Ukázka z knihy:
Ú V O D
Hoďte křesťana do řeky a vyplave s rybou v ústech. Nepoznal jsem křesťana, který by z neštěstí a vnitřních zápasů, v nichž zůstal věrný, nevyšel bohatší.
Když mě propustili z vězení, nesl jsem si s sebou poklad darovaný od Boha: tři sta padesát šest básní, vlastně zhuštěných promluv, jež jsem kázal během svého osamělého pobývání ve vězeňské cele.
Některé z nich jsem vydal v knize Kázání ze samotky. Setkaly se s dobrým ohlasem a mnoho lidí mi psalo, že jim jejich četba pomohla. To mě povzbudilo k vydání dalšího dílu kázání, která jsem tenkrát tvořil bez papíru a pera a přednášel neviditelnému posluchačstvu. Věznili mě v podzemí. Nevídal jsem nikoho kromě dozorců a vyšetřovatelů. Své poselství jsem svěřoval andělům. Mají přece křídla. Mohli má slova doručit bratřím a sestrám ve víře.
Andělé učinili víc, než jsem žádal, jak už je u nich zvykem. Vysvobodili mě z vězení, přivedli mě do svobodného světa a umožnili mé vězeňské zkušenosti zveřejnit v mnoha jazycích. Anebo přesněji – nezveřejňuji zkušenosti samotné, ale pouhá slova, jež o nich vypovídají.
V tom je velký rozdíl.
Když se Patton pokoušel přeložit Nový zákon do jazyka, kterým se mluví na Nových Hebridách, marně hledal ekvivalent pro „víru“. Místo něho užil výraz, jenž doslova znamená „klidně a bezstarostně spočinout v trávě“. A tak kdo na Nových Hebridách čte Jana 3,16, rozumí, že ten, kdo se klidně a bezstarostně spolehne na skutečnost, že Bůh dal za něho svého Syna, má život věčný. Ve střední Africe jiní překladatelé užívali slovo, jež znamená „slyšet a udělat“, což je pravý opak. Hebrejské slovo pro víru emuna nebo hausské amince znamenají „říci amen“.
Když čtu hebrejský ekvivalent slova „svatý“, kadoš, vím, že vychází ze stejného kořene jako slovo označující „prostitutku“, což mi pomáhá pochopit, že svatý je člověk, který se duchovně nabízí všem a všechny láskyplně objímá bez ohledu na věk, fyzické či morální kvality, rasu či vyznání. Když čtu řecké slovo hagios, jež doslova znamená „nepozemský“, chápu, že svatý je člověk oddělený od pozemských věcí. V různých jazycích slova vyjadřují různé věci.
Jedna věc je vaše zkušenost, a jiná věc zase velmi chabý pokus vyjádřit ji slovy vytvořenými lidmi, kteří zažili něco úplně jiného.
Abych pravdivě popsal, co jsem osobně zakusil, jak nás na samotce mučili, ponižovali a ovlivňovali drogami, musel bych si vynalézt zcela zvláštní slova. Ale pak bych nemohl komunikovat.
Nežijeme ve sféře slov. Svatý Jan říká, co na ostrově Patmos viděl. To, co jsme viděli, můžeme slovy vyjádřit jen v míře, v níž dokážeme slepému popsat Michelanglovu Pietu nebo Leonardovu Monu Lisu.
Moody prohlásil, že křesťan na kolenou vidí víc než filosof na špičkách. Pokud chcete vědět, co zažívaly a ještě zažívají statisíce křesťanů v komunistických žalářích, nezůstaňte při čtení těchto kázání, ale padněte na kolena a proste Boha o privilegium spolunesení kříže trpících a pamatování na ně, jako byste byli spoutáni řetězy spolu s nimi.
Ale nesdílejte jen vnější fyzické utrpení, hlad a mučení. Prožívejte s nimi to, co je mnohem horší – vnitřní zmatek, pochybnosti a okamžiky zoufalství.
Tahle kázání nejsou kázáními v běžném smyslu – hlásáním Boží pravdy – ale pokusem umožnit druhým procítit bouře pochybností a někdy i vzpour proti Bohu, jež vězně v takových podmínkách postihují. Sv. Jana Křtitele přepadly, když věděl, že Ježíš žije nedaleko od jeho vězení, a nepřišel ho navštívit. Přinutily samotného Krista, aby se Boha ptal, proč ho opustil. Předpokládat, že by nebeský Otec mohl nechat na holičkách spravedlivého, by za normálních okolností bylo rouháním. Ježíš ale na kříži nekázal jako kněz z kazatelny. Zažíval utrpení – to největší tajemství ve stvoření dobrého a všemohoucího Boha – a vyjadřoval to, co v okamžiku výkřiku „Bože můj, Bože můj, proč jsi mne opustil?“ pociťoval.
