Ukázka z knihy:
KAPITOLA 1
ANGLICKÉ MĚSTO Paulerspury v roce 1767 připadalo šestiletému Willymu Careymu malé a způsobil to strýc Petr. Willy si myslel, že všechna strýcova vyprávění o dalekých místech jsou jen báchorky, dokud ho jednou strýc nevzal na vrch, tyčící se za Towcesterem východně od Paulerspury. S námahou se vyšplhali nahoru a strýc Petr posadil Willyho tak, aby viděl na široké zelené údolí řeky Nene. Před nimi se do dálky rozkládala mírně zvlněná krajina, posetá vodními mlýny. Zelenomodrá stužka řeky si razila cestu údolím.
„Vidíš tam v dálce za Velkým kanálem Northampton a za ním na horizontu zelený pahorek, chlapče?“ zeptal se strýc.
„Za Northamptonem? Ano, myslím, že ano, strýčku.“ Neviděl však nic víc než rozmazaný zelený bod.
„Je tomu víc jak sto let, v době, kdy žil tvůj prapradědeček Carey, tamhle u Naseby stály proti sobě dvě velké armády.“
„Angličané proti francouzským psům?“ zeptal se netrpělivě Willy. Neválčili snad Angličané vždycky a všude s Francouzi?
„Ne, chlapče, byla to občanská válka. Angličané proti Angličanům. Vojsko krále Karla bojovalo s vojskem Olivera Cromwella. Deset tisíc mužů na každé straně. Podívej, ukážu ti to. Nemám dost času, abych sehnal tolik klacíků, a tak si to budeš muset umět představit.“ Strýc Petr vzal dvacet klacíků a po deseti je položil proti sobě do řady. „Teď ti mohu vysvětlit…“
„Každý klacík je tisíc,“ vyhrkl Willy. „Deset oddílů po deseti skupinách o deseti mužích,“ to byly pro Willyho snadné počty.
„Propánakrále!“ Strýc Petr přimhouřil oči. „Kde jsem jen přestal? Ach, ano. Mezi těmi klacíky na obou stranách byly tisíce vojáků, takzvaných kopiníků a mušketýrů. Všichni měli na sobě bílé košile s dlouhými rukávy a širokými límci a přes ně barevné vesty. A každý voják měl kalhoty ke kolenům, bílé punčochy a naleštěné černé boty. Boty byly nejspíš zhotoveny v okolí Northamptonu, neboť tady se dělala většina bot pro celou Anglii…“
„Proč?“
Strýc Petr se vyrušeně zavrtěl, ale přece jen na otázku odpověděl. „Proč? Protože tu máme dost vody a dubů pro vydělávání kůží. A po řece a kanálu se snadno dopravuje zboží. Kde jsem jen přestal? Ach, ano, kopiníci i mušketýři měli u pasu v pochvě dlouhé meče a na hlavách ocelové helmy.“
„To byli tak pěkně oblečení?“
„Ano. Voják má vypadat pěkně. Samozřejmě, že kopiníci měli kopí se špicí ostrou jako břitva tvého otce a dlouhé jako dům. A na ochranu kromě helmy kolem stehen a hrudi brnění – všechno z těžké oceli. Mušketýr na sobě nic železného nemá. Musí být pohyblivý. Kromě toho nese mušketu, náboje a další potřeby…“
Strýc Petr pokračoval ve vyprávění a Willyho hlava se plnila zbraněmi, válečnými koňmi, jezdci s vlajícími chocholy a prapory regimentů nejrůznějších barev. Pak strýc vyprávěl o bitvě. Jezdci bojovali proti jezdcům. Pěšáci proti pěšákům. Pak jezdectvo na jedné straně zaútočilo na pěšáky druhé strany. Nastala hrozná vřava a zmatek. Nakonec Oliver Cromwell porazil vojsko krále Karla.
„Opravdu se něco takového stalo, strýčku? Vždyť se dnes nic takového neděje.“ Willy byl zmaten.
„Někdy se musíš vydat tam, kde se něco děje.“
„Do Kanady?“ zeptal se Willy, protože věděl, že než se strýc vrátil k práci v zahradnictví, sloužil v Kanadě v armádě.
