými palmami, ibišky a oleandry, líně se ohýbajícími v oceánském vánku. To je „ostrovní ráj“, vydechla jsem tehdy.
V Batávii na Jávě jsme se vylodili 18. srpna 1938, což byl den prvního výročí naší svatby. Vůně nového domova, které jsem doposud neznala, mě poněkud dráždily, neboť se značně lišily od těch, v nichž jsem vyrůstala v zemědělské Iowě na americkém Středozápadě. Každý ostrov, vlastně každý kraj byl úplně jiný. Někde se táhly samé sirnaté mangrovové bažiny a šířil se tam pach hnijící džungle. Jinde byla cítit kopra. Vítr vanoucí od Ostrovů koření přinášel vůni skořice, muškátových oříšků a hřebíčku. Jinde se aroma mořské soli v noci mísilo s pronikavou vůní kvetoucího jasmínu.
Indonéské trhy představovaly změť provizorních stolků a stánků s hromadami ovoce a zeleniny krásně pestrých barev, s košíkářským zbožím a rohožemi domorodců, kameninovými nádobami, nádhernými sarongy a zlatými a stříbrnými šperky. Bavily mě mnohem víc než americké supermarkety. Obchodníci ťukali dvěma dřívky o sebe a zpěvavými hlasy vychvalovali své zboží. Nikde nebyly napsány ceny. Když jsem poprvé uslyšela cenu, která byla asi dvakrát větší, než měla být, šla jsem pryč. Boleh tawar! Boleh tawar! volali za mnou zoufalí obchodníci – chtěli, abych smlouvala. A já se do toho opravdu pustila.
Všechno to bylo nesmírně zajímavé. Začala jsem si uvědomovat, že začínám patřit mezi domorodce a k jejich zemi. Otravovala jsem Russella spoustou otázek.
V městských průplavech se koupali šťastní, veselí muži, ženy i děti. A nejen koupali – také tam v řadě vedle sebe prali prádlo, omývali zeleninu, vesele na sebe cákali, případně si odbývali různé tělesné úkony.
Při výletu napříč Jávou do Surabaji se vlak proplétal mozaikou terasových rýžových políček a čajových plantáží.
Za tři dny jsme se s Russellem nalodili na parník obstarávající dopravu mezi jednotlivými ostrovy a vypluli jsme na Celebes, kde měla naše misie v Nizozemské Východní Indii své ústředí.
Makasar, metropole ostrova a nejvýznamnější celebeský přístav, bylo úžasné tropické město. Hned za bílými písečnými plážemi začínala terasová rýžová políčka. V přístavu se tyčila ohromná starobylá pevnost s neméně starobylým dělem. Kotvily zde zaoceánské lodě, aby vyložily dovezené průmyslové zboží a naložily kopru, kávu, rýži, kukuřici, sůl a všemožné exotické koření.
Russell cestu nesnášel dobře, ale vzpamatoval se po plavbě do té míry, že vedle mě stanul u zábradlí zrovna v tom okamžiku, kdy na přístavní hráz spustili lávku. Upozornil mě na skupinku napravo od lávky.
„Ta vysoká paní je Margaret Kempová z Endicottu ve státě New York,“ řekl mi. „Pracuje spolu s dalšími ženami v ústředí a učí v biblické škole.“
Sama jsem poznala Lilian Marshovou, protože ta jako by z oka vypadla své sestře Ethel, uhlazené anglické dámě, s níž jsem se seznámila v Londýně. Byly to dcery známého britského duchovního a spisovatele F. E. Marshe. Odsloužily si několik dobrodružných let v Číně, která se chystala na válku, a Lilian pak přeložili do Nizozemské Východní Indie. Dívala jsem se na tu drobnou ženu – myslím, že neměřila víc než metr padesát – s krásnými vlnitými vlasy staženými do úhledného drdůlku a sotva jsem věřila, že zažila boxerské povstání ve Wuchovu, což platilo i o Philomě Seelyové, která stála vedle ní.