Lopaty celého světa by nestačily na to, aby pohřbily pravdu. A bolest celého světa nedokáže zabránit triumfu pravdy, víry a lásky, i když projdete nejhoršími pokušeními. Pochyboval jsem, v některých chvílích jsem si zoufal, ale to všechno pominulo. Kázání končí vítěznými tóny. Z vězení jsem vyšel stále jako křesťan.
Dostal jsem se na svobodu. Jiní zůstali za mřížemi. Watchman Nee a Wang-Min-Dao strávili v čínském vězení devatenáct let, Chrapov v Rusku třicet let. Mnozí šli do vězení poté, co já žalář opustil. Když čtete tato kázání, čtete o tom, co se dnes děje v jejich srdcích. Budete tak s nimi moci naříkat, ale rovněž se radovat a dospět tím k určitému poznání života trpících.
Nevydávám svá kázání proto, aby se z nich lidé učili křesťanství. K tomu mají pastýře. Snažím se ukázat, co komunistické věznění a mučení může udělat s křesťanovou myslí a vírou.
Evangelisté považovali za důležité zveřejnit pochybnosti, jež zachvátily Jana Křtitele ve vězení i Ježíšovo klesání na mysli v Getsemanech a na kříži. Nechtěli vás ale učit, jak zpochybňovat Ježíše jako Mesiáše nebo považovat se za zavržené od Boha, když nevinně trpíte. Pro žáka je ovšem důležité vědět, že takové pochyby přicházejí. Až přijdou, pomůže mu to nebát se jich.
Dobře vím, že mnou vyslovené myšlenky jsou v rozporu s tím, jak mnozí křesťané rozumějí Písmu. Avšak můj život v čase, kdy jsem ona kázání sestavoval, se rovněž neshodoval s životním stylem křesťanů ve svobodném světě. Neměl jsem Bibli, teologické knihy ani křesťanské společenství, jež by dohlíželo na správnost mého uvažování. Neporovnávejte mé myšlenky ze samotky s tím, co vás napadá, když sedíte v pracovně či v obývacím pokoji. Raději se snažte pochopit, co si mysleli a myslí miliony křesťanů v komunistických věznicích, když na ně dorážejí strašlivé zmatky.
Kázání jsem promýšlel na pokraji šílenství. V Sovětském svazu křesťany zavírají do blázinců. Po čase se někteří doopravdy zblázní. Nejsou jejich myšlenky těsně před zešílením rovněž pokladem církve, který je třeba uchovávat s úctou jako svátost, ačkoli odporují tomu, co si myslí lidé, jimž nikdy nikdo nedal svěrací kazajku a roubík?
Dokonce i teologicky erudovaní čtenáři mohou slyšet hlas přinášející nářek trpících – pokud budou lkát s lkajícími a nesoudit je za to, že lkají neortodoxně. Milosrdný Samaritán se nepídil po pravověrnosti člověka, kterého zbili lupiči. Pomohl. Zásadní úlohou a zkouškou pravověrné křesťanské víry je mlčet a pomáhat, když lidé v bolestech říkají špatné věci.
Pastýře, který před Bohem ponese odpovědnost za svoje stádo, vám nenahradím. Učit vás základům křesťanské víry je jeho úkolem. Já vám chci pouze připomenout bratry a sestry vystavené nesmírnému tlaku v komunistických vězeních. Neubližují jim jen tělesně. Pokřivují jim i mysl.
Teď, když zapisuji ony promluvy, které jsem uchovával po léta v paměti, vidím, že si někdy protiřečí. Ponechávám je tak, jak jsem je sestavil. Copak člověk není vnitřně rozporný? A pokud ano, proč předstírá, že je z jednoho kusu? To my děláme z Bible konzistentní knihu. Její autoři byli příliš velcí na to, aby něčím takovým marnili čas. Milovali Boha celým svým srdcem, jeho dobrou i špatnou stránkou a obojímu dali promlouvat o slávě Boží. Bůh to přijal a způsobil, že krvavé žalmy pomsty ve Starém zákoně a volání po odvetě ve Zjevení byly včleněny do stejné knihy jako chvalozpěv lásky v 1. Korintským 13.