„Ano.“
„Kde je Kanada?“
„Daleko, daleko na západ za mořem tak velikým, že tam plavba lodí trvá několik týdnů.“
„A tam jsi bojoval?“
„Ano. Bojovali jsme pod generálem Jamesem Wolfem proti Francouzům. Ohrožovali naše anglické kolonie, kterým říkáme Amerika.“ Ukázal znovu na klacíky. „Bylo nás tam devět tisíc. Podívej, devět klacíků, každý po…“
„Tisíci…“
„Bylo to v létě. Plavili jsme se po řece Svatého Vavřince a utábořili nedaleko Quebecu, což byla v Kanadě nejvýznamnější francouzská pevnost. Věděli jsme, že když ji dobudeme, budou Francouzi poraženi. Bojovali jsme s nimi před pevností, ale dovnitř jsme proniknout nemohli. Tábořili jsme tam dlouhou dobu a generál Wolfe se snažil přijít na to, jak se do ní dostat dřív než nastane zima. Nakonec se našich pět tisíc vojáků vydalo po řece až za Quebec a vyšplhalo po útesu na náhorní plošinu zvanou Abrahamova planina. Nečekaně jsme Quebec přepadli a to byl konec Francouzů v Kanadě, chlapče.“
„Neříkáš to ale moc vesele,“ poznamenal Willy.
„V bitvě jsem ztratil několik svých dobrých přátel. I generál Wolfe zahynul. A nejsem si jistý, nezačnou-li příště kolonisté v Americe bojovat proti nám Angličanům.“
V tu chvíli uviděl Willy přilétat světle zeleného motýla. Motýl usedl a složil křídla. „Podívej, strýčku. Vidíš na jeho křídlech tu černou skvrnu?“
„Znám ho až moc dobře. Škoda, že nezůstane tady nahoře. Jeho hladové děti – tlusté zelené housenky – totiž milují zelí. Každý zahradník je zná.“
Willy měl strýčka moc rád. Strýc Petr se vrátil z Kanady právě v době, kdy zemřela babička Careyová. Svými vzrušujícími příběhy o dalekých zemích a láskou k přírodě paulerspurského kraje strýc Willymu její ztrátu ulehčil. Pohřbili ji na hřbitově vedle dědečka, který zemřel už v roce 1743. Vedle dědečka měl hrob další Willyho strýc William. Willy dostal po něm jméno, a tak věděl, že jeho otec Edmund měl strýce velice rád.
Willy měl dvě sestry. Starší Anně byly čtyři roky a Willy by ji býval rád bral s sebou do přírody, ale brouci a rostliny ji brzy začali nudit a hned chtěla domů. Tak teď chodil sám nebo se strýcem Petrem. Maličká sestřička Polly, batolící se za Willym, o brouky a rostliny, které nosil domů, měla zájem, ale byla ještě příliš malá. Willyho matka byla pokojná žena a ani namáhavá práce v jejich doškované chalupě jí nebránila v prozpěvování. Většinu dne strávila nad ohništěm, kde připravovala jídla nebo vyvářela prádlo.
Zvědavý Willy se jí zeptal: „Proč musíme prádlo vyvářet?“
Matka se ohlédla, aby se ujistila, že Willyho mladší sestry nejsou nablízku. „Protože v něm občas máme brouky.“
Hodně času matce zabralo pečení chleba, který ani nestačil vychladnout, a už ho otec Carey na stolečku krájel. Při jídle Careyové seděli na lavičkách po obou stranách stolu. Během otcovy modlitby před jídlem i ta nejmladší pevně svírala dřevěný talíř, na kterém se podávalo jídlo, připravená chvatně sáhnout po krajíci chleba. Obvykle matka připravovala ještě polévku z mrkve, zelí nebo tuřínu, vypěstovaného na jejich zahradě. Výjimečně mívali slaninu nebo mléko či tvaroh, jen vzácně pečené nebo vařené hovězí maso. Občas si upekli holuba z holubníku v zahradě. Jen bohatí lidé jedli maso každý den.
Willyho otec Edmund pracoval po celý den u okna na úžasně složitém zařízení, zvaném stav. Byl totiž tkadlec. Seděl na lavičce zabudované do stavu a stálým rovnoměrným pohybem nohou a chodidel tkal z vlněných nití pevnou látku. Willy to samozřejmě musel všechno vědět.