Philomu Russell již předtím charakterizoval coby osobu mírně roztěkanou a excentrickou; byla ještě menší než Lilian. Na tropickém slunci se jí šedé vlasy třpytily jako vyleštěné stříbro. Philoma sice neměla hudební sluch, ale skoro zázrakem hovořila plynně čínsky. Měla v ústředí na starosti účetnictví, učila v biblické škole a aktivně se podílela na bohoslužbách v místním čínském kostele.
Stranou stála trochu baculatá Margaret Jaffrayová, milovaná dcera manželů Jaffrayových. Doktor Jaffray byl regionálním ředitelem misie v Nizozemské Východní Indii. Černé vlasy už jí začínaly šedivět. Na drobném nosíku jí seděly brýle bez obrouček, ale nijak neskrývaly veselí, které jí probleskovalo v hnědých očích.
„Tak tě tu zase vítáme, cizinče!“ zahalekal jediný muž ve skupince a všichni na nás začali mávat.
„To je Wesley Brill, ředitel biblické školy, je tu také jeho žena Ruby a dcerka Donna,“ vysvětloval mi Russell.
Rozechvěle jsem vstoupila na pevninu. Brillovi se nejprve srdečně pozdravili s Russellem; já trochu nejistě postávala o krok zpět, ale hned ke mně přišly obě Margarety, Lilian a Philoma. Zdráhavě jsem si je prohlížela – bála jsem se, že někoho tak mladého mezi sebe nepřijmou. Ale uvítaly mě velice srdečně a já jejich laskavá slova vnímala s úlevou. Od prvního okamžiku jsem si jich vážila a měla jsem je ráda; pozdější blízkost při práci a utrpení za války tyto mé první pocity o to víc prohloubily.
Brillovi nám sdělili, že zpočátku budeme s Russellem bydlet v misijním penzionu na kraji města.
V penzionu byly prostorné, vzdušné, skromně zařízené pokoje, ze kterých se vycházelo do společných prostor, k nimž patřila jídelna. Kuchyně, koupelna s velkým vědrem, záchod a místnosti pro služebnictvo byly v oddělené budově, do níž se šlo po krytém chodníčku. Pod nohama nás báječně chladily dlaždičky.
Po obědě se všichni vytratili, poněvadž nastala siesta. Trochu provinile jsem zalezla pod moskytiéru. V místnosti nebyl elektrický větrák a vedro se mi zdálo nesnesitelné; vzbudila jsem se celá zpocená a rozlámaná. Hned jsem se vrhla k vědru s vodou!
Po osvěžujícím šálku čaje se dům vyprázdnil. Všichni šli za svými povinnostmi. Russell a Wesley se kvůli našim zavazadlům vydali do lodní společnosti. Vybalila jsem kufry a pak jsem seděla v nohách postele a dívala se z okna ven; snažila jsem se rozpoznat všechny nové zvuky a vůně a říkala jsem si, jaké mám ohromné štěstí, že jsem se ocitla v těchto končinách.
U večeře mi pan Brill řekl, že v půl deváté ráno za mnou přijde učitel domorodého jazyka. Brzy pak budu moci komunikovat s místními lidmi i jinak, než jen podáním ruky a úsměvy. Bůh mě sem povolal a teď mě také vybaví vším potřebným. Jazyk se mi měl stát nástrojem, který bylo potřeba si osvojit, a já jej za Jeho pomoci chtěla používat co nejlépe.
Nazítří mi přesně o půl deváté představili Indonésana středního věku, který se mi uklonil a já jeho úklonu opětovala. Russell nás nechal o samotě. Já neuměla ani slovo indonésky, on ani slovo anglicky.
Můj učitel vstal ze židle a odešel z pokoje, ale hned byl zase zpátky. Mírně se uklonil a řekl: Selamat pagi, nd ond a!“
Tiše jsem jeho chování přihlížela. Jako by povídal něco o šelmách.