V těchto kázáních jsou vyjádřeny myšlenky, jež by křesťana svobodného světa nenapadly. Nezměnilo by se ale jeho uvažování, kdyby jeho země upadla pod diktátorskou vládu? Bonhoeffer byl evangelický duchovní. Když se v jeho vlasti dostal k moci Hitler, stal se agentem Abwehru, nacistické zpravodajské služby. Dostal pokyny, aby slídil v ekumenickém hnutí. K tomu účelu obdržel svolení ke kontaktům s církevními představiteli v zemích bojujících proti Německu. Tyto styky využil ke službě Kristu a zahraniční církevní představitele informoval o zvěrstvech nacismu a o tom, co je třeba udělat pro jeho porážku. Pak se vrátil a nahlásil něco jiného, než co říkal. Šlo mu jen a jen o to, aby v této dvojí hře pomohl Boží věci a věci svobody. Nakonec šel pro víru do vězení a zemřel mučednickou smrtí. Kdo nepracoval v podzemní církvi, musí takové věci akceptovat a nesoudit. Až se i jeho církev dostane do podzemí, nezbude mu nic jiného, než dělat totéž.
Myšlenky mých kázání křesťana ve svobodném světě nenapadají proto, že nikdy nebyl po léta sám v komunistickém vězení. Samotka, nad níž vládnou rudí, a k tomu mučení, podávání narkotik a vymývání mozku jsou zdrojem jedinečných zkušeností.
V 1. Samuelově 1,1 čteme, že prorok pocházel z kmene Efrajim. Pak prožil cosi neobvyklého. Bůh ho oslovil ještě jako chlapce. Svrchovaný Bůh ho vyzdvihl do kněžského úřadu, běžně vyhrazeného kmeni Levi. Změnilo to nejen jeho postavení. V 1. Paralipomenon 6,36–37 je jmenována pětice Samuelových předků, avšak ne už jako příslušníků kmene Efrajim. Jestliže Samuelova příslušnost byla přímým Božím povoláním změněna na Levi, byl změněn i kmen jeho předků až do pátého kolena. Nyní se tak jako jejich potomek počítají ke kmeni Levi.
Výjimečná událost, chlapcův rozhovor s Bohem, přinesla velké změny nejen pro něho, ale i pro jeho příbuzné. K Samuelovi mám daleko. I já však měl fantastickou zkušenost s Bohem za neobvyklých okolností. Změnilo to můj způsob uvažování, mé cítění, mé vztahy k jiným lidem. Snad moje zkušenost rovněž změnila postavení některých mých blízkých. Samozřejmě že s sebou nesla zuřivé útoky ďábla, jeho vzteklé pokusy vnuknout zlé myšlenky, tvářící se jako zjevení od Boha. Všechno jsem to teď dal na papír: co přišlo od Boha, co od ďábla a co ode mne, abyste mohli porozumět strašnému boji v myslích těch, kdo dnes trpí pro Krista. Pro mnoho z nich není nejbolestnější fyzické týrání, ale intelektuální konflikt. Dostojevskij, který byl rovněž ve vězení, napsal: „Já nevěřím a nevyznávám Ježíše Krista jako dítě. Mé ‚hosana‘ se zrodilo ve výhni pochybností.“
Pro Samuela byla změna trvalá. Levitou zůstal do konce svého života.
Já se vrátil do normálních životních podmínek a k normálnímu uvažování. Dnes mám stejné tiché krédo jako většina evangelických křesťanů. Když se vracím k myšlenkám, jež mi táhly hlavou na samotce, sám se podivuji tomu, čím jsem se zabýval. Teď jsem v bezpečí. Avšak společenství svatých je možné, jen když spolu s našimi uvězněnými bratry snášíme pokušení jejich pochyb a útoky ďábla. Fyzická muka nevěsty Kristovy v komunistických zemích jsem popsal i v dalších knihách. Je však třeba hovořit i o druhé stránce – o duševním tlaku. Měli byste znát stav jejich mysli, když jejich uvažování kolísá pod náporem komunistického žaláře.
Čtěte tuto knihu s láskou k těm, kdo trpí víc, než lze vypovědět slovy, a neporovnávat každý výrok s biblickými verši. Bibli jsme neměli a teologii jsme zapomněli.
K Á Z Á N Í P R V N Í
Utváření posla
Drazí bratři a drahé sestry,
k čemu bych tak přirovnal svou samotku?
