Ukázka z knihy:
Temné hvozdy pokrývaly kdysi nejzápadnější část někdejšího kraje čáslavského, nevalně úrodnou hornatinu, která se táhne od Uhlířských Janovic směrem jihovýchodním k Čestínu, vždy výše stoupajíc, takže z nejvyššího chlumu u posledně jmenovaného místa bylo lze přehlédnout valnou část krajiny středních Čech, k řečišti Labe stupňovitě se sklánějící, jen tu a tam byly obrysy hvozdů přerušovány obdělanou půdou, v jejímž středu obvykle jevila se zrakům buď zemanská tvrz nebo tichá dědina vesnická; větší městyse a města na této daleké prostoře nebyla, neboť zdejší hornatina nelákala nikoho k tomu, aby se usazoval na půdě tak neplodné a zároveň nedostupné, neboť odedávna postrádal tento kraj skoro všechno bližší spojení s ostatním světem.
Takový dost truchlivý a zádumčivý pohled poskytovala krajina čestínská ještě za dob nedávných, než ji novověká komunikace otevřela sousedním krajům; tím zasmušilejší a zamlklejší byl tudíž její ráz v druhé polovině sedmnáctého století, o níž naše vypravování pojednává. V tuto dobu uvádíme čtenáře do krajiny čestínské, abychom jej blíže seznámili s počátkem těchto příběhů, které zde hodláme vyprávět.
Již napřed však čtenáře ubezpečujeme, že nebudeme mu líčit smyšlené události, rázu svého věku křiklavě odporující, jak si v tom tak mnozí spisovatelé historických povídek a románů v pohodlné nevšímavosti původních a současných zpráv i jiných pramenů libují, nedbajíce předního požadavku každého díla uměleckého, totiž pravdy, která sama v sobě nese vysvětlení i odůvodnění toho, jeví-li se líčený obraz v temných barvách. Temné a šeré budou z největší části též naše obrazy, zato však pravdivé, neboť se zakládají na důkladném a podrobném stopování veškerých poměrů v zemi české ve druhé polovině sedmnáctého století, věku, jenž pro Čechy památným rokem 1609 tak skvěle a mnohoslibně začal, aby končil s nejhlubším ponížením veškerého národa a s nejkrutější porobou celé země. Tolik pokládali jsme zapotřebí předeslat, abychom označili ráz i cenu vypravování, a nyní již ke svému líčení přistoupíme. –
Bylo to v polovině měsíce září roku 1679, tedy ve dvacátém druhém roce panování císaře a krále Leopolda I., jenž od roku 1657 jako mladík sedmnáctiletý vládu v dědičných zemích rodu habsburského nastoupil a o rok později též za císaře římsko-německého byl zvolen.
Již plných třicet let uplynulo tudíž od zhoubné války třicetileté, již po tři desítiletí nevstoupila noha nepřátelských žoldnéřů na půdu české země, a od doby uzavření míru westfálského panoval tudíž i v Čechách mír hluboký, ale přece nebylo zde ještě vidět žádné patrné stopy nově vzmáhajícího se občanského blahobytu, pusté zůstávaly stále ještě steré a tisíceré dědiny, z nichž obyvatelstvo za třicetileté války buď samo uteklo, buď od lupu chtivých Švédů násilně bylo vypuzeno, nebo dokonce vyhlazeno; proto zůstávala pro nedostatek dělných rukou též valná část někdejší orné půdy neobdělána, rumiště vypálených vesnic a tvrzí zemanských zarůstala křovím a hložím, lesy pak se každým rokem šířily na úkor polí a luk, takže se zevnější ráz mnohých krajin v nedlouhé řadě let ve svůj neprospěch úplně změnil, což platilo zejména o těch krajích, kudy nezřízené hordy švédské táhly, všude jen spoušť a zkázu za sebou zůstavujíce. Nejlépe tomu bylo v městysech a ve městech, kde stále ještě zůstávalo na sta opuštěných nebo z poloviny zbořených domů, k nimž se nikdo nehlásil a o jejichž držení nestáli ani ti, kdo všechny hrůzy války třicetileté přečkali a z úkrytů lesních nebo skalních opět se pod rodnou střechu vrátili. Tito ochuzení měšťané neměli nic kromě holých zdí ve svých vyloupených domech, i nemohli tudíž pomýšlet na to, aby koupí získali opuštěné sousední budovy a pozemky, které proto během času upadaly a každému z tehdejších měst českých obyčejně velmi zpustlé vzezření dodávaly.