Mlčela jsem, a tak zase vyšel ven, vrátil se a vyslovil velmi zřetelně každou slabiku: Selamat pagi, nd ond a!“
Začalo mi docházet, že to nejspíš bude nějaký pozdrav. Když pak vyšel ven potřetí, už jsem byla připravená. Vrátil se, uklonil se a zase pozdrav zopakoval.
Vstala jsem, také jsem se uklonila a odpověděla: Selamat pagi, nd ond a!“
Tlustý mužík v naškrobeném bílém bavlněném obleku se zamračil, zuřivě gestikuloval a vrtěl hlavou, že to není správně. Ťukal se do prsou a důrazně při tom říkal: „Tuan, tuan.“ Pak ukázal na mě a jednoznačně prohlásil: „Nd ond a.“
Došlo mi, jak bylo směšné, když jsem toho drobného rtuťovitého pána pozdravila slovy: „Dobrý den, paní.“ Chtěla jsem ho ujistit, že už jsem porozuměla, a tak jsem se ještě jednou uklonila a řekla jsem: „Selamat pagi, tuan!“ Na to on s úsměvem odpověděl: Baik, baik! „Dobře, dobře!“ Nechápala jsem sice, co s tím má společného bicykl (anglicky bike), ale první lekci jsem měla úspěšně za sebou a už nikdy jsem žádnému muži neřekla „paní“.
Potom jsme se učili každý den; ukázalo se, že mám vynikajícího, ačkoli velmi přísného učitele. Vždycky když se odpoledne naposledy uklonil a já měla volno, vypravila jsem se za služebnictvem. Mladá kuchařka a kluk pradlák mi pomáhali s indonéštinou, hodně se přitom nasmáli a opravovali mě. Jestliže jsem něco špatně vyslovila nebo když jsem je žádala, aby mi něco zopakovali, každé jejich zopakování bylo mnohem hlasitější. Měla jsem radost, když se jednou přesvědčili, že slyším výborně; se svou indonéštinou jsem se musela opravdu namáhat!
Celebes byl ostrovem kontrastů; severojižním směrem se napříč táhlo pohoří v nadmořské výšce přes 3400 metrů a byla tam spousta tajemných modrých jezer, hlubokých mnoho set metrů. Horská úbočí zakrývala bujná vegetace, v srdci ostrova bylo mnoho krápníkových jeskyní.
Ostrov a jeho obyvatele jsem si zamilovala. Uvědomovala jsem si ale, že to je naše dočasné působiště. Už brzy jsme se měli vydat na cestu a začít působit v „posledních bílých místech“, totiž odejít na Novou Guineu; dobře jsem věděla, že na Celebesu je skupina odhodlaných mužů a žen našeho smýšlení, kteří nás svou vírou a modlitbami budou během naší pouti doprovázet.
Jednoho zářijového dopoledne jsem se měla setkat s jedním z nich, totiž s doktorem Robertem A. Jaffrayem.
„Ten pán vedle Margaret se jmenuje Jaffray,“ upozornil mě Russell, když jejich loď přirazila ke břehu.
Přehlédnout jsem ho nemohla: byl o hlavu vyšší než ostatní cestující a ihned nás pozdravil smeknutím bílé tropické přilby. Krátké bílé vlasy měl pečlivě učesané; až na úhledně zastřižený knír byl také hladce oholen. Choval se s přirozenou důstojností člověka z dobré rodiny. Rukama se opíral o zábradlí lodě, palec měl prostrčený držadlem kufříku.
Margaret – či Muggins nebo také Muggie, jak svou dceru láskyplně nazýval – mu pomohla vystoupit a sama připomínala ověšený vánoční stromeček, tolik měla balíčků, dárků pro misionáře.
Dr. Jaffray ke mně přistoupil a vřele mi stiskl ruku. „Vy jste určitě Darlene. Teď už chápu, proč Russell potřeboval delší dovolenou.“ Milý úsměv a jas v modrých očích ničím nepřipomínaly strohost, jaká se dala čekat u muže tak urostlého a výrazného.