Je jako les naplněný vůní květin. Žádný strom v lese nevoní tak sladce jako ten, z něhož se dělají kříže.
K čemu ještě bych svou celu přirovnal?
Je jako bohatá stodola. Stejné řecké slovo překládané u Matouše 6,6 jako „pokojík“ je u Lukáše 12,24 použito ve významu „stodola“. Bůh, andělé, ďáblové, svatí, moji předkové, přátelé a nepřátelé, všechny budoucí generace, celý vesmír a jeho Stvořitel, všichni tu jsou přítomní. Neexistuje radost, kterou bych nemohl prožívat prostou metodou radování se s těmi, kdo se radují. V duchu mohu druhé provázet na úchvatných cestách, mohu s nimi sdílet jejich pocity, když v kostele chválí Boha nebo se těší z dobrého jídla. Mohu se radovat s matkami sklánějícími se nad postýlkami svých nemluvňátek. Mohu si vesele hrát s dětmi. Mohu naříkat s těmi, kdo naříkají. Tady v cele mám teologii, filosofii, politiku, jalové vtipy i vážné plány, ctnosti i neřesti.
Mohl bych svou celu přirovnat také ke kinu. Vechol haam roim et hakolot – a všichni lidé viděli hlasy.“ Za výjimečných okolností, jako byl úděsný okamžik, kdy se Bůh ukázal na hoře Sinaj, je možné vidět hlasy. Když jsem byl na svobodě, vždycky jsem se těm veršům podivoval. Pro Židy bylo obvyklé slyšet. Bohužel to zůstalo běžným i pro většinu křesťanů. Ale nemělo by tomu tak být. Křesťané mají být muži a ženy, kteří „vidí“, i když jen jako v zrcadle. Mají vidět slávu Pánovu. Tady v cele vidím fantastické pohyblivé obrázky. Některé zobrazují hrůzné scény, ale některé jsou neuvěřitelně krásné, tak krásné, že jsem dosud nic tak krásného nespatřil. Ale vidím nejen obrazy. Z obvyklých hlasů pronášejících výroky filosofického, teologického či sociálního obsahu rostou představy. Kolik je toho na samotce k vidění! Vskutku je pravda, že nikdy nejste méně sami, než když jste sami.
Svou celu bych však přirovnal také k sochařskému ateliéru. Michelangelo pohlédl na mramorový kvádr a viděl anděla. Musel jen odsekat přebytečný kámen. Věřím, že tyto cely jsou místa, na nichž velký Sochař utváří své budoucí posly.
Dejme tomu, že dělá posla ze mě – jak budu vypadat? Myšlenka se stává obrazem. Vidím sám sebe, jaký pak budu.
Vidím postavu z Kiplingovy básně „Prorok naprosté absurdity“.
Kdo z nás, tváří v tvář nemožnému
jen změní krok a kráčí dál.
Během mučení neuvažujete. Ale teď, když o něm přemýšlím, vidím v něm symboliku.
Přivážou vám k poutům provaz. Pak vás vytáhnou, takže na zem dosáhnete jen špičkami nohou. Ocel pout se vám zařezává do zápěstí. V nohách pak máte dlouho křeče, ale jste vytaženi výš než kdo jiný. V naprosto absurdní pozici – jako ten, kdo má prorocké povolání.
Dejme tomu, Bože, že ze mě uděláš posla – bude to pro mě zdrojem radosti, nebo bolesti? Budu od tebe muset přijmout poslání. Daniel se třásl, když přijímal zjevení od tajemné bytosti Gabriela, současně člověka a anděla. Milovaný učedník Jan omdlel, když spatřil Pána. Sám bych se málem pomátl při pouhém pomyšlení, že bych měl přímo od tebe přijmout poselství pro lidi. Kazatelé své poselství obvykle čerpají z knih, které přečetli a které opakují myšlenky jiných autorů, inspirovaných zas ranými kázáními Spurgeona, zjevně inspirovaného Kalvínem, jenž se zas učil od sv. Jana Chrysostoma, poučeného předchozími generacemi, jak vykládá zvěst, kterou apoštolové přijali od Boha. Pravda se k nám dostala tímto zlatým řetězem tradice. Církev vlastní poklad nahromaděný za staletí a kazatelé z něho berou, a je to tak správné. Avšak poselství přímo od Boha je vzácný jev.