Tak jevil se smutný pohled na veškerou krajinu čestínskou též mladému muži, který za večerní doby jednoho dne v polovici měsíce září řečeného roku hrbolatou cestou úvozovou z lesa na táhlém hřbetu nejjižnější výšiny na mýtinu vystoupil, aby z vyvýšeného místa mohl přehlédnout veškerý kraj až k pahorkům v okolí Kolína a k polabské rovině u Poděbrad a Nymburka; východ obzoru byl ohraničen lesnatými hřbety chlumů ke Kutné Hoře se táhnoucích, kde nad nimi vrch Vysoká vévodil, zatímco na západě uzavíralo další rozhled hornaté pobřeží řeky Sázavy. Největší část této krajiny, která ve své rozloze alespoň dvacet mil čtverečních čítala, byla pokryta hustými lesy, jen tu a tam vyčnívala nad temnou zeleň lesů věž některého kostelíka venkovského, nebo bělaly se v mezerách mezi nimi roztroušené výstavnější budovy sídel rytířských a zemanských.
Tak bylo i po levé straně na úpatí chlumu, na jehož vrcholku mladý muž právě své kroky zastavil, vidět nevelký zámek se čtyřmi nárožními vížkami, který jak polohou, tak svou dost ozdobnou výstavností dovedl při pohledu na okolní krajinu především oko k sobě upoutat. Nedaleko pod zámkem rozkládal se skrovný městys, čítající sotva padesát nízkých domků a chatrčí, v jejichž středu se vypínal starobylý kostelík s vysokou věží ve slohu románském stavěný, který podle všeho bouře válek husitských a vpádů švédských v neporušenosti přestál a v původní ryzí podobě i své ozdobě se zachoval, neboť do této odlehlé a nesnadno přístupné krajiny se jen jednou nečetný švédský sbor válečnický odvážil, a i ten byl opět brzo vypuzen, než aby zde větší stopy svého bohopustého řádění zanechal. Na konci horského hřbetu, který na straně západní spadal příkře dolů k řečišti dost prudké bystřiny, stály mohutné zříceniny středověkého hradu, které se udržely dosud ve své původní rozsáhlosti, neboť nebyl tento hrad pobořen v době válečné, nýbrž jej jeho někteří držitelé teprve před stoletím jednoduše proto opustili, aby si pohodlnější sídlo zámecké na přístupnější pláni pod vrchem zbudovali. Dodáme-li k tomu ještě, že se kolem zadní části zámku rozkládala veliká zahrada, na první pohled v tehdejším nepřirozeném slohu francouzském pěstovaná, k níž se na jižní straně připojovala rozsáhlá obora vzhůru po stráni vrchu se táhnoucí, naznačili jsme hlavními rysy obraz nejbližší části toho velikého panoramatu krajinného, který se odtud směrem k severnímu obzoru jevil zrakům mladého muže, jenž právě z lesa vystoupil.
Zastaviv se na pokraji hvozdu v chůzi, která mu nepůsobila, jak se zdálo, žádné obtíže, ač musel dosud rychle stoupat do vrchu, přehlédl letmo celou krajinu, načež jeho zrak utkvěl na zámku po levé straně, na čtyřhranné věži kostelní s význačnými úzkými okénky románskými a konečně na hradní zřícenině, která se jako opuštěné supí sídlo vznášela nad hlubokou propastí údolí, od pravěků prudkou bystřinou horskou vyhloubeného.