„Willy, vidíš na druhém konci stavu nápravu s cívkami nití?“ zeptal se otec. „Říká se tomu osnova. Podívej se sem na nápravu u mých nohou. Ta hotovou látku roluje. Pomocí šlapadla uvedu nohou do pohybu obě nápravy. Rukama vedu pohyblivý člunek, aby vetkával nitě útku z těchto dvou cívek po stranách do nití osnovy.“
„A budu také jednou tkát látku z česané příze, tatínku?“
„Ne.“
„Ale ty jsi tkadlec a říkal jsi, že dědeček byl také.“
„Teď je jiná doba. Lidé velice rychle vynalézají nové stroje, Willy. Jen před několika málo lety John Kay vynalezl pohyblivý člunek, jenž tkaní na stavu velice urychlil. A slyšel jsem, že nějaký člověk vynalezl stroj na soukání příze. Další vynález, chlapče, už bude stroj, který bude tkát bez tkalce.“
„Ale neznamená to, že ztratíš práci, tatínku?“
„Nedělej si starosti, synku. Brzy budu kostelníkem a pastorovým pomocníkem. Umím dobře číst a psát, díky čemuž mne vesnice doporučila na jedno z dvanácti volných míst – do farní školy, kam jsem chodil, když mi bylo tolik, jako je teď tobě. Bůh pohlédl milostivě na naši rodinu.“
Willy překvapením ztratil řeč. Připadalo mu opravdu krásné, že otec našel novou práci, když tkalcovství nemá žádnou budoucnost. Ale Bůh se mu zdál jaksi vzdálený. Nezapomněl sice na cesty do velkého kostela na kopci, viděl se, jak kráčí po červeném koberci uličkou mezi lavicemi v kostele a sedá si do tmavě hnědé dubové lavice. Připomínal si ctnosti velebené elegantně oblečeným pastorem. Vzpomněl si na Krista a Panenku Marii, které vídával na vykládaných oknech za oltářem. Nezapomněl na verše z Bible, které se učil zpaměti, ani na jejich předčítání, když ho otec učil číst. A přece byl pro Willyho neviditelný Bůh někým vzdáleným. Nebylo otcovo štěstí jen náhoda? Dával Bůh pozor, když Willy spadl ze stromu a pak několik dní ležel v posteli? Ulomila se s ním větev a on se zabořil do hlíny. Hodně dlouho si nemohl vzpomenout, ani jak se jmenuje. Proč Bůh dopustil, že se větev zlomila? Nebo měl Willy jen smůlu, stejně jako jeho otec má štěstí, že dostal místo kostelníka?
Otec se na něho upřeně podíval. „Posloucháš mne, Willy? To není všechno, můj chlapče. S novou funkcí přibudou ještě povinnosti učitele farní školy. A to ještě není vše. Budeme se stěhovat do školy.“
„Stěhovat? Do školy!“
KAPITOLA 2
PĚTIČLENNÁ RODINA Careyových se roku 1767 skutečně nastěhovala do školy, která stála na kopci přímo proti faře. Škola byla nízká došková budova, větší než jejich stará chalupa. Částečně sloužila k vyučování, ale rodinu to nijak nezatěžovalo. Otec Carey jednoduše pro žáky vytáhl ven několik hrubých lavic a sám se postavil před tabuli. Pak Willyho čekalo další překvapení.
„Jsi žák,“ oznámil mu otec.
Hodiny školní výuky Willymu přinesly novou svobodu. Otce povinnosti kostelníka a kantora hodně zaměstnávaly, a tak Willyho nehlídal jako dřív. Willy zpočátku volné chvíle trávil s chlapci z vesnice, z nichž většina zpívala jako on v kostelním sboru. S každým novým chlapcem skupině přibývala odvaha. Na poli hráli fotbal a jiné divoké, tvrdé hry; čím divočeji a drsněji, tím lépe, nebo vylezli na strom a skákali z něj na nic netušící kamarády. Chodili do kostela zvonit a největší radost měli z okamžiku, když je provaz zvonu vynesl do vzduchu. Rádi se brodili proti proudu v řece. U rybníka spolu zápasili jako Robin Hood a Little John a dlouhými klacky se snažili protivníka svrhnout do zelené vody. Okouněli před vesnickým kovářstvím, plivali kováři do ohně, a když bušil kladivem do kovadliny, pošklebovali se mu a pokřikovali na něho nadávky.
„Willy, doslechl jsem se, že dnes nějací chlapci na watlingské silnici házeli kameny na kočáry, doufám, že jsi nebyl mezi nimi?“ zeptal se ho jednou při večeři ustaraně otec.
Willy mlčel. Samozřejmě že tam byl. A také měl pocit viny. Jeden kočár zastavil, kočí vyskočil a běžel za nimi. Willy unikl jen díky živému plotu, do něhož rychle uskočil. Bylo to jen taktak. Měl štěstí, že kočí byl tlustý a zadýchával se. Za okénkem jiného kočáru se objevila tvář s líbezným úsměvem, právě když těsně nad ní dopadl ostrý kámen. S hrůzou si uvědomil, že kámen hodil on, a při představě krvácejícího obličeje se mu udělalo zle.