Svatého Athanasia nemůžete označit jinak než za naprosto absurdního. Ariovo učení je tak jasné a tak snadno přijatelné lidskému uvažování. Athanasiovo vyznání však lidským uvažováním otřásá: „Kdo chce být spasen, musí především uchovat katolickou víru. Kdo neuchová víru celou a neposkvrněnou, nepochybně propadne věčnému zatracení…“
Jaká bude absurdita mého poslání? Když se dívám sám na sebe jako na Božího posla, vidím dva Wurmbrandy. Jeden hraje podobnou roli jako Jeremjáš a Gedaljáš a říká křesťanům to, co nikdy nepřijmou, leda navenek – že se musejí podrobit komunistickým utiskovatelům, jako se Židé museli podrobit Babylonu, a usilovat o mír s těmi, kdo si je násilím podmanili. Z praktického hlediska Židé neměli jinou volbu. Kdyby se bránili, Babylon by je jako národ zcela rozdrtil. Nu a komunisté zřejmě budou u moci po generace. Nemají se křesťané podřídit a tento strašný fakt akceptovat? Kdyby to udělali, předešlo by se mnohému utrpení. Komunisté navrhovali, abych sehrál roli podobnou Jeremjášově. Babyloňané by mě chránili. S jakou hanbou asi Jeremjáš přijímal jejich přízeň. Moji bratři by mě nazvali zrádcem. A přece bych se nepochybně považoval za Božího posla. Jeremjáš nepochyboval o svém poslání, i když by ho válečný soud odsoudil za velezradu a nepřátelskou propagandu ve prospěch nepřítele v čase války.
A vidím jiného Wurmbranda, organizujícího křesťanský boj proti komunismu, v samotném Rumunsku i v zahraničí – i to by bylo možné, protože poslovi může být přiřčeno i naprosto absurdní.
Oba typy si protiřečí. Vidím před sebou dva Wurmbrandy. Vidím, jak zvěstují protichůdná poselství. Kdyby se oba vtělili do různých osob, otevřeně by proti sobě bojovali. Žádný z nich by nemohl plnit své poslání, aniž by druhého označil za zloducha. Existuje však vyšší duchovní úroveň, na níž ti dva jsou jedno.
Podle Talmudu se stává zvíře nepoživatelným jako nečisté, když má v ledvinách kameny. „Jak musí být kámen velký, aby zvíře bylo nečisté?“ ptal se rabi. Jiný na to odpověděl: „Kameny musejí mít velikost olivové pecky v jedné ledvině a současně olivové pecky v druhé ledvině.“ První rabi uvažoval: „Něco přede mnou skrýváš. Nechceš mluvit o kamenech v ledvinách, ale o nějakém hlubokém tajemství.“ Druhý odpověděl: „Přesně tak. Chtěl jsem tím říci, že když nastane pronásledování víry, rabíni se musejí rozdělit do dvou táborů. Někteří musejí přijmout smrt a nezměnit ani způsob, jímž si Židé zavazují řemínky u opánků. Druhá skupina se musí sblížit s tyranem a dohodnout se s ním, aby dosáhla aspoň určitých ústupků. A mučednictví těch, kdo předstírali dobré vztahy s vrahy Židů není menší než mučednictví těch, kdo se obětovali ve jménu principu. Takový je smysl kamenů v ledvinách zvířete.“
Bůh hledí jen na srdce. A oba Wurmbrandové mohou mít pravdu. Říci, že je jen jedna pravda, je jako popírat existenci kladného a záporného elektrického náboje. Naznačuje nedostatečné chápání pojmu „jeden“, definovatelného jen jako syntéza protikladných sil. Takový je jeden atom i jeden člověk. Takový je smysl pojmu „jeden“, i když hovoříme o Bohu. Syn, modlící se s hořkým pláčem, aby byl ušetřen kalicha utrpení, a Otec, který svému umírajícímu synu říká „ne“, jsou jeden Bůh. Proto Bible nazývá Boha hebrejským slovem echad, jež znamená složenou jednotu, ale nikdy jachid znamenající absolutní jednotu, jednotnost. Absolutní jeden neexistuje.
Sochař ví, co chce z kamene uchovávaného v této cele vytesat. Dokážu vidět zjevnou krásu jednoho mistrovského díla i skrytou krásu jiného. To druhé připomíná surrealistický artefakt – porozumí mu jen zasvěcení.