„Nemohu se mýlit v místě, kde jsem,“ pravil mladý muž polohlasně sám k sobě, když zde popsanou část krajiny a její výrazné tři budovy nějakou chvíli bystře pozoroval. „Zřím zde pod sebou zámek čestínský, na němž vládne nyní nejspíše cizozemský dobrodruh, jako tomu je v největší části panských a rytířských sídel ubohé země české; zde stála pod oněmi zbytky starého hradu Čestína kolébka onoho prokletého přeběhlíka, Viléma Slavaty z Chlumu, předního původce pádu stavů evangelických v této zemi, jejž pomáhal můj děd Pavel Kaplíř ze Sulevic roku 1618 svrhnout z oken hradu pražského, který čin spravedlivé pomsty, kdyby se zdařil, nikdy by se toto království nedočkalo zničení svých práv a nynějšího hlubokého ponížení!“
Odmlčel se a svěsil hlavu na prsa, v zadumání hledě upřeně do země před sebou, pak jakoby v nenadálém mocném zachvění zvedl opět hlavu k nebi a zářícími zraky vzhůru pohlížeje, dodal tichým a zbožným hlasem:
„Nuže, poznáváš, jasný duchu mého otce, jenž mne zajisté na této významné pouti do vlasti mých předků doprovázíš, jak pevně utkvělo v mé duši vše, co jsi mi ve svém vyhnanství v daleké cizině o osudech své rodné země vyprávěl: jak zachoval jsem ve své paměti obraz krajin, jež jsi mi slovy výmluvnými líčil, i postavy osob, které byly zkázou tohoto království i jeho lidu, a jejichž činy nyní podle svých sil pomstít přicházím. Na posvátném místě, kde tvoje kolébka i předků mého rodu stála, tam ve Voticích na Táborsku, kde na místě někdejších Kaplířů ze Sulevic nyní rod mrzkého zaprodance Sezimy z Vrtby vládne, složil jsem potají o půlnoci v kostele nad hrobkou svých předků přísahu, že přispěji poslední krůpějí své krve k pomstění křivdy na této zemi a na národu českém spáchané, i opakuji znovu tuto přísahu na místě, odkud mám výboj dlouho připravovaný počít, aby zaskvěla se opět koruna svatováclavská v někdejším lesku, aby opět kalich Páně stal se v Čechách znakem víry panující! Ty pak, vznešený duchu mého zvěčnělého otce, jehož nejvroucnější odkaz provádět počínám, provázej žehnáním a zdarem každý můj krok, jejž k dosažení své veliké úlohy podniknu!“
Při těchto slovech, pronášených s fanatickým výrazem v očích i ve výrazné tváři, zvedl pravici do výše jako k nové přísaze, jejíž obsah i význam jakoby jeho veškerou bytost naplňoval a oživoval.
Podobal se v té chvíli věštci z dávných věků, jenž přicházel, aby hlásal novou víru, nové spasení lidskému pokolení, které se zřeklo starých tradic svého národa, a se svými předky nic společného nemělo, a které on sám jediný z půl stoletého spánku chtěl mocně probudit k novému životu, k nové práci na zpustošeném poli národním.
V té chvíli, kdy na svém vyvýšeném místě nepohnut jako socha stojí, pohleďme blíže na jeho zjev, abychom se podrobně seznámili s osobností, jež tvořit má hrdinu našeho vypravování.
Zevnější zjev mladého muže, který se nám právě samomluvou uvedl jako potomek jednoho z těch četných rodů, které po katastrofě bělohorské českou vlast opustit musely, totiž co potomek slavného kdysi rytířského rodu Kaplířů ze Sulevic, nevyznačoval se právě žádnou neobyčejností, neboť jeho oblek zdál se jaksi úmyslně jednoduchý, aby žádnou zvláštní pozornost nepoutal. Postavy byl cizinec vysoké, a přímé i statné držení jeho těla dávalo soudit, že tento mladý muž, který měl nejvýše dvacet osm nebo třicet let, nejspíše mladá léta ve vojsku strávil; osmahlý obličej, z něhož zírala dvojice jiskrných tmavých očí, byl podlouhlý a velmi pravidelných rysů, jeho význačnou známkou pak bylo, že dolejší část byla pokryta krátkým plnovousem, což ovšem bylo proto nápadné, že si tehdy veškeří šlechticové libovali v tom nosit výhradně vousiska francouzská, od kteréžto módy neupustila šlechta v Čechách ani v posledních letech, kdy císař Leopold neustálé války s Francií vedl. Že tento mladý muž je skutečným šlechticem, tomu nasvědčovalo jeho veškeré chování i každý pohyb pružného těla, byť i do dost neúhledného a jednoduchého šatu bylo oděno. Měl totiž na sobě šedý kabátec vojenského střihu, těsné spodky téže barvy, které do vysokých holení jezdeckých bot zabíhaly a širokým koženým pásem kolem boků byly spjaty. Za tímto pásem vězel v pochvě dlouhý lovecký nůž, jediná zbraň, kterou cizinec při sobě měl a jež spíše o jeho bezstarostnosti než o bojovnosti svědčila. Hlava, hustými tmavými kučerami zdobená, pokryta byla kloboukem se širokou střechou, jejíž levá strana byla přehrnuta, ač se za ní žádné pyšné pero nehoupalo, jak bylo obyčejem u osob vojenského stavu.