Strýc Petr to viděl realističtěji: „Když naši boháči, třeba Marriotové, pojedou v kočáře a uvidí kantorova syna, jak po nich hází kameny, tak si asi kantor bude brzy na živobytí vydělávat zase u tkalcovského stavu.“
Od té doby se Willy trochu polepšil. Ve škole dělal pokroky a nesmírně ho přitahovaly knihy. Četl všechno, co mu přišlo pod ruku, jen když to nebylo příliš pobožné. Samozřejmě hltal knihy o rostlinách, o hmyzu a ptácích. S nesmírnou zvídavostí ale četl i jiné knihy, a tak objevil jejich moc. Měl sice rád prostředí, v němž vyrostl, ale zároveň si uvědomoval, že ho mohou odtud vyvést jen knihy. Bibli četl také, ovšem jen dobrodružné příběhy historických knih Starého Zákona. A které to byly? O Josefovi a jeho trampotách, o Davidových bojích a pošetilostech. I Poutníkova cesta byla pro něho dobrodružným příběhem. Měl rád Robinsona Crusoe, četl o Kolumbovi.
„Nedivím se, že strýc Petr tak miluje moře,“ říkal Willy. „Teď to chápu.“
Kamarády ohromoval znalostmi o „plavbě proti větru a po větru“, házel pojmy jako pravobok, levobok, středový kasoun, lanová smyčka, stěhovka, ráhno, zdvíhací lano, záď, příď, otěžový roh plachty, zvratička, nosnost, propusť, bulina.
„Kolumbovi bylo jen čtrnáct, když poprvé vyplul na moře,“ žasl.
Kamarádi mu začali říkat Kolumbus. Ale nemysleli to dobře. Co je jim do oceánu, když ho přece nikdy neuvidí? „Pojďte, hodíme pastorovi na faru smradlavého starého tchoře!“ Samozřejmě, že to neudělali, protože žádného nenašli. Willy si s chlapci hrál čím dál méně. Všichni mu připadali jen jako nezajímaví darebáci.
A tak se po odpoledních často toulával přírodou sám. Nejlépe mu bylo, když byl teplý, svěží den a mohl se posadit do vysokého obilí a číst si. Nebo vyšplhal po hladkém stěžni korábu rozložité sykomory před školou. Seděl na větvi a pozoroval ohromné, laločnaté listy. Viděl klikaté čáry žilek, otevíral pichlavé koule se semeny a sledoval, jak se drobounká, podlouhlá semínka snášejí k zemi. Také ho lákaly lesy a široká pole. Měl tolik zájmů, že mu každý nový den připadal jako jedinečná příležitost, která se naskytne jen jednou za život. Mohl běhat po lukách a chytat brouky a motýly, vybírat vejce skřivanům, v nedalekém whittleburském lese sbírat můry na drsné kůře dubů a pod hnijícím listím cvrčky. Také sbíral kůru a listy. U řeky Tove chytal vážky a pijavice. Chodíval na hráz rybníka mezi školou a farou, kde chytal pulce nebo užovky a koljušky. Samozřejmě, že s potěšením chytal ptáky, a spousta jich švitořila v klecích u jeho postele. Kolem postele měl učiněný zvěřinec: klece s ptáky, umývadla s rybniční vodou plné ryb a hadů, láhve hemžící se hmyzem.
„Opatrně, Polly“, říkával batolící se sestřičce, kterou všechna ta stvoření přitahovala stejně jako jeho. Brzy dostal bratříčka. Tom se narodil rok poté, co se přestěhovali do školy. Bude to ještě dlouho trvat, než mu budou malý Tom nebo Polly pomáhat, ale Willy je i tak rád brával s sebou na své krátké lovecké výpravy.
Willy také zahradničil. Avšak zanedlouho ho přestalo těšit pomáhat matce s pěstováním zeleniny, která nakonec většinou skončila na stole. Ne, nebavilo ho dodávat zeleninu do polévek: chtěl sloužit všemu tvorstvu. Z lesa a luk nosil různé druhy semen a rostlinek. Lopuch, pastiňák, kapradí, šťovík, lomikámen, chrpinu, vrbinu, různé druhy trav: bojínek, psineček, kostřavu, poháňku a metlici. Zasadil je a starostlivě o ně pečoval. Když se vedle zasazené rostliny objevil tajemný klíček, pečoval o něj také. Kdo ví, jaká úžasná rostlina se z něj může nakonec vyklubat? Některé přesazené rostliny se ujaly, jiné zašly. Všechno si ale dobře pamatoval.