Objevuje se však ještě třetí obraz, a ten se mi líbí víc než kterýkoli jiný. Je to obraz Wurmbranda, který nedělá moudrou politiku ani není válečníkem – pouze se usmívá. Leonardova Mona Lisa se po staletí jen usmívala a dělala diváky trochu šťastnějšími. Isac Feinstein, muž, který hrál velkou roli v mé konverzi a kterého později zabili při pogromu, obdržel toto poselství od Boha. Jeden člověk, s nímž jsem o Feinsteinovi mluvil, léta po jeho smrti pravil: „Nikdo nemůže zapomenout na jeho úsměv.“ Usmíval se tak až do konce? Největším kazatelem u nás býval čelný představitel sboru Adventistů sedmého dne bratr Paulini. Jeho poselství byl úsměv. na rozzářené tváři. Takoví poslové naplňují slova sv. Jana od Kříže: kde schází láska, vsaďte lásku, a ona pokvete.
Možná, že Bůh má jako každý velký sochař několik plánů a že obrazy, které vidím, jsou jen provizorní skici jeho možných záměrů. A možná mám zahynout ve vězení a jít k Bohu jako posel lidí, říci mu, jaké neštěstí je být souzen a odsouzen.
Našemu synkovi Mihaiovi jsme denně čítávali oddíl z Písma a stránku z Životů svatých. Vzpomínám si na křesťany, které přivedli před římského prokonzula Saturnina. Sv. Speratus mu řekl: „Neuznávám vládce tohoto času a raději sloužím Bohu, kterého lidé nikdy neviděli a kterého oči smrtelníka nemohou spatřit.“ Sv. Vestia prostě pravila: „Jsem křesťanka.“ Prokonzul chtěl, aby si svůj postoj rozmysleli. Sv. Speratus prohlásil: „Ve při tak spravedlivé, není o čem přemýšlet.“ Oběma usekli hlavu. Nyní slouží Bohu ve dne v noci v jeho svatyni. V čem jiném spočívá tato služba, než ve vyprávění Bohu o tom, jak neotřesitelná je ignorance jejich pronásledovatelů a jak velká je bída člověčenství? Nejde o to, aby mnoho mluvili o Bohu. V tomhle oboru se sám vyzná lépe. Rád bych byl poslem lidí k Bohu, stejně jako Božím poslem k lidem.
Nechám Boha, aby sám vybral, čím mám být.
Bratři moji a sestry moje, i vy musíte věřit, že vaše životy jsou hlínou v rukou úžasného Sochaře. Ten nedělá zmetky. Pokud je na vás někdy tvrdý, pak proto, že někdy má to, čemu říkáme negativní úspěch. Ztrácí pěšce, aby vyhrál partii. Prohrává bitvu, aby vyhrál válku. Nechá svého Syna trpět, aby zachránil svět. Věřte. Nežijte z poselství druhých, ale objevte poselství, k němuž vás formuje. Amen.
K Á Z Á N Í D R U H É
Hlaholení Hospodinu
Tajemný Vládče!
Dnes se mi zdá zcela marné k tobě hovořit.
Ponížení zničí duši mnohem snáz než mučení. Dnes ráno mě vyšetřovatel vyzval, ať otevřu ústa. Dělají to často, aby se přesvědčili, že v nich člověk neskrývá nějaký jed. Ale když jsem to udělal tentokrát, plivl mi do nich. A já ten hlen spolkl.
Pak mi nařídil, abych si kleknul. Jeho teplá moč mi stékala po obličeji. Jak idiotský může být člověk? V tu chvíli mě napadl verš o „výborném oleji na hlavě, jenž kane na vous Áronovi“.
A teď jsem zpátky v cele. Mám se modlit? „Vede se někomu z vás zle? Ať se modlí.“ Ale jak se mám modlit k někomu, kdo předurčil všechny věci, kdo má veškerou moc na nebi i na zemi – a v jehož světě mi někdo močí na hlavu?
Nechápu, proč jsem hlen spolkl a nevyplivl. Samozřejmě jsem nepřemýšlel o tom, co dělám. Obklopují nás však svatí a my s nimi máme obecenství. Nejsou v nějakém vzdáleném ráji. Když mi vyšetřovatel naplil do úst, byla se mnou svatá Kateřina. Byla princezna a starala se o nemocné. Jeden z nich byl úplně zavšivený a jí se z něho dělalo tak nevolno, že by ho málem zanechala bez pomoci. Pak snědla veš, kterou vzala z jeho těla. To pomohlo. Vždycky jsem ji za to obdivoval. Snad mě teď, aspoň na okamžik, naučila něco podobného.