Nebylo tedy lze podle zevnějšku tohoto muže soudit na stav nebo jeho povolání a nejspíše ještě by v něm každý, kdo by jej cestou potkal, spatřoval propuštěného vojáka, který se do svého domova vrací, dav výhost válečnému řemeslu. Neměl však žádný tlumok ani vak, což opět vyvracelo domněnku, že tento muž dalekou cestu koná, a tak by jej byl opět mnohý pokládal za oficianta vrchnostenského, který byl v některém z okolních panských sídel do služby postaven a nyní za svým povoláním obchůzku koná. Tomu zase odporovala ta okolnost, že se zdál být zcela nepovědomý v této krajině, jak to vysvítalo z bedlivého rozhlížení se po veškerém okolí, které si ve všech jednotlivostech chtěl do paměti vštípit. Sledoval totiž zkušeným a bystrým okem všechny hrbolaté hřbety chlumů, které se tarasovitě k daleké nížině polabské v rozmanitých směrech táhly a veskrz hustými jehličnatými lesy porostlé jsouce, tu a tam hlubokými údolími nebo i stržemi byly přerývány, takže nedostupnost této hornaté a lesnaté krajiny na první pohled byla zjevná.
Po delší dobu rozhlížel se po dalekém okolí, nevěnuje již dřívější pozornost zámku Čestínu a obci pod ním ležící, které ho při vystoupení z lesa nejdřív upoutaly, nýbrž sledoval svými pohledy již jen veškerý kraj, pokud se z vysokého hřbetu horského zjevoval jeho zrakům; konečný výsledek tohoto bedlivého pozorování byl asi velmi uspokojivý, neboť po skončeném rozhledu pokynul cizinec lehce hlavou a usednuv na nízký skalní balvan, jenž z celé řady větších menších útesů skalních nejdále vysunut na pokraji lesa zpola křovím pokryt ležel, pravil si opět polohlasně:
„Není pochybnosti, že je markýz de Vitry svými vyzvědači a tajnými jednateli dobře zpraven, pokud se položení krajin v této části Čech týká; tato hornatá a hustě zalesněná krajina, jejímž středem je panství čestínské, hodí se výborně k drobné válce, neboť žádný větší sbor vojenský, nejméně pak jezdecký, nesmí se do těchto přirozených záseků a hradeb odvážit, nechce-li do posledního muže být potřen. Poloha zdejší je tudíž našemu výbojnému podniku nade vše očekávání příznivá, a dojde-li též moje působení mezi zdejším lidem podobného úspěchu, pak již nepochybuji, že se mé první vystoupení setká se zdarem a vyzve též ostatní kraje české k následování. Vnitřní hlas mi říká, že dojdu svého, neboť vím již ze zpráv markýzových, že mé působení nalezne v Čechách na všech stranách úrodnou půdu a že mysl porobeného selského lidu, tajnými jednateli markýzovými již podnícená, dokonale vzplane pro výboj proti jeho velkým i malým tyranům, až zazní z mých úst poslední rozhodné heslo: Vzhůru k boji za svobodu!“
Odmlčel se na chvíli, pohlížeje opět do dálky, ale jeho zraky nespočívaly na určitých předmětech, neboť jeho duch byl zabaven dalekosáhlými plány, které slovy právě pronesenými v hlavních rysech naznačil, takže i my je můžeme alespoň poněkud tušit.
Z tohoto svého opětného zadumání byl pojednou vyrušen střelnou ranou, která v hustém lese po jeho pravé straně padla a jejíž ozvěna od vzdálenějších chlumů silně se odrážela, až se tyto táhlé zvuky v dálce ztratily.
Mladý muž obrátil se kvapně na tu stranu, kde bylo vystřeleno, leč neshledal žádný zjevný účinek rány a hned zase zavládlo nad lesem předešlé hluboké ticho; však zakrátko spatřil mlázím z té strany přibíhat člověka, který v pravici pušku, na plecích pak právě zastřeleného srnce nesl a jiskřícíma očima ve svém běhu na všechny strany se rozhlížel.
Očividně to byl pytlák, který si s večerem na lov do panských lesů vyšel a jemuž hned z počátku statný srnec přišel do rány, takže pytlák bez dlouhého čekání kořisti hledané došel a s uloveným srncem do bezpečí se uchýlit mohl.
Náš cizinec, který na svém balvanu z té strany, odkud pytlák přibíhal, houštím byl ukryt, mohl dobře prchajícího muže si prohlédnout, nejsa od něho sám viděn.
Poznal v pytlákovi, který se mu zde tak neočekávaně objevil, mladíka věku asi dvaceti dvou let a oděného do chudobného oděvu selského, z jehož osmahlých a nikoliv nepříjemných lící v tomto okamžiku pravá vášeň po myslivosti vyzařovala, svědčíc, že mladík je náruživým lovcem, byť i dobře věděl, jak krutý trest jej očekává, bude-li při pytlačení dopaden. Zároveň zračil se v jeho očích zřejmě pocit vítězoslavný, že se mu lov hned v první chvíli tak vydatně zdařil, neboť zastřelený srnec patřil k nejpěknějším zvířatům svého druhu, a musel ovšem vzbudit pytlákovu žádostivost ve svrchované míře.