„To mám od strýčka Petra,“ zněla Willyho odpověď Polly, která chtěla vědět, jak se naučil názvy rostlin.
Strýc mu také ukazoval stopy přírodních druhů, učil ho rozeznávat drobné, navzájem propletené stopy dravých lasiček, křehké, ale zřetelné stopy myší a veverek, trojúhelníky králičích stop nebo úzkou linii stop liščích. Willy se učil poznat zvěř i podle dalších znaků, jako byly chomáče srsti nebo trus. Věděl, že také brouci, hadi a ptáci mají stopy.
Když mu bylo dvanáct, hltal všechny nenáboženské knihy, které mu přišly pod ruku, a také se naučil zpaměti latinský slovník. A najednou při bohoslužbách v kostele porozuměl pastorově latině. „Nebesa, já umím číst latinsky!“ Připadalo mu, že se jeho schopnosti znásobily. Kdo kromě něho a pastora rozumí latinsky? Ani otec, který je kantor. Kromě toho, že měl nadání pro jazyky, což jeho otec nedovedl dostatečně ocenit, ve škole vynikal Willy jen v matematice. Počty mu šly velice dobře. Nejen jednoduchá matematika, ale vše, co bylo nezvyklé a těžko pochopitelné. Mnohokrát v noci na posteli přemítal o číslech.
Jednou v noci ho probudil otec: „Willy, mluvil jsi ze spaní. Něco zlého se ti zdálo?“
„Ne, ne, jen jsem asi nahlas přemýšlel – o prvočíslech.“
„Prvočíslech?“ zeptal se otec nejistě. „To jsou ta čísla, která nejsou dělitelná jinými čísly než sama sebou?“
„Ano, tati. Přišel jsem na to, že od 1 do 1 000 je celkem 168 prvočísel. V další tisícovce je jich jen 135. Z toho je jasné, že s narůstající číselnou řadou počet prvočísel klesá. Ale podle jakého pravidla, tati?“
„Dobrou noc, Willy,“ slabě si povzdechl otec a štrachal se zpátky do postele.
Několik nocí Willy asi nespal vůbec. Nebyl si tím úplně jistý, ale připadalo mu, že skrytý pod rouškou tmy, celou noc přemýšlí o různých věcech a naslouchá třepetání drobných křídel, cvrkotu a pískání. Ale proč?
„Brzy mi bude dvanáct a vyjdu ze školy,“ řekl strýci Petrovi. „Myslím, že se hodím jen na zahradníka.“
„To je čestné povolání,“ ujistil ho strýc. „Nějaký čas můžeš pracovat u mne.“
Willy mu řekl, že otec Edmund jeho volbou povolání není nadšený, ale co jiného mu mohl nabídnout? Už dříve mu přece řekl, že tkalcovství nemá žádnou budoucnost. A tak Willy začal pracovat na zahradě a na poli. Se starými přáteli se vídal jen zřídka. Jen jednou za čas vyrazil na cesty. V říjnu 1774 se s jedním starým kamarádem z Paulespury tajně vydal na kázání Johna Wesleyho. Willy o Johnu Wesleym slyšel už dávno, ale nevěděl, proč o něm každý mluví. Věděl o něm jen, že je kazatel. Místní usedlíci vyprávěli o dřívějších Wesleyho návštěvách spoustu historek. Když v roce 1769 kázal v Northamptonu, provázela ho polární záře, jakou nikdo nepamatoval. Obloha planula oranžovými, bílými a šarlatovými barvami. Říkali, že toho večera pod kazatelnu přišlo mnoho hříšníků. O rok později se sem Wesley vrátil a kázal na text z knihy Job: „Měj se k Bohu důvěrněji, ať užiješ pokoje. Vzejde ti z toho jen užitek.“ „Wesleymu je teď sedmdesát, ale má tvář úplně bez vrásek jako dítě,“ poznamenal jeho kamarád cestou do Towcesteru.
„Tak proto o něm každý mluví?“ zeptal se Willy.
„Ne! Protože vůbec nekáže v kostele, ale jen v přírodě na polích nebo na loukách.“
„Je anglikán?“
„Říká, že je, ale někteří o něm říkají, že je metodista.“
Willy věděl o odpadlících anglikánské církve velmi málo. Všichni jeho přátelé, ač drzí výrostci a výtržníci, zvonili v kostele a zpívali v kostelním sboru. Navíc farní škola přijímala pouze děti členů anglikánské církve. Odpadlíci jako kvakeři, kongregacionalisté, baptisté, a také metodisté, se museli o své vzdělání postarat sami.