Ale jeho moč na mé hlavě, to už bylo příliš. Bože, prostě nemám, co bych ti k tomu řekl, ani výčitku, ani poděkování. Ani tě nechci obtěžovat indiskrétní otázkou – „proč?“ Třeba bys ani nevěděl, co odpovědět.
A tak chodím po cele a vydávám zvuky, jež nazývám hlaholení. Tralala, tralala. Anebo vzlykám? Hebrejské slovo nud znamená „naříkat“ i „skákat radostí“. Chtěl jsi po nás, abychom „hlaholili Hospodinu“. Tak tady máš: „Tramtadá cárára.“ Když už ničemu nerozumím, raduji se z toho zázraku, že slyším svůj hlas.
Přestávám hlaholit, abych přemýšlel. Nač je ti hlaholení? Mám radši ticho. Třeba tě souží nějaký hluboký smutek, který máme zhojit, stejně jako měl kdysi David rozptýlit Saulovu melancholii hrou na harfu.
Třeba jsi jako dávní perští králové, do jejichž paláců nemělo přístup žádné truchlení. Král potřebuje ticho a klidnou mysl, aby mohl vládnout.
Když chirurg operuje, nikdo ho nesmí rozrušovat špatnými zprávami od jeho rodiny. A Bůh – ten se nesmí znepokojovat pomíjivými lidskými strastmi, aby se mohl soustředit na vymýtání zla ze svého království.
Lidé k tobě ale ve své nouzi nepřestávají volat. Radostný hlahol věřících musí tyhle nářky překřičet, aby Bůh měl tu správnou náladu na práci. Nejspíš proto andělé bez přestání zpívají „Svatý, svatý, svatý Pán Bůh zástupů.“ Církev zas a zas opakuje ta prázdná slova „Sláva Otci i Synu i Duchu svatému, jako bylo na počátku, nyní i vždycky až na věky věků.“ Nikdo doopravdy nechce, aby sláva Boží trvala na věky věků tak, jak je teď. To by za mnoho nestálo. Ale protože se tyhle písničky pořád opakují, přestaneš jim věnovat pozornost. Stane se z nich jen hlahol, kulisa, na jejímž pozadí můžeš dál přemítat o svých záležitostech.
Naším úkolem je vytvořit kolem tebe hlaholovou bariéru, aby tě výkřiky lidského zoufalství nerušily od práce, jež jediná může kořen jejich zoufalství vykořenit.
Nejspíš jsi hluboce smutný, protože se nacházíš v některé ze čtyř situací:
(1) Buďto pracuješ, jak učí Origenes, s nestvořenou materií existující od věčnosti, v níž je skryté zlo, které musíš překonat.
(2) Nebo jsi předurčil všechna utrpení světa, včetně moči na mé hlavě, kvůli konečnému dobru. Takový je protestantský koncept. Nevím ale, jestli s protestantským krédem souhlasíš. Když bylo sepisováno augsburské a westminsterské vyznání, nikdo je s tebou nekonzultoval. Tak či tak pro tebe musí být hrozné shlížet na utrpení, které jsi ty, od základu dobrý, předurčil.
(3) Nebo má člověk svobodnou vůli a jeho utrpení jsou důsledkem jeho vzpoury proti tobě. Pak musíš být smutný jako otec, jehož nepřáteli jsou jeho vlastní děti.
(4) Anebo měl pravdu Zarathuštra a máš velkého protivníka, kterého se ti ještě nepodařilo porazit.
Vyber si. Nechtěj ode mě, abych řešil teologické problémy touhle svojí hlavou, kterou tak urazili. Budu jen hlaholit. Tramtará. Beze slov, bez melodie a bez rytmu. Ani se nepokoušej najít v tom nějaký smysl. Prostě se starej o své a tvoř nové království.
Nejhlubší klid jsem pocítil v chasidských synagogách anebo na křesťanských letničních shromážděních, kde každý najednou vykřikuje, je to změť hlasů v různých výškách a každý říká něco jiného. Nesrozumitelný hluk mi dal pocit vnitřní vyrovnanosti.