Ač jeho kořist co do váhy byla dost těžká, přece ubíhal s ní mladý pytlák střelhbitě dále a několika skoky přeběhnuv mlází dostal se k úvozové cestě, po níž se také cizinec vzhůru ubíral a sešed z ní stranou na pokraji lesa se usadil.
Spatřiv pytláka, očekával s jistotou, že se též spustí rovněž touto cestou dolů do hlubokého lesa, aby možnému pronásledování co nejrychleji unikl, ale mladík přeběhl cestu křížem a dal se naopak po temeni chlumu k západu, na kteréžto straně brzo mezi stromovím zmizel. Cizinec nyní nepochyboval, že pytlák spěchá svoji kořist ukrýt ve zříceninách starého hradu, a musel si v duchu přiznat, že mladík tímto směrem nejspíše každému nebezpečí unikne a zároveň pro svou kořist vhodný úkryt nalezne.
Vše to stalo se v době tak kratičké, že cizinec, který ostatně na svém balvanu ani se nepohnul, mohl zjev pytláka skoro za pouhé vidění pokládat, kdyby jiná okolnost jej ihned nepřesvědčila, že výjev, jehož svědkem se stal, nebyl výtvorem jeho obrazotvornosti, nýbrž pouhou skutečností, o níž nemohl ani dost málo pochybovat.
Spatřil totiž na cestě od zámku Čestína k lesu vzhůru vedoucí přibíhat několik mužů, kteří v čele majíce vrchnostenského myslivce, hnali se na onu stranu, odkud střelná rána padla, svědčící o přítomnosti pytláka v této části panského lesa.
Několik psů provázelo s divým štěkotem tuto výpravu, z jejíhož spěchu se dalo soudit, jak bedlivě se na Čestínsku po pytlácích slídí.
Cizinec poznal ihned, jaké nebezpečí by hrozilo mladému pytlákovi, kdyby svým pronásledovatelům padl do rukou, a proto setrval na svém místě, aby další následky tohoto výjevu mohl sledovat.
Již v malé chvíli blížila se k němu obrovskými skoky kostnatá postava myslivce, jenž ostatní své druhy předběhl, a ve dvou okamžicích, kdy cizince divokým zrakem od hlavy k patě přeměřil a zároveň se přesvědčil, že tento muž hledaným pytlákem být nemůže, protože by takto klidně nebyl zde své stihatele očekával, zastavil se myslivec v jakési vzdálenosti od cizince a velitelským hlasem drsného zvuku zvolal k němu:
„Musel jste slyšet právě vypálenou ránu – na které straně to bylo?“
Cizinec, který tohoto neohrabaného biřice panského taktéž, jakmile se objevil, bystrým zrakem měřil, svraštil při drzém tónu jeho otázky poněkud obočí a otálel na okamžik s odpovědí.
Vznikla v něm totiž myšlenka, aby se postavil spíše na stranu pronásledovaného pytláka, než jeho stihatelů, a proto strojeně váhavým hlasem odvětil:
„Nejenže jsem slyšel ránu tam z oné strany lesa, ale viděl jsem na tomto místě i pytláka s jeho kořistí ubíhat!“
Temné zaklení ozvalo se z úst myslivcových, když zaslechl, že pytlák si nadarmo nevyšel, nýbrž naopak již s kořistí prchal.
„Na jakou stranu se dal ten bídník?“ křičel myslivec celý již pomstychtivostí rozrušený. „Rychle mluvte, abychom jej mohli stíhat!“
Rozkazoval již přímo ve své zpupnosti cizincovi, nic toho nedbaje, že jej svým posupným způsobem uráží, ale právě to utvrdilo mladého muže jen ještě více v úmyslu, aby se drzému tazateli pomstil a zároveň stíhanému pytlákovi z hrozícího nebezpečí pomohl.
Mezitím se již také ostatní stihatelé přiblížili a všichni teď cizince hlučně vyzývali, aby naznačil, kudy pytlák utekl.
Ten zůstával nepohnut na svém balvanu a jaksi netečně pozdvihnuv pravici, ukazoval dolů k úvozu a pravil:
„Touto cestou hnal se úprkem dolů a to tak rychle, jako by srnec na jeho zádech byl pouhým králíkem!“
Divoký řev vyrazil myslivec z hrdla, když zaslechl, že pytlák odvážil se dokonce na srnce a že také šťastně jej ulovil.