„Přišli jsme pozdě!“ vykřikl přítel, když dorazili na místo shromáždění pod širým nebem nedaleko Towcesteru. „Podívej, všichni odcházejí. Wesley je pryč!“
„Ještě tu je, mládenci,“ odpověděl jim nějaký muž, který je právě míjel.
Brzy také Johna Wesleyho našli. Měl na sobě obvyklý oděv duchovního anglikánské církve. Byl vysoký asi jako Willy a byl to velice štíhlý a pružný muž s ostře řezanými rysy, ale pokojným výrazem. Jeho zdravě červená tvář byla skutečně bez vrásek. Wesley postával s davem opozdilců pod ohromným jilmem. Willy tento strom velice dobře znal, neboť to byl největší strom, jaký kdy viděl. Zdálo se, že i na Wesleyho strom udělal dojem. Větší sympatie už ve Willym nemohl vzbudit.
„Řekněte, drazí přátelé, je to možné?“ ozval se Wesley silným hlasem, až se Willy polekal, než si uvědomil, že je to proto, že je zvyklý mluvit k velikému davu. „Myslím, že vám Pán dal nádherný výtvor. Tento jilm je asi větší než ten v Oxfordu, který jsem vlastnoručně přeměřoval. Lidé v Oxfordu ho považují za největší jilm v Anglii!“
„Tady má někdo metr,“ bylo slyšet.
„Náš strom je jistě větší,“ křičel někdo.
Zatímco dav čekal, Wesley si sundal talár a pečlivě ho složil. Pod talárem měl šedé kalhoty ke kolenům a bílou košili. Kdosi od něho talár vzal a podal mu třírohý klobouk a tmavě modrý plášť se šosy. Pak někdo jiný vytáhl látkový krejčovský metr a Wesley se zabral do měření. Willy se chtěl k němu dostat a pomoci mu, ale roztřásl se. Není to snad sám John Wesley, muž s hlavou v nebesích a nohama pevně na zemi? Slyšel, jak lidé stojící okolo říkají, že strom měří po obvodu dvacet osm stop. Dobrých devět stop v průměru, pomyslel si Willy, příliš rozrušený na to, aby to řekl nahlas.
„Přátelé, můžete si být jisti, že máte největší jilm v Anglii. Měřil jsem pečlivě,“ překvapeně pronesl Wesley silným hlasem.
„Pane, čím to, že jste stále tak mladý?“ osmělil se náhle Willyho přítel.
„Každý den vstávám ve čtyři ráno, příteli. A jen opravdu výjimečně vynechám kázání v pět hodin ráno, což je to nejzdravější cvičení na světě. A nikdy necestuji méně jak čtyři až pět tisíc mil ročně, ať již po moři nebo po souši. Musíte trénovat,“ usmál se a nasedl na koně, kterého mu přivedli.
„A teď musíme pokračovat v cestě do Londýna, dobří lidé,“ a vyrazil vpřed. V okamžiku byl on i několik jeho spolujezdců, oblečených do tmavomodrých plášťů, v poklusu a pak tryskem směřovali na jih.
„Má teď metodistická shromáždění po celé Anglii,“ řekl jakýsi člověk s úctou.
„Má asi tisíc kázání za rok,“ vydechl jiný. „Slyšel jsem, jak to sám říkal.“
„A dělá to už třicet pět let,“ řekl nadšeně jiný muž. „Také jsem to slyšel přímo od něho.“
„To nic není,“ dodal další. „Minulý měsíc byl v Gwennapu a kázal tam pro třicet tisíc lidí! Říkal to jeden z jeho přátel.“
„Promiňte, pane,“ odvážil se Willy. „Kolik lidí dnes slyšelo Boží slovo od tohoto zbožného člověka?“
„Odhaduji, že tak asi šest nebo sedm tisíc,“ odpověděl muž a pokrčil rameny.
Willyho mysl se plnila čísly. Pokud ti lidé mluví pravdu, pak měl tento svatý muž třicet pět tisíc kázání. Samozřejmě, že pokaždé nepřitáhl třicet tisíc lidí. Třicet tisíc byl pravděpodobně největší počet lidí, pro které kdy kázal, takový jeho towcesterský jilm. A asi to nebylo v průměru ani šest, sedm tisíc. Vždyť nebyl vždy tak populární, jako teď. Ale za předpokladu, že by pokaždé kázal v průměru asi dvěma tisícům lidí, tak by to bylo…
„Sedmdesát miliónů!“ vyhrkl Willy.