Poté, co Ježíš vyslovil svých sedm slov, udělal nejkrásnější věc na světě: „Vykřikl mocným hlasem a skonal.“ Co křičel? To nestojí za řeč. Byl to jen hlahol. „Tralalá, lalá – Otče, jen si klidně dál hleď svého. Já splnil, co mi bylo uloženo. Vydržel jsem všechny urážky a bolest. Už musím udělat jen jedno: hlaholit. Pořádně zakřičím.“ Teprve teď tomuhle verši rozumím. Ten křik váží víc než všechny Origenovy, Lutherovy, Spurgeonovy i všechny ostatní teorie.
Kdybych dnes musel zemřít, chtěl bych, aby mé poslední vydechnutí nebylo modlitbou či hymnem, ale jen zahlaholením.
Moje tralala může být radostné, protože se v nebi třeba setkám s člověkem, který mě ponižoval. Má stejné šance na spásu jako já.
Vždycky jsem žasl nad rituálem Dne smíření, jak ho popisuje Leviticus 16. Velekněz má losovat mezi dvěma kozly – jeden pro Hospodina a jeden je smírčí oběť za hřích. Smírčí oběť za hřích je určena zlému duchu Azazelovi. Kdyby zákon stanovil sto kusů pro Hospodina a jeden pro démona, nikdo by nemohl nic namítat. Ale Bůh má smysl pro fér plej. Jeden kus pro něho a stejný počet na odčinění hříchů, a ani o chlup víc. Jeho Syn se narodil v chlévě jako spousta chudých dětí. Jeho Syn hodoval na hostinách bohatých celníků jako řada jiných. Jeho Syn zemřel na kříži – i lupiči tak umírali. Jeho Syn vstal z mrtvých, stejně jako vstanou miliony lidí. Nevyhradil si žádné privilegium. Je ve slávě, a „až se zjeví, budeme mu podobni,“ my, jeho bývalí nepřátelé. Budeme s ním sedět na jeho trůně – bývalí vrazi, lháři, cizoložníci, pomlouvači a nevěřící. Jeden vylosovaný pro Boha, jeden na odčinění hříchů. S Hospodinem je rovnost šancí.
A tak jsou šance vyšetřovatelovy na nebe stejné jako moje. Neumím si představit, jaká konverzace by se tam mezi námi mohla rozproudit. Omluvit se bude pro něho příliš těžké, nedokáže své jednání vysvětlit či ospravedlnit. Já ze sebe nevypravím jediné laskavé slovo. Prostě si podáme ruce a extaticky ze sebe vydáme jakési hlasité a nesmyslné zakvílení.
Tralala dýdá. Je to fantastické, bloumat po cele a hlaholit! Škoda, že to nejde zrovna nahlas. Strážní by měli námitky. Snad to hýkání vezmeš jako modlitbu.
Protestanti vyčítají katolíkům, že se modlí před sochami světců. Pro mě je ale i taková modlitba přijatelnější než ta, při níž má člověk před očima jen sám sebe se svými výčitkami svědomí, svými trápeními, tužbami, přáními, potřebami a pitomými vzpomínkami na to, jak ho někdo ponížil. Není mnohem lepší hlaholit?
To, co mi vyšetřovatel udělal, bylo nízké. Ale Bůh si volí nízké. Budu o vyšetřovateli přemítat jako o svém budoucím druhovi v nebeském chóru hlaholícím Hospodinu. Tralala. Už jsem klidnější. Už to pominulo.
Jako mladý pastor jsem své první kázání začal příběhem: Král David si jednou zavolal zlatníka a poručil mu: „Udělej mi prsten, který promění můj smutek v radost a radost ve smutek, kdykoli se na něj podívám. Když ho za týden přineseš, královsky se ti odměním. Nepřineseš-li, přijdeš o hlavu.“ Zlatník vyšel z paláce jako zlomený člověk. Věděl, že jeho život skončil. Avšak na nádvoří paláce si hrál malý Šalamoun. Všiml si smutku v mužově tváři a otázal se na příčinu. Když mu zlatník vyprávěl o králově příkazu, Šalamoun se zasmál a pravil: „Musíš udělat obyčejný cínový kroužek a vyrýt do něj Gam ze javo – i toto pomine. To je všechno. Když bude otec veselý a podívá se na prsten, hned zvážní, a když bude ustaraný, pohled na prsten mu z tváře zaplaší chmury.“
Gam ze javo. Tolik strašlivých věcí pominulo v mém životě. I tohle pominulo. S Ježíšem pominulo vtělení, i ukřižování pominulo. Všechno pomíjí. Jako by se mi dnes nic nestalo. Milovaný Bože, dej, ať zase jdeme spolu. Amen.