Rovněž i ostatní honci lupiče proklínali a pomstu již v nejbližší chvíli mu přísahali, neboť podle jejich náhledu nemohl být ještě příliš vzdálen a musel se tudíž zakrátko v jejich moci ocitnout.
„Byl to tedy mladý pytlák, že mohl se svým lupem tak rychle prchat?“ tázal se ještě myslivec, jsa již na skoku do úvozu, aby ve směru od cizince naznačeném pytláka dále stíhal.
„Nikoli,“ odpovídal tázaný chladně, „byl to muž již šedobradý, ač nohou ještě velmi křepkých.“
„Pak to byl ten starý lotr Holina z Krasoňovic, který se měl už dávno na některé z čestínských šibenic houpat, ale dosud mi vždy upláchl!“ zvolal myslivec s rostoucí zuřivostí. „Rychle za ním, než nám z úvozu zase do lesa unikne!“
A dvěma skoky byl v úvoze, kam jej psi a jeho ostatní druhové střemhlav následovali.
„Polamte si hnáty, ničemní biřici panského tyrana!“ mručel si do vousů cizinec, když na svém balvanu opět osaměl, spokojeně se tváře nad tím, že stihatele nejen na nepravou stopu svedl, ale i v osobě pytlákově je oklamal. „Mladý pytlák je vysvobozen a posmívá se již asi v bezpečném úkrytu svým pronásledovatelům, mně pak může být vděčen za to, že jsem ty panské hafany na jinou stranu obrátil!“
„Také já jsem vám, šlechetný pane, vděčná za tuto dobrou službu, kterou jste mladému pytlákovi prokázal,“ ozvalo se pojednou za zády cizince, jenž při tomto nenadálém oslovení z balvanu se zvedl a zpět k lesu se obrátil, odkud tento hlas přicházel.
Udiven spatřil z pozadí za vysokým balvanem, který svou jednou hranou až mezi lesní stromy zasahoval, vystupovat dívku v jednoduchém obleku selském, jejíž boubelaté líce byly nachem zarděny a jejíž prsa, lehce zkříženou loktuškou pokrytá, v silném vnitřním pohnutí prudce se pohybovala.
Byl to zjev zdravé čiperné dívčiny vesnické, která ve svém nynějším rozčilení skutečně hezkou zvána být mohla, takže cizinec ke svému překvapení se zalíbením na ni pohlížel.
S vděčným výrazem pozdvihla k němu své temné, jiskrné oči a s upřímnou důvěrností až k němu přistoupivši, chopila jej vřele za pravici, ještě jednou mu za vysvobození pytláka děkujíc.
„Ty’s viděla a slyšela, co se zde před chvílí událo?“ tázal se cizinec dívky, přijímaje její pravici.
„Ano, byla jsem ukryta za těmito skalinami,“ odpovídala dívka, „neboť jsem se za ně uchýlila, když jsem vás spatřila z lesa vystupovat, domnívajíc se, že myslivec pána čestínského přichází.“
„A měla’s příčinu obávat se ho?“
„Kvůli sobě nikoli,“ odvětila děva s novým zarděním, „ale kvůli mladému pytlákovi, jemuž jste zachránil život svými slovy, která mi byla důkazem, že nejste z těch, kdo němou tvář lesní cení nad lidský život.“
„Ano, úmyslně jsem podvedl ty panské pochopy,“ pravil s úsměvem cizinec. „Ale tak vysoko necením tento svůj okamžitý nápad, že by uprchlému pytlákovi dokonce život zachránil.“
„Ano, ano, život jste Prokopovi zachránil, šlechetný pane!“ zvolala kvapně, ale s vážným přízvukem dívka. „Tam můžete vidět důkazy toho, co by Prokopa očekávalo, kdyby jej myslivci čestínského pána dopadli!“
Ukázala rukou ke druhé straně úvozu, kde cizinec ke svému údivu spatřil u cesty čekan, na jehož hořejším příčném břevně houpal se provaz na hřebu zavěšený. Uprostřed čekanu pak byla přibita černá deska, na níž byla v hořejší polovici bílou barvou namalována šibenice s tělem oběšence, zatímco na dolní části byla slova: „Trest pytlákům a cikánům!“
„Takových šibenic,“ pokračovala dívka, „dal čestínský pán postavit podél všech svých lesů a již několik pytláků bylo na nich nemilosrdně oběšeno.“
„Co říkáš? To že jsou šibenice, jež teprve nyní u všech cest a průseků lesních rozeznávám?“ zvolal mocně rozechvěn cizinec, když se ve směrech dívkou mu naznačených po okraji všech okolních lesů rozhlédl a tam skutečně takovéto čekany s výstražnými deskami spatřil, jako byl onen, jenž několik kroků od něho nad úvozem se vypínal.