„Cože?“ zeptal se přítel, překvapený jeho náhlým vzplanutím.
Willy byl jako omráčený a neodpověděl. Jaké to jsou možnosti! Sedmdesát milionů. Sedmdesát milionů lidí slyšelo kázání tohoto malého muže, jenž si našel čas na měření stromu. Willy nad tím musel uvažovat dál. Je možné dělat pro Boha takové velké věci? A ještě mít čas na nějaký strom? Ale co to jen může znamenat pro něho? Bude přece zahradníkem jako strýc Petr a bude se radovat z Božího stvoření.
Ale léto roku 1775 všechno změnilo.
KAPITOLA 3
„WILLY, co se ti stalo?“ ptala se polekaně devítiletá Polly jednoho letního rána roku 1775.
„Asi se mi zhoršila vyrážka.“
„Máš už několik dní obličej i ruce celé červené a samou šupinu, jdi si lehnout, Willy,“ řekla matka.
Strýc Petr ho dovedl dovnitř. Willy byl ospalý a velice unavený. Kůže ho skutečně nesmírně pálila, takže v noci ani nemohl spát. Také ztratil chuť k jídlu a poslední dobou ho pobolívala hlava. Už několik týdnů si s tím dělal starosti. Není to ze sluníčka? Nebo reakce na nějaké jedovaté rostliny? Co když je to kombinace obojího? Co když jsou to kurděje, kterými trpěli námořníci? Nejí něco, co by jíst neměl?
„Kurděje to nejsou,“ prohlásil strýc Petr, který se plavil přes oceán. Náhle jako by se na něco rozpomněl: „Nemáš boláky v puse, chlapče?“
„Ano, asi tři měsíce.“
„Tak to už jsem viděl. Zdravím tě, Edmunde.“ Strýc Petr pohlédl na Willyho otce, který právě vešel dovnitř. Z okna fary, kde často sedával za psacím stolem a pracoval, viděl, že se oba zahradníci vracejí domů nějak brzo.
Strýc Petr pokračoval: „Nevím, co to způsobuje, ale nevyléčí se to. Práce venku jeho stav jen zhoršuje, Edmunde. Mohlo by to být ještě horší a dokonce zasáhnout mozek.“
Otec položil Willymu ruku na rameno. „Chlapče, v tom případě ti musím zakázat práci venku.“
„Ale co budu dělat? Tkát?“
„Pozeptám se,“ odpověděl otec.
A udělal, jak slíbil. Jako kantor se Edmund Carey dostal do styku s mnoha lidmi. Během školního roku chodil také ještě dvakrát týdně dvě míle cesty do Towcesteru, kde učil děvčata číst a počítat. A příležitostně navštěvoval různá místa jako Blisworth, Roade, Pettersburry a Piddington. Znal tedy mnoho lidí v širokém okolí. Za několik týdnů při večeři oznámil výsledky svého snažení. Willyho kůže v tu dobu už měla zase téměř normální barvu.
„V Piddingtonu je švec Clarke Nichols,“ řekl otec. „Obchod mu vzkvétá a hledá druhého učně.“
„Švec?“ projevil Willy větší zájem, než by řemeslo zasluhovalo. Příliš dlouho nic nedělal.
Northamptonská oblast byla svým obuvnictvím proslulá. Vše zde obchodu napomáhalo: hojnost kůží z dobytka pasoucího se na bujných pastvinách, výhodné vodní toky pro snadnou přepravu, duby potřebné k vydělání kůží a také tradice. Král Karel, kterého Cromwell v nedalekých kopcích později porazil, dal strhnout hradby Northamptonu za to, že se zde pro Cromwellovu armádu šily boty.
„Navštívil jsem Clarka Nicholse,“ pokračoval otec. „Zdá se, že je to zbožný člověk. Místní pastor říkal, že je dobrý člen církve. A pan Nicholas má dokonce malou knihovnu, která ti může být jen ku prospěchu.“
„Tak už je to domluveno?“ Willy byl na svých toulkách v Piddingtonu asi jednou nebo dvakrát. Piddington je směrem na Northampton a je asi osm mil od Paulerspury. Je to malá vesnička, dokonce ještě menší než Paulerspury.