„Moc se omlouvám, ale pořád jsme se ještě nevystěhovali z vašeho domu,“ nervózně jsem vyhrkla místo pozdravu.
Margaret mě honem uklidňovala: „O stěhování vůbec nemluv. Maminka jela navštívit své známé do Singapuru a na Jávu. Pravděpodobně se vrátí až někdy po konferenci.“ Regionální setkání misionářů z celé Nizozemské Východní Indie se mělo konat v listopadu, takže jsme z Jaffrayova nakažlivého nadšení pro Novou Guineu mohli čerpat ještě hodně dlouho. Neustále měl u sebe mapu stezky vedoucí z Oety k Wisselovým jezerům, pořádně ohmatanou. Jakmile se ubytoval, hned jsme začali pořizovat seznamy zásob a odhadovat celkové náklady na cestu. Všechny tři nás úplně pohltil plán šířit v novoguinejském vnitrozemí Boží pravdu, a pídili jsme se po všech dostupných informacích.
Dozvěděli jsme se například, že 1. ledna 1937 nizozemský pilot Wissel s americkým kolegou Jackem Atkinsonem prováděli letecký průzkum pro novoguinejskou ropnou společnost Babo. Na Nový rok připadl jeden z výjimečně krásných dní, kdy páteř Nové Guineje není v mracích: letci viděli zasněžené Carstenszovo pohoří. Asi padesát kilometrů letěli nad souvislým sněhem a také nad rozeklanými zasněženými štíty a ledovcovými jezery. Nedotčená příroda je uchvátila – tady ještě moderní lidé se svými směšnými potřebami nic nezkazili, nic nezneuctili. Když klesali nad severními svahy pohoří, spatřili dole něco kulatého, jako by se pod horami usadily tři obláčky.
Spustili se ještě víc a z mráčků se vyklubala tři průzračná jezera; po největším z nich pluly loďky s lidmi. V této části světa, která byla považovaná za neobydlenou!
Studovali jsme s Russellem zprávu obou pilotů a dozvěděli se, že řeka Oeta, která se vlévá do Bandského moře při jižním pobřeží Nové Guineje, vytéká z největšího z Wisselových jezer, z jezera Paniai. Kdyby se někdo vydal proti proudu Oety, jistě by objevil další donedávna neznámé vesnice.
Nizozemská vláda v té době ještě kontrolovala Východní Indii a záhy věnovala prostředky a policisty, aby se podíleli na průzkumné expedici. Výprava se prodírala a prosekávala hustým podrostem tropické džungle proti proudu řeky. Postupovala horským pralesem a vždy narazila na nějaký další horský hřeben, který byl ještě strmější a rozeklanější než ten předchozí. Na sklonku každého náročného dne si budovali primitivní přístřešky. Mnoho nosičů – zejména domorodců z pobřeží – během expedice zemřelo; byli pochováni v nehlubokých hrobech umístěných podél nočních ležení. Všichni trpěli nedostatkem potravin a ve vysokých polohách navíc i mrazem. Když ti, co přežili, téměř měsíc po odchodu z pobřeží překročili poslední horský hřeben a sešli do doby kamenné, ohromný zástup povykujících, téměř nahých divochů je následoval až k jezeru Painai, tedy k prameni Oety.
V Enarotali výprava zanechala několik policistů, trestanců a velitele skupiny, kteří vytvořili miniaturní osadu sestávající z narychlo postavených vládních přístřešků na svahu nad jezerem; jediné spojení s okolním světem této primitivní osadě poskytovala vysílačka na baterie.
Čím více informací jsme získali, tím více jsme studovali mapu i dějiny Nové Guineje. Španělsko prohlásilo ostrov roku 1545 za svůj majetek; Španělé jej pojmenovali Nová Guinea, protože jim domorodci žijící na pobřeží tohoto druhého největšího ostrova na světě připomínali kmeny západního pobřeží Afriky. První evropské osady na Nové Guineji založili holandští obchodníci počátkem 19. století a Nizozemsko západní část ostrova anektovalo v roce 1828.