„Vidím, že nejste z našeho kraje, pane,“ pravila dívka, „jinak by vám bylo známo, že vrchnosti mají právo nad životem a smrtí svých poddaných. A věru, že poddanství je krutý chléb, jak můj ubohý tatíček říkává, když se po celodenní těžké robotě panské udřen a utrmácen do naší chatrče vrací.“
„Ty jsi dcerou poddaného z panství čestínského?“ tázal se cizinec, jehož účastenství slovy dívčinými velice bylo vzbuzeno.
„Bůh uchovej, aby čestínský baron byl naším pánem!“ zvolala s výrazem úzkosti a poděšení dívka. „Robota je krutá všude, ale nejhůře se vede poddaným na Čestínsku! Tatíček můj je poddaným vrchnosti na Hodkově, která s námi přece ještě snesitelněji jedná, než ukrutný baron čestínský.“
„A přece jsme zde na půdě čestínské,“ namítal cizinec s tázavým pohledem na dívku.
Dívka se zarděla opět jako pivoňka a sklopivši zraky k zemi, pravila přitlumeným hlasem:
„Prokázal jste Prokopovi tak velikou službu a mluvíte se mnou, prostou dívkou vesnickou, ač se zdáte být pánem z města, tak vlídně, že mi srdce poroučí, abych vám řekla pravdu, proč jsem se v lesích čestínských ocitla. Dověděla jsem se, že Prokop, jehož jedinou náruživostí je pytlačení, vyšel s puškou do těchto lesů, aby prý dokázal myslivcům a hajným čestínským, že se ani jich nebojí, a proto ve své úzkosti stopovala jsem jej až sem, abych ho zpět domů vrátila, neboť jsem se doslechla od jedné z žen čestínských, která se dnes u nás v Lipině stavěla, že právě na dnešní večer čestínští myslivci velkou rojnici v lesích chystají. Zalekla jsem se zde však vašeho náhlého příchodu a uskočila mezi tato skaliska, dříve než jsem mohla Prokopa dostihnout a varovat jej. Kdyby vás, šlechetný pane, nebylo, houpalo by se již v několika dnech tělo ubohého Prokopa zde na šibenici.“
„A ten Prokop, kdo je to?“ tázal se s úsměvem cizinec, na nějž dívčino vypravování, souvisle a při vší prostotě přece dobře volenými slovy pronášené, příznivý dojem učinilo, takže s rostoucím zájmem na hezkou dívku pohlížel.
„Je to synek našeho souseda, baráčníka Klimeše,“ odpovídala dívka, svinujíc rozpačitě cípek své zástěrky.
„Jemu jsi asi nakloněna, tuším,“ prohodil cizinec, „jinak bys o něho tolik starosti nejevila?“
„Prokop je hodný hoch a tatíček mu přeje, jen kdyby tu nezřízenou choutku po pytlačení neměl.“
„Zato zdá se být dobrým střelcem,“ pravil položertovně cizinec, „neboť jsem pozoroval, že srnec, jejž myslivcům čestínským před nosem ulovil, měl ránu přímo v čele a taková trefná ruka se nikdy neztratí.“
„Ba naopak,“ namítala dívka smutně, „bojím se, že ho jednou do zkázy přivede, jaká by ho před chvílí také stihla, kdyby nebylo vašeho nenadálého přispění, které myslivce čestínské na nepravou stranu svedlo.“
„Tím mi připomínáš,“ zvolal pojednou cizinec, „že by mi to mohlo nelibý vděk od těchto myslivců přinést, kdyby mne zde ještě zastihli, až se unaveni svým marným rozezlením do Čestína vracet budou. Odvděčíš se mi tudíž za Prokopa, povíš-li mi, kudy se dostanu k poustevně bratra Ivana, která je prý poblíž zřícenin hradu Čestína.“
„Ani půl hodinky není odtud k poustevně, která již na půdě našeho panství leží,“ odpovídala dívka ochotně. „Přejete-li si, ráda vás tam zavedu, neboť i můj tatíček a jiní naši sousedé navštěvují často bratra poustevníka, který se asi před dvěma lety v opuštěné poustevně na druhé straně vrchu usadil a svými moudrými radami mezi lidem na našem panství mnoho přátel si získal.“
„To rád slyším, že bratr Ivan tak dobrou pověst v krajině požívá,“ pravil cizinec s vážným přízvukem. „Ještě milejší pak mi je, že mně dalšího hledání ušetříš, neboť zanedlouho bude v těchto lesích již šero. Rychle tedy, statečná dívko, kupředu, abychom se ještě před nocí k poustevně dostali.“
„Lidka mi říkají, vzácný pane,“ podotkla dívka s čtveráckým pohledem na cizince, obracejíc se zpět mezi skaliska.