„Ano, souhlasil, že tě přijme, i když mu za sedm let tvého učení nemohu zaplatit.“
„Jsem si jist, že si najde způsob, jak účty vyrovnat,“ poznamenal Willy cynicky.
„Pan Nichols je poctivý řemeslník, který šije boty a střevíce, Willy,“ bránil se otec. „Není to žádný příštipkář.“
„Nezlob se na mne, tati,“ prosil Willy.
Osm mil není žádná dálka, ale v den Willyho odchodu z domu byli všichni sklíčení. Anně bylo teď dvanáct, Polly devět a Tomovi sedm. Willy si svůj zvěřinec samozřejmě s sebou vzít nemohl, a tak ho svěřil Polly. Matka nemohla uvěřit, že jí odchází z domu nejstarší syn. Nucený otcův úsměv skrýval otázku, co se stane, když si Willy v učení nezvykne.
Piddington stál na návrší a pod ním byla za potokem malá vesnička Hackleton. Dohromady byly obě vesnice asi tak velké jako Paulerspury. Prostí lidé jako William, kteří neobdělávali půdu, pracovali buď jako tkalci nebo obuvníci. Jiných příležitostí bylo velmi málo. Willy brzy po příchodu do dílny Clarka Nicholse pochopil, že slouží dvěma pánům. Druhý učeň John Warr byl o tři roky starší a vyrostl v rodině ševce. Ihned bylo také zřejmé, že nějaký čas potrvá, než Willy začne šít boty. A tak dělal Nicholsovi a Johnu Warrovi poslíčka s hotovými zakázkami nebo leštil a šněroval opravené boty a mohl si jen nechat zdát, že jednou konečně bude sám šít boty.
„Není to tak snadné,“ vysvětloval mu John Warr. „Švec musí zákazníkovi změřit nohu. Pak musí z kůže přesně nakrájet části na svršky a sešít je dohromady. Dál přijdou na řadu paty a podrážky, a to jsem nemluvil o drobnostech jako jsou prošívací řemínky na spojení svršku s podešví, výztuže a stélky, díky nimž bota padne jak ulitá.“
Když byl Willy v dílně a neroznášel zakázky, brzy zjistil, že oba řemeslníci byli se svou prací rychle hotoví, a pak si dlouhé hodiny povídali o nejrůznějších věcech. A v roce 1767 měli o čem hovořit. Každý v Anglii mluvil o koloniálním drahokamu, o Americe. Po léta se Anglie ve svých koloniích v Indii a Americe pyšnila jedním vítězstvím za druhým nad starým nepřítelem Francií. Ale tentokrát byly problémy v Americe jiného rázu.
„Možná kdyby král Jiří III. vládl jen několik let…“ řekl John Warr takticky.
„Patnáct let! Kdyby jen jeden den!“ přerušil ho hlasitě Willy. Všichni tři byli zabraní do své práce a jen výjimečně od ní vzhlédli, aby se na sebe podívali, a tak mluvili důrazněji a hlasitěji než normálně.
„Pravda, patnáct let není na krále zas tak moc,“ řekl John. Zřejmě ještě pamatoval dlouhou vládu předchozího panovníka Jiřího II. „Myslím si, že si asi mladý král trochu příliš umanul prosadit svou autoritu. Koneckonců byli to Američané, kteří nám pomohli vyhnat Francouze z Kanady.“
„Slyšel jsem, že problémy vyvolal jeho ministr lord North novými daněmi, které Američanům uložil. Všichni máme daní plné zuby.“
„Ale co se stane, když bude válka?“ zeptal se znepokojeně John.
„Už je,“ zabručel hněvivě Clarke Nichols. „Ale s těmi Američany brzy zatočíme.“
„Opravdu?“ zeptal se Willy nepříliš diplomaticky. „Rozeberme si to. Strýc Petr mi říkal, že Američané jsou velmi nejistá partie, jednou na straně Angličanů, podruhé proti. Říká také, že budou hájit každou píď země, kterou považují za své vlastnictví. A co víc, považují svůj boj za boj za svobodu. A takoví lidé se klidně vrhnou do ohně nebo si stoupnou před ústí kanónu…“
„Hm, všechny řeči o svobodě vem čert,“ vyjel Clarke Nichols. „Máme lepší vojsko.“
„To je pravda, připouštím,“ řekl Willy už klidně a rozvážně. „Ale co když se američtí vzbouřenci udrží jednu nebo dvě zimy? A nejsou proti nám ve výhodě? Mají zásoby na dosah ruky. Naše jsou tři tisíce mil za oceánem…“