Vštípili jsme si z obrysu Nové Guineje každou křivku; ten ostrov připomínal ohromného předpotopního dravého ptáka, který jako by chtěl se vztyčenou hlavou a otevřeným zobákem při příštím přílivu pozřít menší z Moluckých ostrovů. Prsa Nové Guineje se vznášela nad nejsevernějším australským výběžkem, ocas ležel v Korálovém moři. Děsivou pobřežní hranici tvořily neproniknutelné mangrovové banžiny, které si přivlastnili krokodýli, jedovatí hadi a kanibalské kmeny. Také proto po celá staletí odrazovala i velmi odvážné mořeplavce.
Dvacátého prvního června 1938 vyrazila proti proudu řeky Baliem – tedy údolím ležícím 400 kilometrů na východ od Wisselových jezer – expedice vedená Richardem Archboldem a sponzorovaná Americkým přírodovědným muzeem se sídlem v New Yorku. Její členové chtěli získat vzorky flóry a fauny na úbočí Mount Wilhelmina, jednoho z nejvyšších novoguinejských vrcholů. Již dříve se do této oblasti vydali letadlem a po přistání našli údolí hustě zalidněné lidožrouty, žijícími na úrovni doby kamenné.
Když jsme četli zprávu o výsledcích této výpravy, znovu jsme si uvědomili, jak nesmírný úkol nás čeká: aspoň se dostat k milionům domorodců v nepřístupných horách Nové Guineje.
Listopadová oblastní konference probíhala v Benteng Tinggi, v horách asi 60 kilometrů za Makasarem. Benteng Tinggi znamená „Vysoká pevnost“ a v ní jsme opravdu našli útočiště před nelidským vedrem na pobřeží. Zasedání se konala ve velké osmiúhelníkové budově, a v domcích kolem ní byli ubytovaní účastníci.
Byla to první konference, které jsem se zúčastnila; velmi se mi líbila a spřátelila jsem se s ostatními misionářskými rodinami.
Účastníci se jednomyslně shodli na tom, že k Wisselovým jezerům budeme vysláni my dva a spolu s námi manželé Walter a Viola Postovi. Už před tímto jmenováním jsme obdrželi pracovní povolení. Vláda však do divočiny odmítla pustit ženy. Cesta do ní byla lemována hroby, a ty se staly argumentem, nakolik musejí být cestovatelé do vnitrozemí odolní a houževnatí. Proto se tedy k Wisselovým jezerům měli vydat jen Russell s Walterem a my s Violou jsme měly vyčkat v Makasaru, dokud nebudou podmínky příznivější.
Počátkem prosince vypluli Walter Post a Russell na parníku na ostrov Ambon, kde sídlila správa Ostrovů koření. Tam si v obchodě patřícímu oblastní policii koupili boty na cestu džunglí, základní výbavu na táboření a také potraviny pro sebe a nosiče.
Guvernér byl velmi ochotný a zařídil, že mohli plout vládní lodí do vesnice Oety na jižním pobřeží Nové Guineje. Dorazili tam v pořádku a vyložili své zásoby. Walter Post se pak vrátil na Ambon. Den po Vánocích ambonský vládní úředník zavezl Russella a jeho deset nosičů s nákladem lodí proti proudu řeky – kanoe měli v závěsu – až k prvním peřejím. Odtud museli kanoe a zásoby přenášet podél peřejí. Třetí den večer dorazili do základního tábora. Já se to dozvěděla z dopisu, který mi laskavě doručil onen vládní úředník.
Pamatovala jsem si, co jsem o té nebezpečné stezce četla, a modlila jsem se s ostatními misionáři, aby Bůh opatroval Russella a nosiče a dodával jim sílu, odvahu a vytrvalost. S ostatními misionáři jsem doufala, že je Bůh ochrání a výprava záhy bezpečně dorazí k Wisselovým jezerům. Ale ještě mnoho týdnů jsem nic netušila o míře manželova utrpení, s nímž nic nezmohly ani naše naléhavé přímluvy.
Po dobu Russellovy nepřítomnosti se o mě starala Margaret Kempová. Tvrdila, že dokážu daleko víc, než si myslím. Právě ji napadlo, abych jen po několikaměsíčním studiu indonéštiny přeložila pro dětské oddělení lekce z nedělní školy a vzala si na starost několik učitelek. Pravidelně jsem promlouvala v kostele a některé manželky mě požádaly, abych jim pomohla se školkou pro děti učitelů a studentů. Byla to cenná zkušenost.
Pořád jsem se učila indonésky s učitelem z vládní školy v Menadu. Chtěla jsem mluvit stejně dobře jako on. Na trhu Pasar Malay už po pár týdnech dokáže něco říct každý, ale pořádná indonéština je přece jen něco jiného; je to krásný jazyk bez pronikavých hrdelních tónů. Dobrá indonéština je jako symfonie ze slov, jako lehký štětec Renoira, jako mistrovské dílo složené ze světel a stínů.
Na začátku nového školního roku mi dali anglickou učebnici Dějiny církve a požádali mě, abych tenhle předmět a ještě jiné učila v druhém ročníku. Okamžitě jsem souhlasila, ale po prostudování několika kapitol jsem si uvědomila, že je ve mně víc nadšení než zdravého rozumu. Jak mám vysvětlovat církevní dějiny studentům, kteří se zrovna vynořili z džungle, asi teprve před rokem poprvé spatřili pobřeží, moře a vůbec okolní svět? Šlo o pořádný úkol, který byl nejen obtížný, ale také velice inspirativní!
K mým prvním studentům většinou patřili Dajakové z Bornea. Přednášelo se výhradně indonésky, takže nejprve museli zvládnout pro ně cizí jazyk. Mnozí nikdy v životě nedrželi v ruce pero. Proto měli kromě hodin indonéštiny také čtení, psaní, počty, hudební výchovu, memorování biblických textů a příběhy ze Starého i Nového zákona. Bylo pro ně obtížné vydržet v těsné učebně; šlo o lidi uvyklé životu mimo civilizaci. Nikdy je nesvazoval žádný rozvrh hodin. Měla jsem je ráda a obdivovala jsem je, jak seděli sklonění nad učebnicemi a mračili se úsilím. Ve vedru a kvůli enormnímu soustředění jim po tvářích stékal pot.
Cítila jsem velkou zodpovědnost, ale přinášelo mi to i radost a ohromné uspokojení. Byl to jeden z neocenitelných Božích darů, když jsem se už od dětství musela učit zodpovědnosti. Nikdy mi nezbýval čas na nudu! Sama bych se nikdy nechtěla odloučit od Russella, ale když jsem uposlechla misionářské výzvy, Bůh mi řekl: „Jdi… a já tě nikdy neopustím!“ Díky Boží přítomnosti a společenství jeho lidu mi nikdy nechyběly klid a vyrovnanost.
V únoru přišla zpráva, že Russell přijede z Manokwari. Byla jsem rozrušena, ale nechápala jsem, proč z Manokwari, vesnice na severním pobřeží Nové Guineje? Mé vzrušení se vystupňovalo, když jsem viděla loď připlouvat k makasarskému přístavu. Stála jsem v první řadě mezi těmi, kdo přišli pasažéry přivítat, a zděsila jsem se, když jsem vedle Waltera Posta uviděla neznámého vychrtlého a zuboženého člověka.
Ostatní misionáři ihned Russella poznali, protože ho zažili ještě před jeho odjezdem do Evropy. Ale kam se poděl člověk, který se stal mým mužem, můj manžel, který se před časem vydal na Novou Guineu? Po osmnácti dnech na cestě a několika měsících skrovných přídělů shodil téměř třicet kilo!
„Darlene?“ Teprve podle hlasu jsem Russella poznala, ale ten hlas neměl patřit k tomuhle vychrtlému cizinci. Dívala jsem se do země, protože mi vadily vlastní rozpaky. Můj úlek ho pobavil, ale mě ještě dlouho neopouštělo zděšení, když jsem si uvědomila, jak strašně musel trpět.
Při chůzi měl bolesti, a když si doma zul boty a sundal ponožky, bylo jasné proč. Na chodidlech a bříškách pod palci vůbec neměl kůži. Jednalo se o značně pokročilý případ kožní choroby, která je v tropické džungli běžná.
Doktor Jaffray okamžitě poslal pro lékaře, který se přišel na Russellovy nohy podívat. Lékař mi řekl: „Vidíte, jak mu tady odpadává tkáň? Každé ráno mu pinzetou odstraníte vrstvu kůže až na živé maso. Tuhle mast pak použijete, až bude uhnívající tkáň pryč. Bude ho to hrozně bolet, ale jinak se na plíseň, která to vašemu muži způsobila, nikdy nedostaneme a léčba bude neúčinná.“
A tak jsem každé ráno seděla na Russellově lůžku a ošetřovala mu nohy. Nebyl to příjemný úkol, ale na druhou stranu jsem v přítomnosti nemocného manžela prožívala něco, co jsem dosud nepoznala. Russell se smál, když jsem po něm při zákroku pokukovala. Bavil se tím, že najednou vůbec nejsem upovídaná.
S Margaret Jaffrayovou jsme celé hodiny poslouchaly jeho vyprávění, jak putoval k Wisselovým jezerům. Měly jsme to z první ruky a už po prvním líčení jsem se nedivila, že tak zhubl. Spíš jsem žasla, že to vůbec přežil.
První tři dny se nosiči potýkali s proudem. Russell tvrdil, že už plul po nebezpečných bornejských řekách mnohokrát, ale ještě se nikdy necítil tak ohrožený jako teď s nešikovnými veslaři, kteří se uprostřed řeky málem převrhli. Už při představování měl Russell z nosičů nepříjemný pocit; pak pochopil, že měl dát na svou intuici. Stejně jako mnozí obyvatelé novoguinejského pobřeží se i tito nosiči pohybovali malátně a apaticky. Russell na vlastní oči viděl, jak se džungle podepisuje na lidech, kteří na pobřeží žijí delší dobu; decimuje je horečka dengue, a kde není chinin, tak se dostavují opakované záchvaty malárie.
Dorazili do Orawaje a těšili se aspoň na jednoduchý základní tábor, ale stála tam jen bambusová chýše s rákosovými stěnami a travnatou střechou, která je pořádně neochránila ani před deštěm. Nemoci snížily počet Russellových nosičů na sedm. Tři nemocní se na kanoi vrátili do Oety. V táboře si narychlo připravili něco k jídlu a pak si Russell a zbývající nosiči rozdělili zásoby a nachystali rance na další pochod. Druhý den chtěli vyrazit hodně brzy. Nosiči se natáhli a záhy usnuli. Russell si v tichu vyndal ze svého zavazadla Bibli a deník. Při svíčce si četl a pak si zapisoval události tří vyčerpávajících dní.
Stezka byla opravdu tak hrozná, jak ji popisovaly dřívější výpravy. Nosiči v čele skupiny si celý den klestili cestu hustým podrostem, pod nímž nebylo stezku skoro vidět. Každým dnem se dostávali hlouběji do centrální vysočiny a museli zdolávat stále vyšší horské hřbety. Opatrně našlapovali na uzounkých římsách nad hlubokým kaňonem vyhloubeným řekou Oetou, která pod nimi děsivě hřměla, ale neomylně je vedla ke svému prameni, tedy k Wisselovým jezerům.