„Nuže tedy kupředu, Lidko,“ odvětil přívětivě, potěšen jsa touto příjemnou shodou, která jej již bez dalšího prodlévání k cíli jeho cesty přivést měla.
„Měli bychom se dát přímo tady lesem dolů,“ ujala se Lidka opět slova, když se již v lese ocitli, „ale nezajdeme si mnoho, dáme-li se dříve tudy ke starému hradu, načež se odtamtud nejsnáze dostaneme přes potok a na půdu panství hodkovského, kde myslivci čestínští už žádné právo k nám nemají, i kdyby nás nakrásně dostihli.“
„Myslím, že také zde na nás právo nemají,“ prohodil rozmarně cizinec, jenž tušil, proč Lidka cestu kolem zřícenin hradu Čestína volí.
„Vždyť jste sám pravil, že by vám pochopové čestínští málo vděčili za to, že jste je za nos vodil,“ namítla rychle dívka, jejíž bystrý rozum se v každém slově jevil.
„To je pravda,“ zněla odpověď cizincova, „ale zdá se mi, že přece jiná příčina tě vede k starému hradu.“
„Nuže ano,“ přiznávala se dívka s prostě milou upřímností. „Doufám, že tam naleznu Prokopa, neboť tam na svém útěku nejbezpečnější skrýš nalezl a dostane se odtamtud nejrychleji z obvodu šibenic čestínských, kterým se již tak dlouho posmívá.“
„Neopomenu Prokopovi říci, jak jsi o něho starostlivá,“ usmál se cizinec, pohlížeje se zalíbením na statečnou dívku, která mu za průvodce sloužila a spěšnými kroky cestu lesním porostem si razila, takže již za čtvrt hodiny nato stáli před zčásti zřícenou zdí hradu Čestína, u níž se Lidka náhle zastavila a přidrževši si ruce k ústům, třikrát jako sýček zahoukla, kteréžto znamení opětovala, když se jí po nějakou chvíli ze zřícenin žádné odpovědi nedostávalo. Teprve po tomto druhém zahouknutí ozval se z hradu podobný hlas sýčka, a za malou chvíli objevil se v průlomu zdi mladík, v němž cizinec poznal pytláka, který ulovil v lese čestínském tak dobrou kořist.
Spatřiv Lidku po boku neznámého muže zvolal:
„Jak ty sem přicházíš? Kdo je tento muž?“
„Spěchala jsem za tebou, Prokope,“ odpovídala Lidka chvatně, „abych tě varovala před myslivci čestínskými, když jsem se dozvěděla, že jsi zase s puškou v ruce zašel do lesa. Víš, že ti ten kolohnát přísahal pomstu za to, že ode mne kvůli tobě košem dostal, ač chtěl za mne výhostné zaplatit, a proto nedalo mi to, abych tě před touto pomstou zachránila.“
Mladý pytlák přistoupiv k dívce a pojav ji za ruku, pravil s vroucím pohledem:
„Jsi dobré dítě, Lidko, a nikdy ti tuto službu nezapomenu. Přiznávám se, že ve mně pořádně hrklo, když jsem na útěku se srncem zaslechl křik pochopů čestínských a štěkot jejich hafanů. Ale vidíš, že i dnes marně Prokopa Klimeše z Lipiny stíhali!“
Pohlédl při tom vítězoslavně na dívku, neboť velice si na tom zakládal, že dovedl všem nástrahám myslivců čestínských uniknout.
Lidka však ukazujíc na cizince zvolala:
„Za své vyváznutí děkuj pouze tomuto pánovi, který myslivce Vaňuru na nepravou stopu uvedl!“
A nyní vyprávěla rychlými slovy, co se na osudném místě u šibenice čestínské událo.
S výrazem nejhlubší vděčnosti pohlédl mladík na cizince, k němuž ihned všechna počáteční nedůvěra zmizela, a pokročiv k němu blíže pravil pohnutým hlasem: